Hliník v Humpolci
o rozlehlého vzornì upraveného parku uprostøed mìsta na nepøehlédnutelný balvan umístili desku: Svému nejslavnìjšímu pøistìhovalci Hliníkovi – vdìèní spoluobèané.
No, není to nádhera!
Kdy¾ tak stojíte a proèítáte tyto øádky na pamìtní desce, pøemýšlíte komu z vás, kteøí ve svém mìstì pro¾ijete celý ¾ivot, se podaøí, aby vám mìsto vzdalo takovou poctu a dalo vám udìlat pomník.
Hliníkovi se to podaøilo. Zná ho tady kdekdo. Pro ka¾dého však má jinou tváø. Tváø studenta kdesi ve veèerní škole pøi zamìstnání kam chodil. A všichni slyší pøi kontrole prezentace v jeho bývalé tøídì ta nezapomenutelná slova: „Hliník se odstìhoval do Humpolce“. Tato vìta mu vdechla ¾ivot. Staèila jedna jediná vìta, aby ho proslavila, aby ho zde pøijali jako humpoleckého obèana.
V Humpolci nemá byt, a pøesto si tu ¾ije. Urèitì neplatí popelnici, nechodí do práce, nepobírá dùchod. Ale je všudypøítomný, má tu výstavní síò, kterou mu zadarmo uklízejí, z ní¾ mu nestanovují nájem a kam mu pøicházejí od lidí z celého svìta pozdravy a pohlednice.
Já jsem mu kdysi poslala kní¾ku: Vysoký kámen na Pepereku a dosud mu ji nikdo neukradl. Vedle je polo¾ená èerná rádiovka herce Sováka, školní aktovka, pìtikoruna, podle ní¾ studenti obkreslovali kru¾nici, zkrátka drobnosti jeho spolu¾ákù. Je tu i sáèek švestièek, které nosil sna¾ivý Hujer panu uèiteli, známému svou vlídnou vìtou: „Nepotìšil jste mì, studente, ani já vás nepotìším“.
Také nata¾ená ruka pana profesora nad rozevøenou tøídní knihou: „Mareèku, podejte mi pero,“ naší generaci pøipomíná studentská léta, kdy páni profesoøi asi ¾e nemìli peníze na vlastní pero nebo to dìlali z recese, si je pùjèovali od ¾ákù. Také by se dalo øíct, ¾e ho, kromì zápisu do knihy, celou hodinu nepotøebovali, jeliko¾ na tabuli psali køídou. Nebo jim dìlalo dobøe, ¾e staèilo jen natáhnout ruku a z lavice nevystøelil jen Mareèek, ale dva èi tøi kluci, kteøí se v úslu¾nosti pøedhánìli. Snad, ¾e èekali nìjaké výhody, ale profesor mìl mnohdy oèi zaboøené do knihy a ani nevnímal, kdo¾e se mu sna¾í podkuøovat. Je zajímavé, ¾e v tom byli pravými mistry kluci, my dívky jsme takovouto sna¾ivost asi nemìly v krvi.
Jen to dobré a zdravý švejkovský humor v lidech dr¾í Hliníka v povìdomí a pøi ¾ivotì. Vzpomínají si na nìj i v daleké cizinì, co¾ je milé a obdivuhodné.
A já jako vìtšina pozitivnì smýšlejících lidí téhle bláznovinì fandím, raduji se z ní a vìøím, ¾e se Hliník nikdy z Humpolce neodstìhuje.
* * *
Hliník (postava)
Z Wikipedie, otevøené encyklopedie
Hliník je fiktivní postava zmiòovaná v komedii Zdeòka Svìráka a Ladislava Smoljaka Mareèku, podejte mi pero!. Ve filmu jej není mo¾né spatøit, nebo» ve tøídì, kam chodí dìlníci z továrny na zemìdìlské stroje na veèerní studium, je stále nepøítomen. Odstìhoval se toti¾ do Humpolce.
Fráze „Hliník se odstìhoval do Humpolce!“ zlidovìla a v Humpolci mu byla odkryta pamìtní deska a posléze i otevøeno recesistické muzeum na jeho poèest. Frázi ve filmu pronášel herec Zdenìk Srstka ve chvíli, kdy se uèitel veèerní školy ptá ¾ákù, zda nìkdo ze spolu¾ákù nechybí.