Vyprávěnky

aneb - Podivní tvorové z jiného světa

Rypouš vodní

Ptáte se, co to je? To bych také rád věděl, a proto předkládám tuto historku čtenářům-myslivcům s nadějí, že se najde někdo, kdo se s tímto podivným tvorem někdy setkal. Musím ale začít někde před patnácti lety.

Měl jsem totiž více než dvacet let chalupu, nebo spíše chatu, v takovém hezkém místě nedaleko obce Tři Sekery u Mariánských lázní i s rybníčkem, který byl svědkem mého prvního setkání s rypoušem. Tehdy jsem ovšem neměl tušení, že takový tvor vůbec existuje.

Bylo to jednoho letního dne v roce 1994 a čekali jsme návštěvu syna s rodinou, a tak by se hodilo několik pstruhů k obědu. Ráno kolem šesté hodiny jsem sešel dolů k rybníčku před chatou, osazenému několika kapříky, línky a také houfkem pstruhů, které jsem na jaře koupil u pana Vláška v Broumově.

Ještě jsem ani nestačil rozbalit šňůru s muškou, když mne u břehu, asi 5 metrů nalevo ode mne, zaujalo množství bublin stoupajících ze dna a rozprostírajících se do stále větší plochy na hladině. Hrome, co to je? Ryba to není, cejni tu nejsou, a samovolně se plyn z bahna nemůže v takové míře uvolňovat! Aby tak ondatra, to by bylo nadělení; však víme, co umí udělat s břehy. Loni se objevila u Pepy Hiršfelda a než ji stačil vypudit, měl po rybníčku i po rybách.

Co tak nepohnutě stojím a civím na ty bubliny, vynoří se z vody kousek hlavičky s korálovými, nápadně blízko sebe umístěnými světly. A ták, on je to norek! Určitě utekl někomu z chovu a teď ho máme v kožichu. Jenže ono se to ponořilo a po chvíli se ukázala nad hladinou hlava znovu, tentokrát trochu blíž a celá, opatrně jistíc, a já nevěřil, co vidím. Byla sice pokryta srstí, ale velmi krátkou, světle žlutou, bez ušních boltců, ale s jakýmisi výrůstky podobnými růžkům a s dlouhou mordičkou, dá-li se ten útvar tak nazvat. On to byl totiž spíše prodloužený větrník, skoro jako malý, tak pět, šest centimetrů dlouhý chobot. Netrvalo ani tři vteřiny a přelud zmizel, abych ho již nikdy nespatřil.

Večer, kdy jsem seděl se synem v hospodě „U tetřeva“ a všechno vyprávěl a popisoval, nikdo mi nevěřil. Nikdo se prý s ničím takovým nikdy nesetkal, ani takoví myslivci jako Milan Dvořák, Pepa Langáš či dokonce Míra Třmínek, který lovil i v Africe. Zkrátka, byl jsem za lháře.

Asi za měsíc jsem jel do Lipové, malé vesnice za Chebem, nechat si u svého známého preparátora vyčinit jezevčí kožku. Je to starý lesák, již léta v důchodu, a zná všechno, co se v přírodě plazí, plave, běhá a létá, ale ani on mi neporadil. Protože si ale ke mně, jako k zákazníkovi, nedovolil projevit žádné pochyby, vyřešil to tak, že mi doporučil navštívit svého kamaráda, devadesátiletého bývalého knížecího fořta Josefa (Seppa) Schaffelhofera ve vedlejší vsi. A to byl tedy zážitek!

Samotné stavení, prý původně fořtovna ještě z dob Marie Terezie, byla nádhernou, i když již značně ošumělou ukázkou dřívějších malebných staveb, které vrchnost stavěla pro své panské služebníky. Můj příchod ohlásil sípavým štěkotem postarší jezevčík a na zápraží se objevil, na své stáří ještě statný člověk, který jakoby vystoupil z románů Karla Klostermanna, Jana Vrby či z Tůmových Českých mlýnů.

Bílý knír, licousy jako Franc Josef, na sobě zelené manšestrové kalhoty, zelenou vestu a na hlavě starý tmavozelený „švarcnberák“ se širokou zelenou stuhou a jezevčí štětkou ve stříbrném toulci. Pozval mne dál, pozdravili jsme se a posadili.

Co jsem viděl uvnitř, to se nedá slovy popsat. Byla to nádhera a pastva pro oči každého návštěvníka a myslivce zvlášť. Takové množství trofejí, obrázků, zbraní, holí, dýmek a roztodivných starodávných lesáckých a loveckých předmětů jsem, mimo muzeí, nikde neviděl.

Když jsem se po malé chvíli vzpamatoval, řekl jsem mu, proč přicházím, popsal, co jsem viděl a přibližně také nakreslil hlavu toho tvora. Beze slova vstal, uvařil čaj, či vlastně odvar z hrsti nějakých bylinek a k tomu přidal skleničku domácí jalovcové.

Po chvíli, když jsme si připili, položil mi ruku na rameno:
„Chlapče, to co mi říkáte, nemůže bejt pravda, protože jinak by to byla zoologická senzace. Ten tvor totiž už před více než sto lety vymřel. Já jsem ze starýho lesáckýho rodu a můj dědek i můj táta sloužili na jednom knížecím panství v rakouským Solnohradsku, kde tehdy nebyla v potocích vo tohoto živočicha žádná nouze. Někde mu říkali Rüsselratte, někde zase Schweinmaus. Byl asi tak velikosti malej ondatry, běhy vopatřený plovacími blánami a s lysým, asi čtyři couly dlouhým placatým vocasem jako bobr, ale votočeným na štorc, jako u ryb. Hlava s vostrejma růžkama potaženejma kůží byla protáhlá v jakejsi rypák, podobnej jako má jihoamerickej tapír, ovšem jen tak na dva, tři coule dlouhej. Vyskytoval se tehdy skoro výhradně jen v Rakousku. Prej ho viděli taky na Šumavě v okolí Kvildy, ale to není spolehlivě potvrzený. Říkalo se, že ho kdysi jeden předek našeho pána dovezl ze svejch cest po světě, ale vodkaď, to nikdo nevěděl. Jenže někdy po roce 1890 vypukl mezi nimi nějakej mor, nebo co, a začali houfně hynout. Několik posledních zastřelil můj táta v roce 1891 a také jsme měli jednoho doma vycpanýho. Toho však, bohužel, sežrali rušníci a kožojedi. Něco vám ale přece jen ukážu.“

Vzal mne za ruku a zavedl do vedlejší komory, otevřel starou almaru (opravdu almaru, žádnou moderní skříň), vytáhl spodní zásuvku a z ní plechovku s nápisem Bohnenkaffee Meinl. Otevřel ji a to, co jsem uviděl, mi vzalo dech. Byla to miniaturní, 12 cm dlouhá a 8 cm široká řezbovaná podložka pod trofeje a na ní malá lebka. Ne celá, ale bez spodní čelisti, tak, jak je zvykem u trofejí s parohy či parůžky, a na podložce nápis Eistal, 7/VI/1891.

„Tak, tady vidíte, co zůstalo z Rüsselratte a můžete ji třeba počeštit na rypouše vodního. Je přes sto let po vymření, takže uznáte, že jste ji nemoh´ vidět živou. Ale abyste měl na mne a tenhle den památku, já vám tuhle lebku věnuju.“

Vtiskl mi do ruky podložku s lebkou: „A teď běžte v klidu domů, nepřemejšlejte, co jste viděl a vzpomeňte si někdy na starého Seppa. Už tady asi dlouho nebude!“

Upřímně jsem poděkoval a odešel s hlavou plnou dojmů. Došel jsem k vozu a než jsem usedl za volant, ohlédl jsem se, abych ještě jednou spatřil to malebné stavení. Stáli tam na zápraží oba a dívali se za mnou - starý císařský fořt a jeho pejsek. Bylo to naposled, co jsem je viděl. Když jsem si totiž za tři týdny přijel do Lipové pro hotovou zakázku, dostalo se mi s ní i smutné zprávy: Sepp před pěti dny zemřel a dva dny po něm ho následoval i jeho starý dýchavičný daklík.

Teď bych měl svoje povídání skončit, ale nemohu, protože se musím sebe i vás, kteří jste to dočetli až sem, zeptat: co jsem to vlastně v tom rybníku viděl? Žil někdy v Rakousku skutečně ten záhadný tvor?

* * *

Odpověď: Tento příběh se nikdy neudál, je to myslivecká latina :-)

Luděk Ťopka

* * *

Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny články autora