Jakub a svatá Barbora
Svatá Barbora je odedávna patronkou horníkù, umírajících. Podle legendy to byla mimoøádnì krásná dívka, bystrého rozumu a uèená dívka, která se narodila v tøetím století v rodinì zámo¾ného kupce v dnešním tureckém Izmitu. Ucházeli se o ni nejbohatší a nekrásnìjší mladíci z mìsta. Ona je však odmítala. Zavázala se slibem ustavièného panenství. Kdy¾ se její pohanský otec dovìdìl, ¾e se nechala pokøtít, nechal ji uvìznit. Jí se však podaøilo z vìzení uprchnout a tu se pøed ní rozestoupila skála, která ji ukryla. Po vyzrazení úkrytu byla odsouzena k smrti. Sám otec jÍ meèem s»al hlavu. Ještì ne¾ staèil vra¾edný nástroj odlo¾it, usmrtil ho blesk.
V údolí ji¾ní èásti Orlických hor se nacházel uhelný dùl. Protékal jím Tìchonínský potok, který se vléval do Tiché Orlice. Odjak¾iva bývalo známo, ¾e práce v dolech je tì¾ká ob¾iva. Kdo se takové práce nebál a umìl se s ní poprat, vydìlal si dost penìz. Ale havíøi byli povìstní tím, ¾e se jejich peníze byly kulaté a moc se jich nedr¾ely. Po výplatì nevedla jejich cesta domù, ale smìøovala k nejbli¾ší harendì, kde poplatili dluh, spláchli uhelný prach a navíc svla¾ili vyprahlé hrdlo. Uhelný prach jim ukracoval ¾ivot, pod zemí nevìdìli dne ani hodiny, tak proè myslet na zítøejší den, na man¾elku, na kupu hladových dìtí. Podívali se na dno jedné sklenice, na dno druhé a další u¾ nepoèítali. Vìdìli, co je doma èeká, a proto nikterak nespìchali.
Mezi tìmi rozjaøenými horníky nechybìl ani Jakub. Èasto se vracíval ze šachty na vratkých nohou a bez jediného groše. Jeho ¾ena to s ním nemìla lehké. Nestì¾ovala si, nebo» nebyl ¾ádnou výjimkou. Ostatní ¾eny na tom byly stejnì.
Jednoho dne jí však došla trpìlivost. U¾ mìla po krk toho èekání, toho chození ode dveøí k oknu. Kdy¾ dìti usnuly, pøehodila na sebe loktuši a vydala se ho do noci hledat. Ani k harendì nedošla. U zvonièky si všimla schoulené postavy, v ní¾ poznala svého mu¾e. Koøalka ho zmohla natolik, ¾e ani domù nedovrávoral. Co teï? Tentokrát ho nemohla ani probudit, nato¾ dovléct domù. Tentokrát to bylo horší. Posadila se vedle nìj a pøemýšlela. A¾ dostala nápad! Vzala provaz od zvonku a pøivázala mu ho k opasku. A¾ se obrátí, zvonek zazvoní, on se probudí a pøijde domù. Tím se jí ulevilo a spokojenì odešla domù.
Kdy¾ se Jakub probral a zjistil, kde je, uvìdomil si, ¾e musí domù. Pracnì se postavil na nohy a chtìl vyrazit. Jenom¾e v té chvíli ho nìco stáhlo zpìt a uslyšel zaklinkat zvonek. To ho trochu vydìsilo, zùstal sedìt na místì, ale po chvíli vstal znovu. A znovu se ozval zvonek, tentokrát hlasitìji. Jakub se rozhlédl a uvidìl zvonièku s køí¾kem. Kdy¾ zkusil vstát potøetí, uslyšel umíráèek a rozklepal se. Ten u¾ nemyslel na nic, jen jak se dostat domù. Byl pøesvìdèený, ¾e si pro nìj pøišla smrt. Padnul na kolena a zaèal prosit:
„Svatá Barboro, prosím tì, pomoz mi. Ty, která chráníš své horníky, smiluj se nade mnou. Vím, ¾e jsem høíšník, ¾e ¾enì sem tam nìjakou vrazím, ¾e propíjím peníze, nemyslím na dìti, ale to se teï všechno zmìní. Krèmì se vyhnu velikým obloukem a budu sekat dobrotu. U¾ se nikdy sklenice nedotknu,“ prosil. Ale po chvíli si to rozmyslel a dodal: „Kdy¾ tak si dám jen jednu. To ti svatosvatì slibuju. Vím, svatá Barboro, ¾e nikoho nenecháš ve štychu. Já tì prosím poprvé, tak mì vyslyš.“ Ta sliboval a mlel kolem dokola, ujiš»oval Barboru svými sliby, a¾ doèista usnul.
Mezitím ¾ena, kdy¾ se ho nemohla doèkat, se pro milého mu¾e vrátila. Odvázala ho od zvonièky a odvlekla ho domù.
Kdy¾ se Jakub vyspal, zaèal ¾enì vyprávìt, co se mu cestou domù pøihodilo. Obšírnì líèil, jak se dostal do spárù smrti a svatá Barbora, ¾e ho ochránila. ®ena poslouchala a moudøe mlèela. Jen se namátkou zeptala, jestli jí za to nìco slíbil. Jakub musel s pravdou ven. „Inu musel jsem slíbit, ¾e u¾ nikdy nebudu tak nestøídmì pít.“
Jakub svùj slib dodr¾el, tak¾e se brzy zmohli na malé hospodáøství a Jakub nebezpeèné práce v podzemí zanechal.
Od té doby visel v jejich chalupì obraz svaté Barbory, patronky havíøù.
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky