Bajka o dvou klavírech
Nebude na škodu, ba právì naopak – je nezbytné, aby tato bajka zaèala alespoò krátkým historickým úvodem.
Na soutoku ještì nepøíliš široké øeky Labe a u¾ zklidnìné Orlice vyrostlo mìsto a v nìm si u¾ nìkdy koncem 18. století jistý truhláø postavil svou dílnu. Po øadu let v ní vyrábìl police, almary, stoly a ¾idle i jeho syn, a a¾ jeho vnukovi se tento truhláøský sortiment zdál být pøíliš banální a vzhlédl se v klavírech. Vyuèil se ve Vídni a v roce 1864, ve svých pìtadvaceti letech zaèal stavìt v této dílnì první klavír. Dílna se neustále rozšiøovala a ve 20. století se pøemìnila na svìtoznámou továrnu, která produkuje celou plejádu skvìlých pián. A ještì ne¾ k tomu došlo, právì v této dílnì „se narodili“ naši dva hrdinové této bajky. Nìkdy na pøelomu 19. a 20. století se pod rukama nìkolika velmi zruèných øemeslníkù v této dílnì, blízko sebe a velmi pomalu, „rodily“dva hudební nástroje. Velké a vznešené èerné koncertní køídlo a mnohem menší, skromnìjší svìtlehnìdé pianino.
Nejprve se zaèaly pøipravovat litinové rámy, rùznì dlouhé a rùznì tlusté kovové struny, velmi slo¾ité mechaniky, klávesnice, pedály a celá øada dalších nezbytných souèástek z nejrùznìjších materiálù. Na ozvuènou desku obou nástrojù ovšem u¾ dlouho pøed tím zrálo a sušilo se speciálnì naøezané døevo ze šumavských smrkù.
Kdy¾ bylo vše potøebné pohromadì, pustli se mistøi-øemeslníci do díla. Na koncertním køídle se zaèalo pracovat o pár mìsícù døíve, napøíklad struny bylo tøeba utahovat postupnì, aby se rám nezkøí¾il. Práce na menším pianinu byla pochopitelnì ponìkud jednodušší, a tak oba nástroje byly dokonèeny témìø ve stejné dobì. Na oba klavíry byl pøekrásný pohled, ale teprve je èekalo to nejdùle¾itìjší – naladìní. Muselo se toti¾ nìjakou dobu poèkat, a¾ se nejen všechny døevìné souèásti ozvuèné desky, ale také litinový rám s provizornì napnutými stranami usadí. Starý ladiè pian se u¾ nemohl doèkat, a¾ zaène nástroje ladit. Mìl nejen absolutní hudební sluch, ale dobøe slyšel i tichý dialog obou klavírù. Ty u¾ spøádaly velké plány do budoucna, a ladiè se musel smát pod své šedivé vousy, jak na sebe vzájemnì poøádnì ¾árlily. Menší pianino se nahlas tìšilo na zatím neznámé dìtské prstíky, které právì na jeho klávesách zaènou pronikat do krás hudební øíše, velké køídlo se pak u¾ vidìlo v koncertní síni, kde se dìlilo o potlesk se slavným klavírním virtuózem. Pak pøišel den „D“ a starý ladiè – mistr nad mistry – se pustil do díla.
I kdy¾ klávesnice klavírù mají „jen“ osmdesát osm kláves, nejprve bylo tøeba rùznými speciálními klíèi pøibli¾nì naladit kolem dvou set strun. Pouze nejhlubší tóny toti¾ vydává jen jedna struna, pro ka¾dý vyšší tón je zapotøebí dvou a¾ ètyø strun. Teprve potom dvaapadesát bílých a šestatøicet èerných kláves poprvé pøeneslo pohyb ladièova prstu na velmi pøesnou mechaniku a osmaosmdesát plstìných kladívek prvnì postupnì klepalo do nata¾ených strun. Ladiè podle svého neomylného sluchu svými zruènými prsty pøesnì doladil komorní „a“. Pak postupoval nejprve po oktávách, pak po kvartách a kvintách nahoru a dolù na klávesnici, pøesnìji doprava a doleva. Perfektní naladìní obou nových nástrojù mu zabralo pár dnù a pak u¾ oba natìšené hudební nástroje èekaly na své první pány…
A proto¾e v bajce je mo¾né témìø všecko, mù¾eme nyní po více ne¾ století prozradit, zda se sny našich dvou nyní u¾ starých klavírù splnily.
Koncertní køídlo opravdu výteènì poslou¾ilo mnoha špièkovým hudebním umìlcùm. Jeho klávesy i struny si pamatovaly snad všechny slavné klavírní koncerty, a i kdy¾ se vlastnì po klávesách probìhla snad jen stovka prstù, pøesto nádherné tóny køídla rozdaly radost mo¾ná statisícùm hudebních nadšencù. Smùlu mìl tento krásný nástroj snad a¾ po skonèení svého profesního ¾ivota, nebo» pro jeho velké rozmìry o nìj nebyl v hudebním bazaru velký zájem.
Pianinu se pak „dìtské“ sny splnily na více ne¾ sto procent. Opravdu se na nìm v hudební škole nauèilo hrát neuvìøitelné mno¾ství pianistù. Od tìch „obyèejných“, kteøí si hráli pro potìšení vlastní a svých nejbli¾ších, a¾ po pár muzikantù s velkým „M“, z nich¾ jeden dokonce posléze „pøesedlal“ na ono koncertní køídlo! Prstù, které se prohánìly po obehraných klávesách bylo nespoèetnì, a také skladby, které na nìm znìly, byly doslova od Bacha a¾ po Vlacha. A navíc – kdy¾ doslou¾ilo ve výuce, svùj dùchod do¾ilo naše milé pianino v útulném malém baru, kde pøi intimním osvìtlení rozdávalo ka¾dý veèer radost èasto a¾ do rána. A traduje se, ¾e dokonce mohlo ve svých útrobách nìkdy poznat, jak chutná pivo, víno èi rum. Kdo by si mohl pøát více!
A ponauèení je jasné. Nemá cenu si závidìt, ka¾dý je svého štìstí strùjcem a ka¾dý si má vyplnit svùj ¾ivot ke spokojenosti nejen vlastní, ale i svého co nejširšího okruhu pøátel!
Vladimír Vondráèek
* * *
Kolá¾e pro SeniorTip © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora