Èertùv stolek Michala Olšiaka
V Chotìboøi na øece Doubravce je skála, které se øíká Èertùv stolek. K tomuto místu se vá¾e stejnojmenná povìst. A nedávno pro naše mìsto udìlal pan Michal Olšiak sochu èerta, který u stolku hraje šachy. Je to geniální nápad vidìt èerta hrát šachy. Uvìdomit si, ¾e èert také pøemýšlí, ¾e nemusí v¾dycky páchat zlo, ale ¾e má i dobré myšlenky. Nakonec èlovìk dospìje k myšlence, ¾e èert mù¾e být lepší ne¾ nìkteøí lidé.
Olšiakovy sochy jsou monumentální, z betonu, pískovce, kamene a jsou v nad¾ivotní velikosti. Mo¾no øíci, ¾e jsou neobvyklé a tím i ú¾asné a krásné. Nikdo kolem nich neprojde, ani¾ by ho zaujaly, nikdo je nemine bez povšimnutí. Kdo je jednou spatøí, u¾ na nì nezapomene.
Monumentální nepøehlédnutelné sochy citlivì zasazované do chránìné krajiny ®ïárských vrchù, sochy ponìkud bizarní a líbivé spojené s povìstmi tohoto kraje nebo s místními názvy. Najdete mezi nimi i hejkala Pepina. Stejnì tak si mù¾ete o hejkalech pøeèíst v mých povìstech. Kdy¾ pøijdete k rybníku Jordán v obci Raèín, nepovšimnete si hned na hladinì bílých kvìtù leknínù, ale jistojistì vás zaujme na bøehu ráèek s klobouèkem na hlavì.
V Hamrech nad Sázavou se zase zastavíte u hlavní silnice na Pøibyslav a obdivujete obøího konì vytahujícího vùz ba¾iny. Pan Olšiak mohl zpodobnit koníka táhnoucího vùz, ale na tom by nebylo nic pøekvapujícího. Ale kùò vytahující vùz z ba¾iny není bì¾ný námìt, to ka¾dého zaujme a pøekvapí. To ka¾dého pøímo zastaví. Také si udìláte cestou pár obrázkù sochy výra ve Tøech Studních mezi rybníky Sykovec a Medlov a ve Škrdlovicích pøed hotelem U Hrocha co jiného mù¾ete èekat ne¾ Sousoší hrochù. Ani obrovitou ®elvu pøed mostem pøes øeku Oslavu v Obyètovì u kostela, jeho¾ pùdorys ve tvaru ¾elvy navrhl archtekt Jan Bla¾ej Santini Aichl, cestou neminete. ®elva je proto symbolem obce a sedí si v parèíku spokojenì.
V Hamrech nad Sázavou se seznámíte s Hamroòem. Je obdivuhodné, v jak krátkém èase zaèlenil Olšiak své sochy do krajiny a s jakou precizností je vytvaroval. Tento sveøepý býk se nenachází na Vysoèinì. Vzpírá se v areálu jatek u obce Blovice nedaleko Plznì.
Pro místní obyvatele je smìr Olšiakových betonových obøích soch velice pøekvapivý. Jedni jsou nadšeni, jsou i tací, kteøí zpoèátku tápou v rozpacích. Vše nové a pøekvapující lidi udivuje. Musí si zvykat, musí si sochy, jak se øíká, osahat a nechat je vejít do srdce. Musí je zaèít mít rádi. A¾ si je zamilují, tak je po èase budou bránit jako své dìti. Ale u¾ nyní Olšiakovy sochy pøivábily a vábí do ®ïárských vrchù velký poèet turistù. Krása lidi pøitahuje odjak¾iva a budou ji obdivovat nadále.
Mladý umìlec má za sebou nìkolik výstav u nás doma i v Nìmecku a v Itálii. Úèastnil se také mezinárodních mistrovství v sekání soch z písku a umístil se na pøedních místech. Sochy na ®ïársku jsou z betonu a pøevá¾nì vyvedeny jako zvíøata v nad¾ivotní velikosti. Sochaø si nejprve udìlá model z hlíny a podle nìj pracuje.
Dìtem jsou sochy vlastní od prvního spatøení a dospìlí? Otlapkávají je a lezou po nich s rozzáøenýma oèima. Lidé, kteøí nìco takového v pøírodì ještì nevidìli, se zastaví, ¾asnou a jen neradi se s nimi louèí. Obvykle se vracejí.
Cesty k nim vedou povìtšinou po turistických stezkách, co¾ je lákavé pro milovníky pøírody, pro pìší i pro cyklisty. U jednotlivé sochy se ka¾dý z nás pokochá její krásou, na okam¾ik vystoupí z reality do bájného pohádkového svìta a pár minut se cítí být š»astný. To dokazuje také u obce Ronov nad Sázavou pøenádherný drak, který jakoby se chystal slupnout mladièkou princeznu.
Jak k výrobì takového draka pøistupujete?
To se musí udìlat kostra ze ¾eleza, navrch dát pletivo, pak dáte první vrstvu betonu, pak druhou a je hotovo. Vy mi to øíkáte, jako by to šlo samo. A nakonec to barvíte nebo dáváte barvu do betonu? Ono se mù¾e obojí. Buï to probarvíte, kdy¾ je ta socha menší, ale já barvu vìtšinou vtírám do betonu za èerstva. Nìkdy to nakonec ještì pøibarvím a penetruji.
Ka¾dý umìlec má své tajné pøání…
Cíl pana Olšiaka se mi zdá emocionální, hravý, reálný. Vlastnit velký pozemek, na kterém by se nemusil ve svých snech omezovat. Soch by tam být moc nemuselo, ale aby v té pøírodì sedìly. Lidé by se procházeli tajuplným, mystickým parkem, který si ¾ije svým ¾ivotem. Sochy by chvílemi byly a¾ k zbláznìní ¾ivé, jindy by pospávaly, omýval by je déš», vysoušelo slunce a rok za rokem by dostávaly patinu a zarùstaly by mechem.
Dnes je ještì ve hvìzdách, zda ten park Michal uskuteèní a zakoupí nìkolik hektarù na Vysoèinì. Takový vysnìný Parco dei Mostri u¾ nìkdo udìlal v Itálii a Michal ho na internetu navštívil a zùstal jako oèarovaný. Posvátný les v Bomarzo, v provincii Viterbo na svazích pøírodního amfiteátru. Po smrti posledního kní¾ete Orsini v roce 1585 byl park ponechán svému osudu a a¾ v druhé polovinì dvacátého století byl obnoven. Kdy¾ do takového parku vejdete, nemusíte pøemýšlet, pøestanete se trápit a jen se necháte unášet pøedstavami, svým svìtem snù.
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky