Bajka hudební o tónech, notách atd.
Hudba – to jsou vlastnì jednotlivé tóny, které se více ménì dobrovolnì seøadily, aby vytvoøily melodii. Vìtšinou krásnou, durovì veselou èi molovì tklivou, ale nìkdy se ty tóny tak nìjak nepohodnou a vznikne disonantní akord, pøi nìm¾ zamrazí v zádech!
Na tomto pozemském svìtì to nikdo nemá lehké, tak¾e i tak krásné zvuky jako jsou tóny, bývají neustále znásilòovány pro nì èasto nesmyslnými zákony. Nìkteré jim pøisoudila neúprosná vìda-akustika, jiné jim vnucují lidé. Jako ka¾dé spoleèenství i tóny by samozøejmì zcela svobodnì chtìly rozhodovat o svém „¾ivotì“. I kdy¾ jen tak nìjak instinktivnì cítí, jak je tøeba rozkmitat vzduch, a ¾e není kmit jako kmit, pøesto by chtìly rozhodovat i tom, jak dlouho a jak silnì budou znít. A ty nejemancipovanìjší tóny by si dokonce rády vybraly i svou barvu. Ale – marná sláva, jedni míní a druzí mìní…
A tak v pøípadì našich milých tónù to zaèíná u¾ skladatelem, který „cosi“ slyší ve své hlavì a myslí si, ¾e by to mìli slyšet i jiní. Ani tento umìlec ale není zcela svobodný. Bohu¾el i jemu u¾ v dávné minulosti pøedepsal kdosi neznámý, ¾e ty tóny musí øadit do jakýchsi stupnic a jen obèas si mù¾e dovolit ty tóny jak¾ tak¾ zpøeházet, ale nikdy ne zcela nahodile.
A omezování pokraèuje. Umìlec-hudební skladatel musí to, co ve své hlavì slyší, nìjak zapsat na papír, aby pak ty zatím pouze jím slyšené tóny mohl zazpívat èi zahrát i nìkdo jiný. A – svìte div se – nesvoboda stále nekonèí. Opìt u¾ kdysi dávno nìkdo rozhodl, ¾e ka¾dý tón musí mít nìjaké své písmeno a navíc i svou znaèku-notu, aby mohl být zapsán na papír. A právì tady nará¾íme na základní kámen úrazu, jak uvidíme za chvíli.
Ten kdosi hudebnímu záznamu nalinkoval ne jednu, ale dokonce pìt linek a dal tónùm doslova danajský dar. Pøedepsal jim noty s no¾ièkou nahoru èi dolù nebo i bez no¾ièky, s hlavièkou prázdnou i plnou, další jsou jako praporeèníci s jedním èi dokonce nìkolika praporky. Nìkterým notám bylo dovoleno, aby se línì válely mezi linkami, jiné jsou na nì navìšeny, další jsou pak spojeny jakýmisi bøevny. A hrùza hrùz – zavedly se jakési výhru¾né køí¾ky a béèka, které zcela bezohlednì zvedají èi sni¾ují jinak rádoby suverénní tóny! Taktnì radìji pomlème o rùznì kroucených klíèích, které èasto s notami i tóny také poøádnì zacvièí.
A tak není divu, ¾e se velebným tónùm a hrdým notám celková situace na hudební scénì pomalu ale jistì zajídala èím dál tím více.
Hudební partitura, jakási základní ústava hudební spoleènosti byla navíc èasto znásilòována lidskými jedinci s klacíkem v ruce, kteøí velmi nekompromisnì dirigovali další lidské jedince. No – a ti byli nuceni vyluzovat na své nástroje vèetnì svých úst rùzné tóny podle toho, jak bylo pøed nimi tím klacíkem máváno. Jako vrchol všeho veøejnost vìtšinou znala a vidìla pouze na tìch pár dirigentù s klacíkem, ostatní úèinkující zùstávali vìtšinou poní¾enì anonymní a o spravedlivém odmìòování hanba mluvit! Nespokojeni byli hudebníci, nejvíce zkrátka pak pøišly noty a tóny. Skladatelé byli naštìstí vìtšinou dávno na slávì Bo¾í, a tak všechnu smetanu nakonec slízávalo pouze nìkolik dirigentù. Soudný èlovìk musel uznat, ¾e tato situace byla nadále neúnosná a spìla k revoluci.
Neví se jak a kdy pøesnì k tomu došlo, ale hudebníci a noty dali hlavy a hlavièky dohromady a vynutili si zmìnu partitury. Noty spoleènì s tóny prosadily odstranìní hudebních klíèù, køí¾kù a béèek a také prodlou¾ení pauz, hudebníkùm staèilo, kdy¾ na nì bude pøi produkci lépe vidìt a budou jim zvýšeny platy - vezmi kde vezmi. V tom revoluèním zmatku se pak jaksi pozapomnìlo na ladièe.
Nastal den D a hodina H. Celá hudební spoleènost se sešla na prvním porevoluèním koncertì podle nové partitury s nesmírným oèekáváním. Dirigent splynul s orchestrem, jeho¾ hudebníci pøesnì dle nalinkovaných not vyluzovali cosi, co ani náhodou nepøipomínalo oèekávanou symfonii a obecenstvo se zacpanýma ušima a s hrùzou v oèích kvapnì opouštìlo sál…
Dodnes se neví, zda pøíèinou tohoto „úspìchu“ byla stávka ladièù èi splnìní nesmyslných po¾adavkù tónù a not. Faktem zùstává, ¾e nová partitura se neosvìdèila, co¾ je vlastnì øeèeno velmi eufemisticky! A tak pìknì v tichosti se další koncerty u¾ opìt poøádaly dle starých dobrých zvyklostí a hrálo se z dobrých dlouhodobì provìøených partitur.
A ponauèení? Ne¾eòte se bezhlavì do velkých zmìn, abyste nemuseli litovat, a¾ poznáte, co vše se musí zmìnit, aby se nakonec dosáhlo opìt pùvodního stavu!
Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora