Vliv zemské atmosféry na umění

I když tuším, že leckdo nyní možná obrací své oči v sloup a říká si – co je to za nesmysl? - pokusím se v následujících řádcích přesvědčit pochybující, že je to pravda pravdoucí!
Když se jen trošinku zamyslíme, tak jistě přijdeme na to, že naše zemská atmosféra tak či onak ovlivňuje či je zdrojem inspirace pro většinu uměleckých disciplin. Pro některé více, pro jiné méně a například architektům často přímo diktuje podmínky při projektování staveb v nejrůznějších klimatických podmínkách.

Sochařům asi do jejich sochání atmosféra mluví nejméně. Nic jim nediktuje a nakonec většina z nich v ní asi ani inspiraci nehledá.
Jistě by bylo těžké vytvořit bronzový déšť, ještě tak možná pískovcový oblak, ale nevím, třeba to někdo zkoušel. Zato malíři-krajináři často a rádi na svých obrazech zachycují bouři nebo krásné a neškodné obláčky, a ti nejlepší dovedou zachytit i žhnoucí vzduch nad rozpálenou letní krajinou i její celkovou náladu ve všech ročních obdobích. Van Goghovy známé zářící obrazy hovoří za všechny.

Atmosféra jistě přináší velkou a většinou pohodlnou inspiraci fotografům, kteří nemusejí mít šikovné ruce a kterým často postačí mít cit, dobré oči a kousek štěstí. Všestranným neumětelům pak postačí navštívit občas nějakou tu výstavu, prohlédnout nějakou tu publikaci a těm nejlínějším prohnat se občas internetovými stránkami.

Zdálo by se, že pro dramatiky a divadelníky je naše atmosféra nezajímavá, oni přece většinou předvádějí svá díla pod střechami kamenných divadel, ale není tomu tak! Pravda, na divadle se dělávala bouřka kusem plechu a s deštěm jsou jistě větší potíže než se sněžením, ale přesto můžeme sledovat na prknech, která znamenají svět, skvělé inscenace, ve kterých povětrnostní děje jsou přímo v názvu divadelní hry. Na příklad - Obchodník s deštěm R. Nashe, nebo naše svěží komedie - cimrmanovský Lijavec.

Jestliže obrátíme pozornost na literaturu, zejména světovou, pak i zde najdeme velká díla s atmosférickými ději v hlavních rolích. Kdo by neznal – třeba alespoň pouze z doslechu – světoznámý „monzunový“ Bromfieldův román Když nastaly deště? Krásné „počasové“ popisy pak najdeme v nesčetných románech, včetně Tolstého Vojny a míru a dovolím si nabídnout ještě jeden román.
Americký spisovatel G.R. Steward vydal v polovině čtyřicátých let 20. století „meteorologický román“ Storm (Bouře), ve kterém beletristicky i odborně fundovaně popsal „život“ a projevy jedné tlakové níže v kalifornské oblasti Tichého oceánu. Dokonce tu cyklonu pojmenoval dívčím jménem, což se pak ujalo při pojmenovávání hurikánů.

Známý citát Vančurova majitele plovárny Antonína Důry -„Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným“ - si pak kdekdo leckde a leckdy osvěžuje, když se léto zrovna nevydaří. No – a o básnících snících a bloumajících například ve slané bríze na pobřeží moře nebo se zmítajících jak třtina na skále ve vichřici, se snad ani netřeba zmiňovat.

A zde už najíždíme na „oslí můstek“ k přechodu na hudebníky, muzikanty, zpěváky a textaře. Na této parketě se můžeme přímo vyřádit, i když to asi bude spíše pro staromilce, než pro omladinu. Z vážné hudby snad postačí připomenout známé „klimatické“ houslové koncerty A. Vivaldiho – Čtyři roční období, anebo Ch. Singingovo (ejhle – nomen-omen) Rašení jara. V textech světových i našich evergreenů a hitů se to ovšem všemi možnými atmosférickými jevy přímo hemží! A - světe div se – statisticky bylo zjištěno, že se v nich sice samozřejmě nejčastěji vyskytuje slovo láska, ale hned na druhém místě se umístil – déšť! Není se co divit, je to přece slovíčko nádherně laskavé, voňavé a ve většině jazyků v uších přímo pohladí. Důkaz pak nacházíme dokonce v názvu jedné jediné krásné písničky – Lásko voníš deštěm. Jinak se v dešti zpívá, stéká po oknech, do skel bubnují kapky, mží do vlasů, a tak dále, a tak podobně.

Větry různé intenzity od jarního vánku, který čechrá vlasy, až po ničivý blizzard či skučící mistrál jsou také v textech i u interpretů velmi oblíbené; tiše padá sníh, sněhové vločky tají na jazyku, na obloze tetelí se mráčky, někdy bývá bouřlivé počasí, při němž není radno chodit ven, jindy a velmi často se nádherně opěvuje duha.

Ani filmaři samozřejmě nemohli nechat atmosféru bez povšimnutí, i když jim počasí často velmi nepříjemně zhatí exteriéry a prodraží filmování. Ovšem v poslední době se bohužel přímo roztrhl pytel s „počasovými“ filmy, ve kterých můžeme sledovat katastrofické řádění tornád a hurikánů v přímém přenosu, o návratech doby ledové a dalších lahůdkách ani nemluvě. Ne že by byly zcela zavrženíhodné, ale čeho je moc, toho je příliš. A tak musíme zakončit tyto příběhy optimističtěji a připomenout, že filmaři si naštěstí docela často napravovali svou reputaci nádhernými hudebními filmy.

Naše atmosféra se tedy zapsala do dějin filmového umění jak obrazově, tak i hudebně. Připomeňme si například nezapomenutelnou Zasněženou romanci s orchestrem Glenna Millera. A dokazování pravdivosti názvu tohoto článečku si dovolím zakončit údajně nejprodávanější písní všech dob - White Christmas, nedostižně interpretované Bing Crosbym.

Takže – Šťastné a veselé! A ať všem krásně znějí vánoční rolničky za každého počasí!

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora