Zvíøata vìdí víc, ne¾ si myslíme (2)
Maciuchová a Kocúriková
Pøed lety koupili chalupu. Krásnou horskou døevìnku, která byla pøitulená svým „ko¾uchem“ ke stráni tìšínských Beskyd, v cípu, kde u¾ je Polsko i Slovensko na dohled. Malá chaloupka je zcela okouzlila, i kdy¾ mìla pouze malou místnost s píckou, která dr¾ela pohromadì u¾ jenom silou vùle a dlouholetým zvykem. V domì byla ještì malá komora, døevník, kùlny a suchý záchod, který rozechvìle balancoval nad srázem.
Mu¾ byl povoláním architekt, ale umìl se postavit ke ka¾dé práci. Rozhodl se pøestavìt chaloupku podle svých pøedstav a k všeobecnému pohodlí.
Rodina mìla dvì dcery ještì školou povinné, tak¾e do funkce pomocného dìlníka byla jmenována man¾elka. V prvním nadšení pilnì odvá¾ela hlínu, pøinášela cihly, pøitom vaøila, prosévala písek i dohlí¾ela na dìti, ale jak roky ubíhaly a plány jejího mu¾e, podepøené odborností i vzdìláním, se naopak rozlétávaly na køídlech jeho fantazie, práci pomocného dìlníka vzdala a mu¾ zbyl na všechno sám. Døel.
V prùbìhu tìch let zaèaly nové chalupníky navštìvovat dvì koèky. Obì hubené, ale jedna hezèí ne¾ druhá. Mourovatá a èerná, obì krasavice. Patrnì byly zvìdavé, co se tu s tím starým stavením dìje. Pokud uva¾ovaly (a já vìøím, ¾e ano), byla nadìje, ¾e u lidí se najde nìco na zub i pro nì. Uva¾ovaly správnì. Postupem èasu se stalo pravidlem, ¾e kdy¾ rodina pøijede, „jejich“ miska se naplní a nezùstane prázdná ani po odjezdu. Tímto se z potulných koèek stali trvalí rodinní strávníèkové.
Koèièí dámy pøicházely nepravidelnì, obvykle ka¾dá zvláš». Nìkdy se nechaly i pohladit, ale vìtšinou si udr¾ovaly zdvoøilý odstup. Rodina si na nì brzy zvykla a po èase je dìti pojmenovaly. Ta zelenooká, mourovatá, dostala jméno Maciuchová a èerné zaèali øíkat Kocúriková. Kdy¾ se mu¾ lopotil na stavbì sám, èasto mu nìkterá z nich dìlala spoleènost.
Léta ubíhala. Rodièe podlehli prosbám dìtí a rodina si poøídila psa. Ten si okam¾itì zabral svùj prostor, kam nedovolil vkroèit nikomu cizímu, a hlasitým štìkotem ohlašoval toto svoje pøedsevzetí širokému okolí.
Obyvatelé chalupy pøesto na dosavadní pøítelkynì nezapomínali, vìdìli, ¾e koèky jsou chytré. Poèkaly si, a¾ pan pes zaleze na noc do domu a ráno byla jejich miska poka¾dé prázdná.
Tak plynul èas. Ty dvì koèièí krásky se pomalu, ale jistì, staly sice na výsost svobodnou, ale pøece jen stálou souèástí jejich druhého domova.
A¾ jednou...
Byl všední den, jeden z tìch, kdy se mu¾ lopotil na stavbì sám. Ráno, tak jako vèera i pøedevèírem, brzy vstal a nasnídal se, nalil do koèièí misky mléko a šel pracovat. Po nìjaké dobì vzhlédl a všiml si, ¾e k nìmu pøichází Kocúriková. Kdy¾ pøišla blí¾, uvidìl, ¾e v tlamì nese myš. Pøišla a¾ k nìmu, podívala se na nìj, polo¾ila svùj úlovek na zem k jeho nohám, usadila se a znovu vzhlédla:
„Mùj pane, zde k tvým nohám pokládám svou koøist!“
Uvìdomil si velikost a dùle¾itost tohoto koèièího vdìku, vzal si proto myš, koèku pochválil, pohladil a podìkoval jí.
Ale co si poèít s mrtvým hlodavcem? Fuj!
Polo¾il ho do trávy a pracoval dál. Po chvíli se rozhlédl, a kdy¾ se ujistil, ¾e koèka u¾ je pryè, vzal myš, rozmáchl se a v té chvíli, v tom momentì, v tom zlomku vteøiny, kdy u¾ nelze nic zmìnit, kdy myš u¾ u¾ opouštìla jeho ruku, koutkem oka zahlédl krásnou hlavièku, která vykoukla z køoví. Nenapravitelné bylo dokonáno, myš letìla obloukem mezi stromy, koèka tiše zmizela.
Miska napøíštì zùstala netknutá. Maciuchová a Kocúriková se u¾ nikdy neobjevily.
Elena Paclová
***
Zobrazit všechny èlánky autorky