Zvíøata vìdí víc ne¾ si myslíme (1)
Kromì andulky, která u¾ byla dávnou minulostí, nevlastnili mí pøátelé nikdy ¾ádné zvíøe, pøesto se k nim stahovali psi ze širokého okolí. V chatové oblasti, kam pravidelnì jezdili, rovnì¾ tak pravidelnì k nim pøicházeli na návštìvu psi Ferda, Lolina, Pajda, ovèák Laura i mohutný boxer Red. Ka¾dý zvláš» pøišel pozdravit svoje víkendové „páníèky”, nechal se podrbat, nìkterý vyprázdnil misku se ¾rádlem a nejvìrnìjší Ferda èas od èasu i pøespal na roho¾ce pøed jejich dveømi.
Nepopøávali jenom pocestným pejskùm. Na blízkém stromì mìli krmítko, které pravidelnì plnili a odmìnou jim bylo krásné ptaèí hemejøení, švitoøení a støídání rùzných druhù opeøencù v zastøešeném jídelním domeèku.
Na prahu dùchodového vìku si postavili dùm. Je to dùm veliký, obkrou¾ený rozlehlým oploceným pozemkem. Bìhem víkendu se obvykle rozhlaholí hlasy dospìlých dìtí i vnouèat, které pøijí¾dìjí na návštìvu, ale pøes týden je v nìm pøevá¾nì ticho a vlastnì prázdno. Rozlehlé pohodlné prostory se zdají být ještì vìtší a prázdnìjší. Nový, pevný plot zabránil návštìvám spøátelených ètverno¾cù, proto poznenáhlu zaèala v myslích jeho obyvatel klíèit myšlenka, ¾e by nebylo od vìci poøídit si vlastního chlupatého spoleèníka.
„Abychom tady nebyli tak sami…” øekli si jednoho dne.
„Já bych si pøedstavoval krásného, statného vlèáka” uva¾oval mu¾ nahlas, „zahradu máme dost velkou a velký pes budí respekt.”
„Já bych mìla ráda rezatého kocourka” zasnila se paní, „takoví se mi v¾dycky líbili. Snad by se se psem navzájem snesli…”
„To se musí vyzkoušet” rozhodl pán domu a zaèali uva¾ovat, jak to provedou.
Jsou to lidé laskavé povahy, nemají chovatelskou cti¾ádost, zamíøili proto do útulku zvíøecích nalezencù.
„Chtìli bychom dvojici…” a vypovìdìli názornì své pøedstavy.
„Vlèáka teï bohu¾el ¾ádného nemáme, ale pejska a koèièku, to snad… Poèkejte chvíli.”
Do místnosti vtanèil pejsek. Bìlounký voøíšek s praporkem vzhùru natoèené oháòky, která mu vlála hustými dlouhými chlupy. Nad veselým èumáèkem pokropeným svìtle hnìdými malými skvrnkami, ze kterých pár upadlo i na štíhlé no¾ky, svítila jiskrná oèièka. Vztyèená ouška hrdì korunovala sympatický kukuè. Pihovatý pejsek pøátelsky štìkl a pøibìhl si pro pohlazení. V tu chvíli se v mu¾ovì mysli pøedstava statného vlèáka rozplynula jako dým, velký pes byl zapomenut. Vìdìl, ¾e tohoto pìkného pejska tady nenechá.
„Øíkali jste, ¾e k nìmu patøí i koèka?”
„Ano, jejich majitel náhle zemøel, vyrùstali spolu, jsou na sebe zvyklí, nemù¾eme je vydat ka¾dého zvláš».”
Vtom se otevøely dveøe a majitelka útulku pøinášela kocourka. Ten se rozhlédl po místnosti, zaznamenal cizí lidi, pak se podíval na ¾enu krásnýma, velikýma oèima. Ne, taky to nebyl rezavý kocour, jakého si vysnila. Statný, bílošedivì flekatý koèièák s rù¾ovým èumáèkem seskoèil lehce na zem, pøišel k pejskovi a olízl mu nos. Pejsek radostnì zavrtìl ocáskem a popobìhl po místnosti, vrátil se a pøátelsky drcnul do kocoura.
„Vidíte, jak se mají rádi?”
* * *
Ano, mají se velmi rádi a svou lásku pøenesli i na své nové majitele. Pejsek Cody „br, to je hrozné jméno, to se k nìmu nehodí, budeme mu øíkat Bobeš” se zamiloval do svého nového pána velikou a oddanou láskou. Kvùli nìmu snese i jízdu autem, kterou jinak z hloubi duše nenávidí. Mnohem radši, s rozevlátýma ušima a hubou od ucha k uchu se š»astnì prohání po velké zahradì. Pravidelnì chodí s pánem na procházky, kamarádí se se všemi pejsky za ploty, poslouchá na slovo a následuje svého pána, kamkoliv ten vkroèí.
Dobývá se i do podivné boudièky, kde jeho páneèek s panièkou nìkdy sedávají nazí, potí se a kde je pøestrašné horko. Vpuštìn, po chvíli funí, vyplazuje jazyk, netrpìlivì pøešlapuje a nechápe:
„Proè to ti lidé dìlají? Proè se tak peèou? Proè se mu smìjí? A proè pak skáèou do vody a proè ho tam se smíchem lákají?”
V takových chvílích pejsek rozpaèitì pobíhá kolem bazénu a viditelnì neví, jak se má zachovat. Kòuèí, píská, neví co si poèít. On vodu nerad, pøi mokré oèistì trpí…
Nejspokojenìjší je, kdy¾ si smí sednout vedle svého pána na pohovku a polo¾it mu tlamku na kolena. V takové chvíli slastnì pøivøe oèi, nechá se hladit po dlouhé srsti a je mu po pejskovsku blaze. Zcela š»asten odpoèívá v sedmém psím nebi.
Okatý krasavec Lucky „copak to je jméno pro kocoura? Budeme mu øíkat Mikeš” se v novém domovì dùstojnì procházívá po prostorném obydlí a na rozdíl od Bobeše, který v noci spí jedinì u nohou svého pána, on si vybírá místa svých noclehù podle momentálního rozpolo¾ení. Èas od èasu svou paní vyznamená. Pøijde a vyskoèí si k ní do postele. Nejdøíve ji svým drsným jazýèkem olí¾e tváø (¾e by mu chutnal noèní krém?), pak se ulo¾í za její hlavou a vrní svou koèièí píseò pohody a spokojenosti.
Pokud pøes den nespí, vyjde si na obhlídku okolí, anebo tráví dlouhé chvíle soustøedìní na rùzných místech zahrady. Promìní se v kamennou sochu, aby pak náhle vystartoval na vyèíhnutý opeøený èi ètyønohý objekt, jak mu velí neúprosný, odvìký pud šelmy. Marné jsou jakékoliv zákazy, on pøesto pilnì dobývá ptaèí krmítko a pøed dveøe pokládá zbytky ulovených opeøencù.
Co dìlat s takovou láskou?
Snad se ti ptáci èasem znovu nauèí být ostra¾ití…
Elena Paclová
* * *
Originální ilustrace © Jan FILIP