Padesátimarkovka
Probíhala sedmdesátá léta a nadìje “Pra¾ského jara” byly sovìtskými a èeskými komunisty rozmetány. Pøece se ale nìkdy našly skuliny v totalitní hrázi. Já mìl to štìstí a jednou skulinou proklouzl. Moji známí z univerzity v Bonnu mne pozvali na placenou pøednášku do Heidelbergu, kde se konal farmaceutický kongres. Tématika odpovídala mému zamìøení a souèasné práci. Byl jsem tedy povìøen naším ústavem pøednést nìjaké novinky z našich studií. Samozøejmì to musela schválit Akademie vìd, Okresní politický výbor a Ministerstvo vnitra. A vyšlo to, aè neuvìøitelné.
Do Nìmecka jsem jel vlakem, ale na hranicích se odehrávaly kontroly a prohlídky stejnì zahanbující, jako pøi cestách autem. Pøátelské pøijetí v Heidelbergu, to byl ohromný rozdíl! Kdy¾ jsem ukonèil pøednášku a odpovìdìl na dotazy, pøišel za mnou nápadný starší mu¾ a prohlásil: “Já jsem Leo Romig.”
Tím vlastnì zaèal mùj podivný pøíbìh. A Leo Romig pokraèoval: “Promiòte, ¾e jsem vás tak nenadále pøepadl. Strašnì rád bych si zase jednou pohovoøil èesky. Nechte to tady všechno bì¾et a pojeïte se mnou do Ettlingen. Mám tam lékárnu a venku èeká auto.” Ze zvìdavosti jsem souhlasil. Opravdu cesta netrvala dlouho a brzo nás obsluhovala u obìda podávaného na terase pìkné vily jeho pohledná dcera Haninchen. Ettlinge je rozkošné, malé mìsto nedaleko Rýna, zasazené do parkù a obklopené spoustou kvìtin. Na zámku v obøadním sále je na stropì vymalováno umuèení Jana Nepomuckého.
Vá¾ený ètenáø jistì dovolí, abych pøítele Romiga pøiblí¾il hloubìji. Zaslou¾í si to. Za Hitlera, jako mnozí ¾idé, trpìl v koncentráku a z celé rodiny se vrátil sám. Doma ho èekala malièká dceruška. V Brnì provozoval lékárnu a jako Nìmec byl po revoluci odsunut a zùstala mu jen ta dcerka. V Nìmecku ho navíc místní spoluobèané pova¾ovali dlouho za cizince. Vše vydr¾el, nezatvrdil se a zvítìzil.
Stal se z nìho vše chápající a moudrý èlovìk. Ve svém domì rád vítal èeské intelektuály, jednak aby jim pomohl, jednak se dovídal novinky ze své bývalé vlasti. Místo zápisu do knihy hostù natáèel je a nahrával na film a utvoøil tak soubor lidí, kteøí se èasto mezi sebou znali. Pøedstavení v domácím kinu bývalo veselé, a¾ dojemné.
Nerad jsem odjí¾dìl. Pøi rozchodu mne po¾ádal, abych se o dušièkách podíval a trochu ošetøil hrob jeho otce na vinohradském ¾idovském høbitovì. “Celou vìènost jsem se tam nedostal. O hrob se stará náš bývalý zamìstnanec, starý hrobník Lévi Stein. Kdy¾ mám po kom, propašuji mu nìjakou marku na pøilepšenou.” Ještì se také otázal, zda mu mohu pøedat tìch 50 D-Mark. Namaloval mi plánek, abych snáze hrob našel a odvezl mne na nádra¾í do Karlruhe, kde je most pøes Rýn a posadil na E-Zug Paris-Strasbourg-Frankfurt-Prag.Ne¾ se vlak rozjel, povídá: “Mám ještì jednu prosbu. Polo¾te tento kamínek na náhrobní kámen, je to podle starého ¾idovského zvyku. Kdy¾ ¾idé táhli pouští, zahrabávali své mrtvé do písku, a aby je nemohli vyhrabávat divocí psi, nanosili na hrob kamení. Myslím, ¾e by bylo pìkné, kdybyste tam polo¾ili i své kamínky.“
Vzpomínky vyšumìly a nahradil je návrat do bì¾ného pracovního re¾imu. Èas utíkal, ¾e jsem si ani nevšiml zámìny léta za podzim. Jednoho dne mne man¾elka upozornila, ¾e zítra je dušièek, a ¾e bych mìl splnit slib, daný panu Romigovi. Tak jsme se vypravili na Vinohrady. ®idovské høbitovy le¾í rovnobì¾nì s olšanskými, smìrem na ®i¾kov, proti nynìjší stanicí ®elivského, ohrazeny vysokou zdí s møí¾ovou vstupní branou. Proti ní stojí výstavná budova obøadní kaple.
Kdy¾ jsme vystoupili z tramvaje (metro tam ještì nejelo), ukázal listopad, co umí. Mlha, mokrý sníh, vítr a mraky ubraly toho málo ze svìtla. Já mìl plnou hlavu problémù z práce a ¾ena tøi kamínky pro nebo¾tíka. Došli jsme k bránì a zacloumali klikou. Zamèeno! Celé okolí bylo ošumìlé a nehostinné a ještì toto. Vzdát jsme se ale nechtìli a tak volám: “Halo, pane Stein, halo, otevøete a chvíli zase køièeli oba. Pak jsem zabušil kostkou z dlá¾dìní na møí¾ a hulákáme: “Herr Stein, wir sind von Herrn Romig aus Ettlingen!” Okolo šel párek starších man¾elù a mu¾ zabruèel: “Co tu øvete, ty mrtvé nevzbudíte a ¾iví tam nejsou.”
Ledva pøešli, od domku ukrytého v køovinách za kaplí vyšla postava podivného vzhledu. Pohybovala se velmi lehce, tak¾e popadané listí vlastnì ani nešustilo. Kdy¾ došla k møí¾ím, dalo se rozpoznat mu¾ské obleèení, aè toto bylo jaksi univerzální. Šedivý, dlouhý pláš» s vyhrnutým límcem a nìco jako kalhoty, v nich¾ se boty takøka ztrácely. Na hlavì mìl èepici jakou nosili u Wehrmachtu. Mezi límcem a èepicí hledìla tváø hubená a na¾loutlá. Prostì nemocný staøec. Odemkl a bránu pomalu otevøel.
Trochu nás vzhled a projev hrobníka zneklidnìl. Povídám mu: “Pane Steine, jsme pøátelé Leo Romiga a jdeme navštívit hrob jeho otce, Arona Romiga, uká¾ete nám, kudy se tam jde?” Beze slova mávnutím ruky ukázal smìr. Nato vytáhnu bankovku a podávám mu ji se slovy: „To vám, pane Steine, posílá Leo Romig na pøilepšenou.“ Hrobník nebo hlídaè neøekl ani slovo a jen se díval do prázdna, jakoby vzpomínal. Mysle, ¾e nerozumí, opakuji: „Herr Stein das ist fünfzig D-Mark von Hern Romig aus Ettlingen!” Zaváhal, udìlal odporující gesto a jak pøišel, tak zmizel – beze slova.
Man¾elka mne chytila za ruku a naléhala, abychom honem dokonèili úkol, ¾e je jí zima a u¾ jí jde všechno na nervy. A to chudák netušila, co ji ještì èeká.Vydali jsme se vyznaèeným smìrem a pomocí mapky našli hrob, vlastnì opracovaný, zašlý kámen. Man¾elka dle svého zvyku jej lehce oèistila a polo¾ila na vršek tøi kamínky. Jeden z Ettlingen a dva z naší zahrady. Slib je splnìn, tedy honem domù. Silnì se setmìlo a nový závan mokrého snìhu nás popohnal. Známou cestièkou se vracíme k východu ke kované bránì. Kdy¾ jsem vzal za kliku, vrata nepovolila, i kdy¾ jsem jimi zacloumal. Bylo zamèeno a dokonce mezi ¾eleznými pruty omotán øetìz. Mimodìk jsem vykøikl: „To snad není pravda, být veèer uvìznìn na ¾idovském høbitovì!“ Zapomnìl, nebo to udìlal schválnì? První zlostná reakce se pomalu promìnila na racionální otázku – co podniknout?
První nápad byl, prozkoumat domek za kaplí, odkud snad pøišel hrobník. Chvátám tam a vìøte nebo nevìøte, okna i dveøe byly zkøí¾enými prkny zatluèeny. Podívám se blí¾e a vidím, ¾e prkna u¾ plesnivìjí a høebíky jsou rezavé. Zvýšila se mi srdeèní frekvence. Navíc man¾elka volá: “Viktore, honem sem pojï, nìco jsem našla a vùbec tomu nerozumím.” U sousední cesty byl èerstvì urovnán terén a byla tam zasazena ¾idovská deska z hrubého kamene a na ní, nastojte, byl vyrytý nápis: Lévi Stein 30. X. 1894 – 30. X.1974. To byl vrchol! V¾dy» to bylo pøedevèírem!
Nevìdìl jsem a neumìl si ani pøedstavit, s kým jsme mìli tu èest. Naprosto jsem ale vìdìl, ¾e se odtud musíme rychle dostat. Pøihlédnuto k realitì se nabízela cesta kolem zdi høbitova smìrem k ¾i¾kovskému nákladovému nádra¾í. Byla to spíše necesta, leè pøece nás štìstí potkalo. Asi po stu, metrech vyvrácený strom silnì poškodil zeï a pomocí náhrobkù a vìtví jsme dokonèili trudnou anabazi a vrátili se do civilizace. S pocitem bezpeèí jsme dopadli na sedadla tramvaje. Sedìla tam známá z ústavu a konstatovala: “Vy ale vypadáte, kde jste se váleli a tváøíte se jako byste potkali nebo¾tíka Hamletova pana otce.“ Hned vystoupila a nebylo nutno nic vysvìtlovat. Doma èekala teplá veèeøe, teplá lázeò a teplá postel. Pøed usnutím mi pøelétl hlavou citát – je mnoho vìcí mezi nebem a zemí…
Po nìjakém èase uklízím psací stùl a z nièeho nic vypadne na zem ta neš»astná padesátimarkovka.
Viktor Mansfeld
***
Kolá¾e © Olga Janíèková
Zobrazit všechny èlánky autora