Praotec idealismu
Jedno hodnì zjednodušující moudro øíká, ¾e Øecko dalo Evropì myšlení, Øím právo a poøádek a køes»anství lásku, ve smyslu lásky k bli¾nímu. Øekové opravdu hledali pravdu, podstatu bytí, polo¾ili základ našemu myšlení, naší filozofii. Jak ale v pár øádcích struènì popsat dílo velkého myslitele, který se snad do¾il více ne¾ osmdesáti let. A proto¾e pocházel ze zámo¾né aténské rodiny, mìl èas nejen pøemýšlet, ale i cestovat.
Platón 427 pø. n. l. – 347 pø. n. l., pùvodním jménem prý Aristoklés, mìl od dìtství dobrou výchovu a vzdìlání, v mládí psal i básnì, dramata, orientoval se v hudbì. Jméno Platón, odvozené od øeckého „platys“ – rovný, široký, dostal pozdìji. Posledních necelých deset let Sokratova ¾ivota strávil jako jeho ¾ák a vìtšina jeho spisù má formu dialogù právì s ním. Pokusím se velmi struènì a zjednodušenì pøiblí¾it podstatu jeho díla, proto¾e právì Platón stojí u základù evropské filozofie, která se k nìmu vìtšinou nìjak vymezuje. Platón by také uznávaným politologem, øeèeno dnešním jazykem. Zpracoval a srovnal øadu ústav tehdejších mìstských státù, také díky jemu známe termíny jako demokracie, tyranie, oligarchie.
Já se chci pøedevším vìnovat mysliteli jako prvnímu idealistovi, který se pokusil nìkteré koncepce u¾ formulovat. Klíèová je patrnì pasá¾ z jeho Ústavy. Chtìl jsem pøidat pøímo delší citát, ale pokusím se tu slo¾itou a známou teorii jeskynì trochu zjednodušit. Lidé v ní le¾í fixovaní, spoutaní a vidí nad zídkou v ní jenom odrazy, stíny. Nevidí lidi, pøedmìty, ale jenom jejich odraz. Podobní nám, odpovìdìl jsem; nebo» takoví lidé jistì by nevidìli ze sebe samých ani ze svých druhù nìco více ne¾ stíny vrhané ohnìm na protìjší stìnu jeskynì. A co pøedmìty nošené podél zídky? Nevidìli by z nich právì tolik? A kdyby mohli vespolek rozmlouvat, jistì by myslili, ¾e tìmi jmény, která dávají tomu, co pøed sebou vidí, oznaèují skuteèné pøedmìty.
Vìzením je tedy náš obvyklý zpùsob ¾ivota. Pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují smysly. Výstup a pohled na vìci nahoøe znázoròuje vzlet duše do svìta idejí. Jsme tedy jenom stíny a tøeba herci byli pro myslitele stínem stínù. To je ve zkráceném podání obraz lidského ¾ivota a lidského poznání, který Platón podává.
Duše, to je další pojem z Platonovy filozofie. Nesmrtelná (rozumová) èást duše nemá poèátek ani konec a je svou podstatou stejná, jako duše svìta. Skládá se ze tøí èástí. Rozum má sídlo v hlavì, vùle v hrudi a ¾ádostivost v podbøíšku. Tady pro odlehèení trochu odboèím. I moderní psychologie uznává, ¾e se osobnost skládá z rozumu, citu a vùle. Rozum bývá znaèený malým ètvereèkem, vùle krou¾kem a cit trojúhelníkem. Pou¾ívali jsme v mládí takový zábavný test. Nechali jsme dámì bez velkého pøemýšlení nakreslit panáèka s pomocí tìchto tøí znakù. Jenom jsme ovšem tvrdili (ostatnì v Platónovì duchu), ¾e trojúhelníèkem se vyznaèuje sex. No kdy¾ dáma nakreslila panáèka z trojúhelníkù… Ale, pánové, zase tak moc to nefungovalo.
K Platonovi patøí také uèení o anamnézii, tedy rozpomínání. Duše je nesmrtelná, jenom se vtìluje do smrtelného tìla. Základními vlastnostmi èlovìka jsou moudrost, stateènost, umìøenost a spravedlnost. První tøi pak odpovídají tøem èástem duše. Spravedlnost je potom vrcholem, jakousi syntézou.
Není v mých silách na malém prostoru rozebírat podrobnosti Platonova díla. Ostatnì dílo je tématem tisícù stránek moudrých knih. Mo¾ná se k základním a zjednodušujícímu dìlení na materialismus a idealismus dostaneme u velkého systematika, Aristotela. Platón stojí na poèátku tìch, kteøí vìøili, ¾e duše je nad hmotou. A závìrem citát z praotce idealismu: Nikdo neví, co je smrt, a pøece se jí všichni bojí, jako by uznávali, ¾e je nejvìtším zlem, tøeba je pro èlovìka nejvìtším dobrem.