Houbaøení s opravdovým znalcem
Býval jsem houbaø, prùmìrný, a¾ podprùmìrný. Mìl bych to upøesnit, studoval jsem ty podivuhodné výtvory pøírody, mìl jsem o nich docela slušný pøehled, o jedlých, nejedlých, jedovatých, o jejich charakteristických znacích, ale najít je obvykle musel nìkdo jiný, já jsem fungoval jako slušnì informovaný konzultant. Ne, ¾e bych nìco nenašel, ale kdy¾ mùj úlovek se pohyboval tak kolem desítky kusù tìch opravdu zajímavých, moje ¾ena jich mìla pìt a dvacet, dcera šedesát. Nedivte se, ¾e jsem zatou¾il najít jednou za ¾ivot skuteènì pozoruhodný úlovek, zdálo se, ¾e jsem se pøece doèkal…Jak to dopadlo, chtìl bych vám povyprávìt.
Tenhle pøíbìh je pravda, a» visím, jestli vám budu lhát… Takto zaèíná Michal Tuèný jednu ze svých písní a jeho vìtu jsem si vypùjèil, abych dolo¾il pravdivost svého malého vyprávìní o houbách a houbaøení. Odehrál se pøed desetiletími na dnì pozdìjší Dalešické pøehrady, pravda, v dobì, kdy ještì nebyla ani postavena, tím ménì zatopená. Jako na moha jiných místech, i u Kozlan bylo nádherné hluboké údolí, z jedné strany lemované strmými skálami, ze strany druhé docela pøístupným lesem, mezi nimi se vinula krásná malebná øíèka, která do jinak tìsného údolí pøilákala spoustu chataøù i táborníkù. Pro pøedstavu ji dolo¾ím fotografií toho krásného údolí, které je pøipomíná.
Podobné scenérie lemovaly øeku Jihlavku pøed rokem 1970 (foto: machacek65)
I my jsme se tam jedno léto octli na chatì našich pøíbuzných a sdíleli s nimi tu nádheru, i nevšední zá¾itky, kterou pøedstavovalo houbaøení. Bruno, náš hostitel, byl houbaø vyhlášený, v¾dy vìdìl, kdy rostou a hlavnì kde rostou, i ve dnech našeho pobytu tu a tam zmizel v lese a vracel se s plným košíkem hub. Zásadnì sám, asi nechtìl být rušen. Nicménì mi slíbil, ¾e i mne jednou vezme na výpravu, na kterou urèitì nezapomenu, kde o ty nádherné exempláøe zrovna zakopáváš a nevíš který sebrat døíve, který pozdìji.
Jednoho dne jsme skuteènì vyrazili, bylo sice po letní bouøce, všude mokro, øíèka pøetékala, nicménì o nìkolik set metrù proti toku u jedné z chatových osad jsme ji bez problémù pøebrodili. Nebyl to dobrý den, nedaøilo se. Bruno dìlal, co mohl, vedl mì na jedno osvìdèené místo za druhým, peèlivì jsme je prohledali a nenašli nic, jen nìjaké napùl se¾rané suchohøiby a babky, muchomùrku…A tak jsme se rozhodli k návratu.
„Kolem tìch chat nemù¾eme, vysmáli by se nám,“ rozhodl zkušený lovec hub, pøebrodíme a¾ u naší chaty. Drobný problém: ve vytipovaném místì se valil prudký proud, hadina se zvedla bezmála o dva metry – ale co to je pro dva zkušené plavce a vodáky. Svlékli jsme se do trenek, své saky-paky sbalili do úhledného uzlu… První vyrazil Bruno, svùj uzlík dr¾e vysoko nad hlavou. Nìco jsme pøece jen nedomysleli, po chvilce zdárného postupu zakopl o nìjaký kámen vyènívající ze dna a u¾ se vezl, proud vesele unášel jeho i jeho uzlík. Nenapadlo mì nic chytøejšího, ne¾ se mu ze srdce zasmát. Nesmál jsem se dlouho, potkal mì zcela stejný osud. Voda byla pøíjemná, hravá, nebylo mi v ní nijak zle, a¾ na ty svršky dokonale promáchané v hravém, ale dravém proudu.
Dva neplánované hastrmany, z nich¾ bohatì crèela voda, na bøehu vítaly, no jak se to vezme, nevítaly, pouze svým zpùsobem vzaly na vìdomí naše man¾elky. Padlo mnoho nelichotivých poznámek; zajímavé, naše vykoupání jim vadilo podstatnì více, ne¾ nám, v¾dy» konec koncù se vùbec nic nestalo, sluníèko naše šatstvo i obutí rychle usušilo. Holt, ani výborný houbaø nemusí mít poka¾dé svùj den.
Takto nìjak vypadaly obvyklé Brunovy úlovky (foto: Táòa Lenczová)
Nicménì zlé jazyky vzápìtí tvrdily, ne, ¾e nerostly, ¾e to bylo úplnì jinak. Bruno, jako mnoho jiných špièkových houbaøù prý ještì nikdy nikomu neukázal svá lovištì, proè bych byl mìl být já výjimkou? Jak to bylo doopravdy, u¾ se nedovíme, své vášni se u¾ dávno vìnuje kdesi na nebeských pláních. Jisté je, ¾e svoji reputaci napravil hned na druhý den, ze své osamìlé výpravy pøinesl ohromný košík nádherných pravákù. Prý jen mìl vìtší štìstí, asi narostly pøes noc, mì u¾ nechtìl vystavit riziku dalšího neúspìchu.
Další èlánky autora: