Ano, jenže se o tom vůbec neví, a tak raději poslouchejme letošního čilého jedenadevadesátníka Rychnováka Zbyška Středu, původem z Hronova, syna Quida Středy. Onen Quido, který pracoval jako účetní v Hronově, se stal v roce1924 čirou náhodu jednatelem místního spolku divadelních ochotníků. Spolku, založeného 1826, který míval v Hronově velkou tradici a i velkou členskou základnu a jehož členem býval v mládí i Alois Jirásek.

Jak to bylo, že jednatelem se stal náhodou?
Po 1. světové válce prožíval spolek velkou krizi a stalo se, že otec potkal dva rozčilené přátele – Julia Štelziga a Františka Labíka. Ti mu sdělili, že spolek se rozpadl, a protože tatínkova sestra Klára Středová byla jednatelkou, předali mu spolkové knihy. Tehdy ještě neměl ochotníky vůbec rád už proto, že celá rodina z obou stran byl samý komediant. Ctil však tradici divadla v Hronově a spolu s místním obchodníkem panem Šefelínem se mu podařilo spolek obnovit. Stal se pak, jak říkal, bez velkých zkušeností členem výboru a jednatelem byl až do roku 1948, kdy byl vyloučen z tohoto spolku vyloučen.

Kdy vznikl nápad na postavení divadla v Hronově?
Myšlenka postavit důstojný divadelní stánek vznikla po oslavách 70. narozenin Aloise Jiráska – to bylo 1921 – a úspěšném provedení jeho hry Otec v hronovském přírodním divadle pod Homolkou. Nadšení bylo velké a 29 hronovských občanů tehdy ustavilo komitét, že budou výstavbu podporovat. Bylo založeno „Družstvo pro postavení divadla“ a 28. října 1928 za účasti Mistra Jiráska byl položen základní kámen, což se stalo pod patronací ministra školství a městské rady Hronova. Tam také při poklepu na základní kámen pronesl Alois Jirásek onu památnou větu „A dílo toto budiž požehnané“. Vy to znáte z pamětní fotografie Mistra při poklepu, no a já tam taky byl. Jestli to chcete vědět, tak jako vlče.

A Jiráskovo divadlo se pak po dostavbě otevíralo 28. října 1930.
To ano, stalo se tak za účasti představitelů ministerstva školství, rady dr. Šimáka, dále protektorů poslanců Tomáška, dr. Kramáře, dr. Preise, Hrubého, generálů Krejčího a Medka, spisovatele Kvapila, dr. Baxy, bratří Bartoňových a městské rady. Mistr Jirásek se ale otevření nedožil, zemřel 12. března 1930 a do Hronova byla pak slavnostně převezena jeho urna.

Přesto Jirásek to divadlo navštívil …
Poslouchal jste dobře, co jsem letmo zmínil už dřív. Jiráskova naprosto náhodná návštěva tohoto divadla se udála na podzim 1929, byl jsem u toho, tak podávám svědectví: Na jeho staveništi stáli členové spolku lékař Stanislav Kudrnáč, Jarka Štelzig, můj otec, a jak jsem už řekl, i já. Kolem zrovna projíždělo auto s Aloisem Jiráskem, doktor Kudrnáč je zastavil a pozval Mistra na staveniště. Tehdy již špatně chodící spisovatel z auta ochotně vystoupil a za pomoci Jiráskova osobního šoféra Klugara a pana doktora Kudrnáče vystoupil Mistr po schodech na plochu jeviště. Na rampě jeviště pozorně - s rukou u ucha - vyslechl výklad o postupu výstavby, velikosti hlediště i umístění jeho čestné lóže - to včetně WC. Prohlídkou byl velice potěšen a se všemi se srdečně pozdravil s tím, že zítra odjíždí jako každoročně na zimu do Prahy. My už víme, že naposledy.

Mě zajímá osobnost pana doktora nejen proto, že Rudolf Kudrnáč byl potomkem ochotníka, o kterém Jirásek píše v kronice U nás.
Pamatujete si dobře a vím, na co narážíte. Rudolf Kudrnáč byl nejen příbuzný JUDr. Čeňka Langera, starosty Vašeho Rychnova nad Kněžnou, ale on vystudoval tamní gymnázium a byl na jaře 1914, i když špatně zpíval, jedním ze zakladatelů Kocourkovských učitelů, kteří vznikli právě v Rychnově.

P. S. Tak mě napadá vyprávění Jindřišky Smetanové o starém pánovi, který chodil s doprovodem po Malé Straně, a přestože byl už téměř slepý, snažil se být užitečný tím, že doma sekal dřevěné třísky na podpal a rozdával je svázané v drobných otýpkách svým přátelům. Byl to Josef Fanta (1856-1954), profesor ČVUT. Jindřiška Smetanová tehdy sobě vlastním způsobem to komentovala: „To je pán, který postavil Wilsonovo nádraží. Mě to udivilo, nemohla jsem zkrátka pochopit, že někdo může být starší než Wilsonovo nádraží.“ No a Zbyšek Středa se narodil 9. srpna 1919, jako sedmiletý vítal v červenci 1926 prezidenta Masaryka v Hronově. A že byl o pět roků starší než jeho kamarád Jiří Šlitr, nemluvě o tom, že spolu lyžařili. Jeho kamarádem a taky hronovským vlčetem byl i Luboš Kaválek, redaktor Svobodné Evropy, to už jsem řekl dost.

Josef Krám