Šuplík plný pohlednic
Co praví legendy a povìsti...
Zbojník Ondráš
Je to skuteèná postava z Janovic. Narodil se v rodinì fojta Ondøeje Fucimana a jeho man¾elky Doroty v roce 1680. Rodina patøila k nejbohatším selským rodùm na frýdeckém panství. Do školy chodil Ondráš ve Frýdlantì a pak na gymnásium v Pøíboøe. Jen¾e byl dosti divoký a odbojný a tak byl po šesti letech ze školy vylouèen. Ondráš ¾il v dobì, kdy vrchnost utlaèovala poddané a to opravdu zle, nejenom svojí vùlí, bylo to i naøízeními samotného císaøe. Ondráš s kamarádem Jurášem a dalšími chlapci vyrazili na Lysou horu a zalo¾ili zbojnickou dru¾inu. Tím se zrodil legendární Ondráš, který bohatým bral a chudým dával.
Tìšínský trh
Jednou se vydal Ondráš na tìšínský trh. Tak procházel trhem, a¾ se dostal k jednomu krámku, kde se hádala zlá hokynáøka se starým hubeným staøíèkem. Ondráš se do hádky zamíchal a zeptal se, o co vlastnì jde. Hokynáøka hned spustila lamento, ¾e po ní chce vajíèka, ale peníze ¾e nemá. Staøíèek jenom smutnì odpovìdìl, ¾e nemá dost, proto¾e musí odvádìt platby pánovi a moc mu nezbývá. Ondráš øekl hokynáøce, ¾e on sám peníze má a ¾e vejce od ní koupí. Koupil od ní tøi vajíèka a zavolal k sobì staøíèka. S šibalským úsmìvem mu øekl, ¾e se ale musí pøesvìdèit, jestli jsou vejce èerstvá. A také to udìlal. Klepl vajíèkem o okraj hrnce a poka¾dé na dno nìco cinklo. A ejhle, on to byl dukát. Staøíèek na to koukal jako na zázrak, mìl v hrnci tøi zlaté dukáty. Ondráš se jenom usmál a obrátil se na hokynáøku s otázkou, kolik ¾e by chtìla za všechny vejce, která má. Hokynáøka se na nìj podívala, podívala se do hrnce a uvidìla opravdu zlaté dukáty. Øekla, ¾e mu další vejce ji¾ neprodá, ¾e si je nechá sama. Sama pak popadla další vajíèko a rozbila ho do staøíèkova hrnce. Jen¾e...tohle vajíèko v sobì dukát neschovávalo. Hokynáøku popadla chtivost a tak netrvalo dlouho a rozbila do hrnce všechny svoje vajíèka, ale dukáty u¾ v ¾ádném nenašla. Hokynáøka byla zmatená a pak zaèala zuøit. Sbalila si svoje vìci a zmizela z trhu. No a lidé, kteøí u toho byli, se radovali, jak chytøe pomohl staøíèkovi.
Tìšínský trh podruhé
Jednoho dne potkala v lese u Tìšína chudá ¾ena, která šla na trh, vùdce zbojníkù Ondráše. Zbojník je hezky pozdravil a ptal se jí, kam jde. ®ena mu dala na pozdrav odpovìï a øekla, ¾e se vypravila do Tìšína na trh, kde chce prodat trochu toho, co jim zbylo z úrody na poli. ®e potøebuje za str¾ené peníze koupit obleèení pro své dìti. Zbojník se na ni chvíli díval a pak se jí zeptal, jestli zná Ondráše. Prý, ¾e slyšela a chválila ho, ¾e chudým dává a pomáhá, ¾e by ho chtìla jednou potkat a podìkovat mu za to. Zbojník ji øekl, a» si na chvíli sedne, odpoèine si od nùše, ¾e jí na ošacení dìtí nìco pøidá. Ondráš vzal štùèek sukna a zaèal mìøit. Ale ne normální mírou, ale pìknì od buku k buku a ještì jí k té míøe sukna pøidal i štùèek plátna, prý na košile. ®ena mu dìkovala se slzami v oèích. Ondráš jí na to ale øekl, ¾e nemusí dìkovat, jenom se obèas pomodlit za jeho, Ondrášovu, duši v kostele. ®ena s díky odešla a zbojník se natáhl do trávy, hledìl na oblohu a pozoroval mráèky. Po chvíli tudy šla znovu ¾ena, tentokrát to byla bohatá paní. Ondráš ji zastavil a opakovalo se to, co bylo s chudou ¾enou. Jenom s malým rozdílem. Na otázku, zda zná Ondráše, ¾ena se zaèala zlobit a vykøikovat, ¾e je to hrozný èlovìk, ¾e by ho mìli èerti sebrat. Ondráš ji chvíli poslouchal a pak ji pìknì poprosil, zdy by mu nemohla v Tìšínì na trhu koupit dvacet cvoèkù, takových, kterými se kdysi pøibíjela kù¾e k podešvi bot. ®ena se sice trochu zdráhala, vidìla mladého zdravého mu¾e, ale nakonec svolila a Ondráš jí dal peníze dopøedu. Ondráš si opìt lehl do trávy a èekal na návrat ¾eny. ®ena se po dlouhé dobì vracela a Ondrášovi opravdu ty cvoèky koupila. Ten je zaèal poèítat, vzal cvoèky a zaèal je ukládat na paøez ostrými konci nahoru. Kdy¾ skonèil, popadl milou ¾enu a posadil ji na ten paøez s cvoèky, a¾ zaèala køièet bolestí. Ondráš se na ni jenom krátce znovu podíval a øekl jí, ¾e je mo¾né, ¾e a¾ zase jednou pùjde kolem do Tìšína, ¾e zde potká toho zlého zbojníka Ondráše a odešel.
Povìstí o Ondrášovi se vypráví mnoho, vybrala jsem jenom tyhle dvì.
Ondráš mìl svého nejlepšího kamaráda zbojníka Juráše. Oba prý byli malí a tak se jim zaèalo øíkat Ondrášek a Jurášek. Všem nástrahám, které jim byli kladeny, dokázali v¾dycky uniknout. A¾ jednoho dne pøemohla Juráše lakota a také závist. Závidìl Ondrášovi jeho sílu, obratnost a vedení v dru¾inì a lakota? To tehdy byla na Ondráše vypsaná odmìna 100 florenù, to bylo tehdy mnoho penìz. Tomu Juráš neoddolal a tak v roce 1715 v Horákovì hospodì pøi tancovaèce a kartách, kde bylo celkem sedm zbojníkù, Ondráše zabil jeho kouzelným obuškem. Slíbenou odmìnu nedostal, dostal jinou. Byl uvìznìn v Tìšínì a o dva roky pozdìji v nìm i zemøel. Ondrášovo tìlo bylo rozètvrceno a èásti tìla byly povìšeny na stromy, na pospas krkavcùm.
Skuteènost ale byla, ¾e èást zbojníkù se vrátila k normálnímu ¾ivotu, dostali slib beztrestnosti a vysokou odmìnu. Ondráš byl opravdu ji¾ jako mrtvý rozètvrcen a jeho tìlo bylo rozvìšeno po stromech. V zápise ze soudního jednání z roku 1716 je napsáno, ¾e byl zbojník Juráš se svými kumpány pozván do Tìšína pro dekret o udìlení císaøské milosti a mìla mu být vyplacena odmìna za usmrcení Ondráše. Juráš se k soudu dostavil, spolu s dalšími. Byli to Jiøí Polenda, Ondra Chlopèík, Bartek Pavlošek a Jiøí Vojtek. Jen¾e tady padli do léèky, která jim byla nastra¾ena a po pøedvedení pøed tìšínského fojta jim bylo oznámeno, ¾e pùjdou do ¾aláøe. Juráš se nechtìl dát spoutat, rozpoutal bitku, ze které nakonec zbojníci vyšli pora¾eni. Juráš sám byl odsouzem pro výstrahu k tresti smrti lámáním okutého kola.