ŠUPLÍK PLNÝ POHLEDNIC
Zámek Opočno

V mém šuplíku je plno pohlednic zámků a hradů. K některým se váží osobní vzpomínky, některé jsem dostala. Když jsem dnes šuplík otevřela, vypadla z něj pohlednice zámku Opočno. Tentokrát to ale nebude o vzpomínkách, přeneste se se mnou do dávných dob. Vybrala jsem pro vás trochu tajemna.

Pověsti k zámku Opočno
O zazděné paní

Když byl na hradě pánem Mikuláš mladší Trčka z Lípy a na Lichnici, vůbec první z rodu Trčků tady, byl to pán svobodný. Byl už v letech, když se rozhodl vstoupit ve stav manželský s mladinkou Kateřinou ze Šelmberka. Její otec moc dlouho neváhal, když přijeli na námluvy z Opočna, dal svůj souhlas s radostí. Dcera se mu měla provdat za pána velmi bohatého. No a Kateřiny se nikdo neptal, i když poukazovala na to, že pan Trčka je již v letech, že nebude šťastná a podobné námitky. Otec nedbal, jak bylo tehdy stejně zvykem. Kateřině dovolil jenom si vzít sebou na Opočno svoji starou chůvu.

Po svatební hostině se hosté rozjeli a Kateřina zůstala na zámku sama se svou chůvou a starým manželem. Ten býval dosti často pryč a navíc také na mladinkou manželku žárlil. Neměl tehdy žádný důvod, ale stejně ji nechal doprovázet všude komornými a sluhy, chtěl vědět o každém jejím kroku. Když se vrátil domů z cest, sluhové ho měli zpravit o všem, co manželka dělala. A navíc ji její manžel bral jenom jako okrasu jeho panství, nemiloval ji, byla pro něj jenom součást jeho majetku.

Jednoho dne si paní Kateřina, když její manžel jako obvykle nebyl doma, vyšla na procházku do zámeckého parku. Bylo horko a ani sluhům se v tom vedru nechtělo doprovázet svoji paní i když to měli nařízeno. Tak paní Kateřina došla až k potoku, chtěla se podívat na pstruhy, kteří zde rejdili. Břeh potoka byl podemletý a paní Kateřina najednou zmizela i s utrženým břehem v tůni pod jezem. Stačila jenom slabě vykřiknout. Tento výkřik slyšel mladý rytíř Šanovec, který jel nedaleko od jezu na koni. Když dojel k tůni, viděl, jak tělo mladé paní mizí pod vodou. Neváhal a skočil pro ni do vody. Vytáhl je napůl utopenou.

Když paní Kateřina přišla k sobě, myslela, že sní svůj nejkrásnější sen života. Ležela na trávníku a nad ní se skláněl krásný mladý rytíř. Byla to láska na první pohled z obou stran. Jenže oba také věděli, že jejich láska musí zůstat v tajnosti před starým manželem Mikulášem. Scházívali se proto později buď za hluboké noci, na odlehlých místech v parku a když nastala zima, svěřila se paní Kateřina své chůvě. Chůva měla svoji paní moc ráda a tak dělala poslíčka a nosila láskyplné psaníčka od jednoho k druhému a naopak. Jenže ... někdo ze služebných si těchto pochůzek chůvy všiml a hned to také panu Mikuláši zažaloval. A ten si začal více všímat chůvy a jejich pochůzek.

Jednoho dne ji zadržel i s psaníčkem, který paní Kateřina posílala svému rytíři. Pan Mikuláš neotálel se svojí pomstou nad nevěrou své manželky. Rytíře nechal sťít mečem a chůvu za trest zahrabali za živa do hrobu. Nejkrutější byl ale trest pro mladinkou Kateřinu. Mikuláš nechal vylámat v silné hradní zdi výklenek tak velký, aby se tam dalo postavit křeslo. Do tohoto si musela Kateřina usednout, připoutali ji a výklenek nechal pan Mikuláš zazdít. Pan Mikuláš na práci dohlížel a jakmile byla zasazena poslední cihla, otočil se a odešel. O tom se pak dlouhá léta vyprávělo a nakonec již nikdo nevěděl, zda to byla jenom pověst a nebo skutečnost.

Až po létech, kdy se na zámku dělaly opravy, byl odkryt i tento výklenek. Tehdy byl děkanem Opočna pan Josef Mnohoslav Roštlapil. Ten tento příběh našel ve starých archivech a tak žádal, aby při úpravách dávali pozor a kdyby tento výklenek našli, aby ho okamžitě o nálezu zpravili. A opravdu, ve výklenku, který se našel, byla na křesle připoutaná žena, oblečená v dobovém šatu a ozdobená šperky. Před ní na zemi byly nádoby, ve kterých snad bývalo jídlo a pití, ale paní se k nim stejně dostat nemohla. Zedníci, kteří výklenek objevili, byli ale dost chamtiví a nebo jenom ze zvědavosti, to už se zase dneska nikdo nedozví, se dotkli sedící nebožky a ta se před jejich očima rozpadla na prach. Tímto to ale neskončilo. Děkan Roštlapil měl přítele, básníka Karla Jaromíra Erbena, a tomu vše vyprávěl. Tím se osud mladinké Kateřiny dostal i do sbírky básní Kytice od tohoto básníka.

Zazděná

Když mladou paní zazdívali,
tu všichni lidi zaplakali,
pán zasmušilý v okně stál
a jediný on neplakal.
Přilétla z nebe holubice,
zalétla k paní do temnice.
Zvala ji, zvala k veselí
a obě odtud letěly.
Přilétla z pekla černá vrána,
zahlédla v okně sedět pána.
Zvala ho, zvala k veselí
a oba k čertu letěli.

Příště - Opočno – pověsti - O zlé Mandě

Připravila Olga Kotačka