Zlehka o nábytku
Jeskynní lidé to mìli s nábytkem jasné. Jistily to kameny a ko¾ešiny ze zvìøe, ovšem u¾ tehdy to byli lidé kulturní. Aè neznali toaletní papír a kartáèek na zuby, na zdech mìli obrazy. Sice nevìdìli, ¾e to jsou obrazy, ale ji¾ tehdy chtìli mimo bøuch naplnit také duši, prostøednictvím oka. Urèitì se paní Mamutová chlubila paní Pøeslièkové, ¾e ten její zrovna vymaloval její akt na stìnu jejich obýváku. Pøeslièková doma zuøila a drtila mezi zuby nìco jako: “No jo, ten mùj akorát tak vìènì chrnìt, mimo lovu nehne prstem” a tak jakmile se starý Pøeslièka probudil, hned mu to naservírovala. Dobrák, starej Pøeslièka šel a vymaloval alespoò mamuta s bojovníky, aby Mamutovi vidìli, ¾e nejsou ¾ádná béèka.
Po našem prvním stìhování do svého, tedy nájemního bytu v paneláku, nemajíce pøíliš penìz, museli jsme pøilo¾it fantazii a ruku k dílu. Po baráku se pùjèování západních èasopisù netrhlo, tak¾e i u nás vznikalo socialisticko-západní bydlení. V domì byli mu¾ský rùznì šikovní, ten mùj mìl slabší koncovky, tak¾e bylo vidìt, ¾e se nìkteré naše západní vymo¾enosti západnì jen tváøí, ale ta radost, kdy¾ se dílko vylouplo. Natírání a tapetování panelù jen svištìlo, obkládání pøedsíní døevìnými la»kami byla tì¾ká móda. Šikulové z typové kuchyòské linky udìlaly kuchyò jako z èasopisu, nikdo málem nepoznal, ¾e je typová. My jsme mìli kuchyò z døevotøísky, ale horká novinka byla kuchyò kovová, co¾ ale mì nelákalo. S koupelnou to šlo u¾ hùøe, proto¾e aby se umìlohmotná deska v pidi koupelnì tváøila jako Hollywoodská koupelna, to i pøes pøevelikou fantazii prostì neprošlo, i kdy¾ ti movitìjší poøizovali koupelnové vybavení v Tuzexu.
Ve mnì se stále perou dva styly. Jeden zámecký a druhý chalupnický. Kdy¾ jsme stavìli domek, vyblbla jsem se v tom, ¾e jsem zèásti vymyslela a zèásti zkopírovala z èasopisu nábytek zdìný. Na protilehlých stranách obýváku jsme vyzdili rùznì velké niky, sezení ale bylo tradièní, zastoupeno sedací soupravou. Do kuchynì s jídelnou pak skvìle pasoval èerný, vyøezávaný selský nábytek, který jsme pradávno zakoupili v Polské kultuøe na rohu Václaváku a Jindøišské. Nábytek nemìl ¾ádný kovový spoj, pouze na kolíèky a lepení.
Nábytek, po kterém byla a stále je velká sháòka, byl nábytek staro¾itný, tì¾ký, vyøezávaný, intarzovaný, ze tøicátých let. Je pravda, ¾e døíve si lidi poøizovali nábytek na celý ¾ivot a proto musel být fortelný. I moje tchýnì má dodnes zaøízen dùm od tehdejšího truhláøe. V¾dycky kdy¾ pøišla øeè na èasy minulé, stì¾ovala si, ¾e truhláø u¾ její nábytek odbyl, proto¾e byla válka a bylo to s materiálem slo¾itìjší. ®idle jsou nìkolikrát lepeny a èalounické pásky vymìnìny, ale za ty roky, co by kdo mohl chtít.
Ètyøicátá léta
Padesátá léta – trubkový gauè
Po válce se nová móda v nábytku moc rychle rozbìhnout nemohla. Pøetrvávaly modely ze ètyøicátých let, jako napø. trubkové gauèe, aby v dobì šedesátých let dokonèil svoji promìnu v nábytek vyrobený horkou jehlou, pùsobící dojmem fórovitosti. Tenké dlouhé nohy, u ¾idlí a stolù témìø bez trno¾í se rozjí¾dìly, nìkteré šroubované k desce stolu se stále uvolòovaly. K døevìnému materiálu se pøidala i døevotøíska a umìlá hmota, tak¾e šuplíky a desky skøínìk místo intarzie byly pokryty umìlou hmotou rùzného zbarvení. Byla jsem tenkrát v sedmém nebi, kdy¾ jsme mìli doma pøíborník s vestavìným barem, opravdu jsem si pøipadala jako z amerického filmu. ®e se v baru krèily dvì láhve alkoholického moku, to u¾ mnì bylo jedno.
Šedesátá léta
Dnešní móda
U nás doma byl stùl v roli posvátné krávy. Nesnesla jsem, aby na nìm bylo nìco jiného, ne¾ co tam patøilo. Potrpìla jsem si na pìkné ubrusy a stolování. Dnes jsem na tom u¾ tak hroznì, ¾e jsem akceptovala i umìlohmotný ubrus, co¾ mi tehdy nesmìlo do domu. Nemohla jsem pochopit sousedku, která mìla na stole pùl kuchynì. Kdy¾ jsem jednou za ní pøišla jako za zdravotní sestrou se synem, který si zranil ruku, tak odhrnula zmì» sklenic, talíøù a já nevím èeho všeho, odklepla cigaretový popel do popelníku uprostøed stolu a na uprázdnìné místo postavila zdravotní propriety. Je pravda, ¾e synkovi vyèistila a ošetøila ruku tak, ¾e nemìl komplikace.
Nábytek je fenomén všech dob, jako oblékání, jídlo a vùbec kultura èlovìka. Je to zajímavé téma. Dnes se „nosí“ všechny mo¾né kombinace. Doporuèuji Umìleckoprùmyslové muzeum v Praze. Ale i zde najde èlovìk jen zlomek.
Další èlánky autorky: