Weekend s Annou na Kosti
Tak sobotu máme za sebou a pøed námi je den plný magie. Veèer po pøíjezdu to u nás vypadalo jako v cikánském lágru. Kde se dalo, tam se sušilo. A tak mi ráno nezbylo, ne¾ se obléknout do hodobo¾ového (Vitnamské kapsáèe a trièko vše za 39) a vyrazit do støedovìku.
Teï mì napadá cimrmanovské líèení cesty, ale byl by to pouze slabý odvar. Pøesto cesta probíhala bez problémù. Do støedovìku se musí pomalouèku a polehouèku. Proto jsme se pod hradem zaøadili do fronty na parkovištì a pomalu postupovali a¾ k výbìrèímu koèárovného. Naštìstí se spokojil s èeskou korunou a netrval na groších a nebo podobné mìnì. Tam ji¾ na nás èekalo vnouèe v doprovodu rodièe. Po zakoupení vstupenek jsme provedli instruktá¾ pro vnouèka, jak vypadá skuteèný katapult. Na poèítaèi v jakési høe si je staví. Pøed vstupem do vlastního hradu nás fortnýø okrou¾koval, aby bylo vidìt na první pohled, kdo je z kterého století.
Jako první nás uvítala muèírna. Vnouèek koukal jako z jara. Meèe, popravèí sekera, a ostatní propriety støedovìké civilizace se tam ukazovali v šerosvitu. Trùn s høeby a všemu vévodila gilotina, jako by jí pøed chvílí pou¾ili. Pouze krev tam chybìla. Pak ji¾ se vše táhlo ve veselém duchu. Nádvoøí zabralo stánkové s dlabancem a pitivem, zatím co v paláci a ostatních komnatách vládl duch magie na plné pecky. Výklad z karet, vedle se èetlo z ruky a z dalších pomùcek, pak si mohl èlovíèek popovídat o rùzných zpùsobech sebeléèení a další èarovné pomùcky a postupy.
Zatím co se uvnitø dìli vìci nadpøirozené, venku na nádvoøí v improvizovaném divadélku, se konaly vìci naprosto soudobé. Za pomoci zvukové aparatury a potøebných nìkolika decibelù se konal koncert zpìvaèek známých z rozhlasu. V pravidelných intervalech se na plácku konali rùzné hry a nebo pokecy s umìlci. Vìru zaujala krotitelka hadù (a nebo spíše kamarádka hadù) která pøedvedla svého miláèka, jako velice pøítulné stvoøeníèko. Po pøedstavení se náhodou u mì zastavila s krajtou obtoèenou kolem krku se zeptala, jestli mi hadi nevadí. I pøes nechu» ke všemu co se nedá poplácat po rameni a nemá no¾ièky, jsem hrdì prohlásil, ¾e mi nevadí. Dali jsme se do øeèi a Vìra nás vyfotila. Na prosbu o zapùjèení té podivné šály paní reagovala vstøícnì a tak jsem fotil zas já Vìru. Slušelo jim to obìma. Ona ta krajta byla holèièka, tak¾e hadice. Nakonec jsem si jí také pohladil.
Další takovou ukázkou lásky k „nìmé“ tváøi, bylo vystoupení paní s jejími pøáteli dravci. Sovièky pøedvedly poøadové cviky beze zbranì, orli se pøedvedli jako vynikající letci, kterým není ani ¾ádná švanda na pøeká¾ku. Jediný kdo ztrácel glanc, byli zámeètí holubi. Houfovali se a zmizeli ve vì¾i. O dalším úèinkujícím se nedá øíci, ¾e je nìmá tváø. Spíše naopak. Jiøí Krytináø nás pobavil, jak je jeho zvykem a také se dal vyfotit. Jen kolem krku by se asi Vìøe nevešel a tak se k sobì jen pøitulili.
Dva dny po sobì v takovémto kulturním zápøahu, zanechá na tìle i duši nános dobré energie a ta se musí trochu rozøedit normálním ¾ivotem. Tak zase honem do civilizace. Autíèko je dobøe prohøáté od sluníèka a cesta podél ®ehrovských skal zpátky do souèasnosti. Jen mi vrtá hlavou, ne¾ili si tenkrát snad klidnìji a spokojenìji?
Weekend konèí a proto¾e jsme dùchodci, zítra si mù¾eme snít tøeba o ¾ivotì na hradech a nebo horských pustinách. Budeme se tìšit na pøíští rok a høejivé Anenské slavnosti.
Míra Herout