PADNA NA JELENU
Budeme øíkat øeèi o rychnovských povìstech. Úvodem však, proè jsme do nadpisu napsali padna místo panna. Výraz panna se v souèasné èeštinì vysloví s jedním n pana, ale pravovìrný starší Rychnovák mluví svým náøeèím, a tudí¾ vyslovuje pìknì dvì n ve
slovech panna, kamennej, ale taky nenále¾itì døevìnnej, vanna. Èastìji jde ovšem ještì dál a skupinu hlásek nn rozliší na dn a u¾ slyšíme kamednej, døevìdnej, vadna (ke koupání), a naše padna. Komu se to zdá moc extra, a» zkusí dojít rozumnou cestou k domácké podobì Andulka, kdy¾ ví, ¾e souvisí se slovem Anna. Pro jistotu øešení v závorkách. (Anna - rozlišením Adna - pøesmykem Anda - zdrobnìním Andulka.)
O první povìsti víc.
Panna na jelenu - vpravo jako figurka ze Soukenického rychnovského betlému Jarmily Haldové - je ve znaku mìsta Rychnova nad Knì¾nou. Prý se vše sebìhlo takhle: Jeden mocný vladyka mìl dceru jedináèka. Moc se mnì nechce vìøit povìsti, ¾e se jmenovala právì Ofka, ale takové jméno ve 14. století nacházíme. Patøilo man¾elce Jetøicha Rychnovského a v té dobì u¾ povìst snad vznikla. Víc ne¾ pravdìpodobné však je, ¾e otec dceru miloval a udìlal pro ni, co jí na oèích uvidìl.
A kdy¾ si sleèna - ostatnì slovo souvisí jazykovì se slovem šlechtièna - usmyslila 
s vichrem o závod pádit na statném jelenu jako lesní panna, o které jí kdysi vyprávìla chùva, tatíèek vladyka paroháèe zajistil. O ochoèení naše povìst nic neøíká a jelen prý poslouchal; v té jiné, jak ji zachytil místní profesor Eduard Weis, jsou však podány i detaily. Mù¾eme se tak dozvìdìt, ¾e dívka ta èi panna s ním jezdila po nádvoøí, a¾ jí to bylo málo. Pouštìla se na dlouhé vyjí¾ïky do okolí a jedna z nich málem dopadla zle. Zvíøe se leklo - zapomnìla, ¾e právì toho dne loví její otec v okolí hradu za èetné úèasti hostí i honcù, zvìtøilý jelen s pannou, poplašený štìkotem psí smeèky, se dal do šíleného úprku údolím podél toku potoka, a nebýt uhlíøù, co pálili milíøe v místech naší staré zvonice u Trojice, dívka by krkolomnou jízdu nepøe¾ila. Oni rozjívence zadr¾eli, jejich ves vdìèný otec za mìsto vyhlásil a jemu do znaku pannu na jelenu dal. Tak praví povìst.
Pro úplnost, jak znak vypadá - vpravo na listinì Vladislava Jagelonského z bøezna 1488, 
kterou udìlil mìstu Rychnov znakové privilegium a na skryté vitøá¾i z roku 1578. Jelen s parohy pozdvi¾enými na nohou sedící, na nìm panna v modrém šatu, ana jelenu k hubì podává dvì lekna, která¾ støíbrná v èerveném poli za svùj znak mìli pánové z Rychnova. I kdy¾ znak pánù z Rychnova byl u¾ pøedtím pou¾íván na peèetích (1372).
I my si mù¾eme myslet, ¾e nìjaká taková jezdkynì existovala a svou výstøedností vešla do znaènì fantastického znaku mìsta. Pannu na jelenu mù¾eme vidìt na rùzných místech po Rychnovì, k té na radnici se vztahují zapomenuté veršíky Josefa Kalise, kdysi (1884-1891) taky starosty mìsta:
V Rychnovì na radnici
pìknì malovaná
sedí v modré kytlici
na jelenì panna.
Necháme pannu pannou, svoje místo má u¾ dávno pevné, a tak vzpomeòme jen místo, odkud snad byla; prý by to mohl být Liberk. Tamní hrad Rychemberk není, lidi si z nìj dávno rozebrali kvádry na 
grunty, a kdy¾ tam v minulém století pøi hledání pokladu taky jeden èlovìk zahynul, vrchnost v tìch místech zakázala kopat. Vedlejší obrázek zachycuje znak nad nyní nepou¾ívaným vchodem do budovy mìstského úøadu, do konce roku 2002 okresního úøadu. V té souvislosti si pøipomeòme jednu zhùvìøilost - ten originální èeský lev mìl na prsou slovenský znak s køí¾em, ale za 2. svìtové války byl odstranìn a vzniklá díra zabetonována; zbyla tam tmavá skvrna. Kdy¾ u¾ jsme v tom hledání panen, pak jednu zapomenutou najdeme v prùèelí ZŠ Masarykova.
A tøi povìsti zkrácenì: Vzpomeòme nejmenovaného èerta (nìkde však pøece Belzebub), jen¾ se kdysi k nám vydal. Prý pøijel v koèáøe, jinde se vypráví, ¾e v ekvipá¾i. Chtìl se podívat do lesa Vèelného, nejspíš ho lákalo zdejší lesní vèelaøení, ale vyskytly se mrzutosti. Nejdøíve malér s babkou, co šla s roštím, asi se mu dost neuhnula nebo ho køes»ansky pozdravila, a tak ji zaklel do stromu. ®e právì do babyky, v ní¾ byla babka zakleta, nezbývá ne¾ vìøit. Stalo se tak kousek od hospody U Maøenky. Kdyby nic jiného, vìtšina z nás zná slovo babyka z vyòatých nebo vybraných slov, tam je babyka skuteèná. To jest povìst první.
Potom náš èert pokraèoval podél Javornického potoka, a¾ se dostal k Ivanské skále. Prùbìh setkání se samotným svatým Ivanem nám podává úryvek básnì vzpomenutého starosty z konce 80. let 19. století
V své skalní jizbì svìtec sedí
a zbo¾ným okem v ¾altáø hledí.
Však slyš! Jak divné zašplouchání?
Kmet povstav pøes skálu se sklání,
by poznal, kdo by to mohl být,
jen¾ pøišel rušit jeho klid?
Ne¾ leknutím mu ¾altáø spad,
zbled´, jak by ho uštknul had,
neb z vody právì odkryto
se mihlo èerta kopyto.
Však nelenil a ode skály
strh´ balvan a ji¾ v hloub jej valí,
a ne¾ se nadál Belzebub,
ji¾ kámen zasáh´ jeho trup.
My bychom se dnes vyjádøili tak, ¾e si nejspíš ïábel s poustevníkem vymìnili názory, a proto¾e byly znaènì odlišné, pou¾il Ivan výhody terénu a zaútoèil kamenem; ten vidíme na obrázku v pozadí s Ivanskou skálou. Jako poustevník nebo svatý Ivan, èert to vem, mìl být ovšem pokorný, trpìlivý a nemìl pou¾ít násilí, zvláš» tehdy, jestli se tam èert chtìl jen vykoupat. Øeèeno s naším poetou
Ten právì, pekla vedrem pekla syt,
chtìl vyjít si na letní byt.
Èert chce mít také radovánku,
i rozhodl se pro Studánku...
A tøetí povìst je kratinká: Naproti Ivanské skále mìl stát Koèièí hrad. Nebo ¾e sama Ivanská skála byl onen hrad. Nebyl, jde skuteènì jen o povìst. Na tomto místì mù¾eme 
doporuèit zvídavému ètenáøi zapomenutou kní¾ku Josefa Svátka Cikánova pomsta. Pro koèièí hrad se spíše obra»me do Rychnova nad Knì¾nou, kde hospodì Pod Zámkem se obecnì øíká Kácek, Kacmburk z nìmeckého Katzenburg, koèièí hrad. Tak se øíkávalo ještì døív právováreènému domu v místì dnešního okresního soudu. Na místì hospody nic takového nestálo, a u¾ vùbec ne rychnovský hrad.
Místo veèerníèku o jelenu Vìtrníkovi bylo trochu moc hororu - málem zabitá holka, zakletá babka a sám ïábel. Radìji si zkusme na rychnovském Starém námìstí spoèítat, kolik je tam paden. Jo, a jediného ¾ivého èerta, dokonce s doprovodem, jsme právì tam potkali na Mikuláše v podání vyuèujících a dìtí ze ZŠ Masarykova. A my jsme našli ještì jednu pannu na jelenu, jak je spolu s èeským lvem na zapomenuté pohlednici rychnovského Starého námìstí.
®e chybnì zdvojené „n“ je u¾ minulostí? On pøece i døívìjší rychnovský pan starosta Josef Kalis 6. øíjna 1888 psal o Studánce: Mám však za to, ¾e by stávajícímu nedostatku zøízením vìtšího bassinu kromì nìkolika øádnì upravených kabin s láznìmi vannovými úplnì odpomo¾eno bylo…
Nu a nám staèilo všimnout si, ¾e v nabídce prodejny Euro na Starém námìstí byly pannenky.
Josef Krám
