Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

„A co vy to vlastnì dìláte?“

Ètení na dovolenou

“A co vy to vlastnì dìláte?“ Taková základní otázka, jakou si øíkají cizí lidé v letadle. Zaznívá na akcích Sdru¾ení rodièù a uèitelù, na rùzných veèírcích a taky ve všech situacích, do jakých se dostanete, kdy se jen tak klábosí. Je to zdvoøile nenápadná výzva, abyste uvedli své sociální postavení. Byrokratická varianta této otázky je ponìkud strohá: vyplòte okénko nadepsané „povolání“. Na beròáku to tak chtìjí – a taky policista, kdy¾ vám dává pokutu, a pasové oddìlení a banka. Øekni, za co jsi placen, a my budeme vìdìt, kdo jsi a jak s tebou máme zacházet.

Kdy¾ se lidí zeptám, co dìlají, obvykle dostanu malou kartièku, 9×5 centimetrù, z tuhého papíru, která jejich toto¾nost podává zhuštìnì. Jméno, název firmy, funkce, adresa, spousta èísel – telefon, telex, kabelogram a fax. Firemní vizitka. Kdy¾ dneska takovou vizitku nemáte, nikdo vás nemù¾e brát moc vá¾nì. I kdy¾ si nìkdy myslím, ¾e pravda je pøesnì opaèná.

Tak napøíklad vizitka mého spolucestujícího tvrdila, ¾e je místopøedsedou pro systémovou analýzu u firmy Unico. „A co teda doopravdy dìláte?“ A on ukázal na svou funkci, jako bych to pøehlédl. Zeptal jsem se znovu. „Já myslím, kdybych za váma celý den chodil, co bych vás vidìl dìlat?“ Mluvil dlouho. A já stejnì poøád nevím, co dìlá. A nejsem si ani jistý, ¾e to ví on.

Kdy¾ pøišla øada na mì, tak já vizitku nemìl. Nejspíš bych se na takový kousek papíru nevešel. Co já dìlám, je trochu slo¾ité a vysvìtlit to trvá tak dlouho, ¾e tu otázku obvykle obejdu a prostì øeknu nìco jednoduchého, co je pravda, ale ne celá. I s touhle taktikou se nìkdy dostanu do úzkých.  

Jednou za letu do San Franciska, èasnì ráno, jsem své sousedce øekl, ¾e jsem domovník, a domníval jsem se, ¾e to nebude rozmazávat a nechá mì èíst kní¾ku. (Kdy¾ tak pøemýšlím, jak jsem dosud trávil ¾ivot a jak moc to souvisí s uklízením, údr¾bou a vynášením odpadkù – nejsem za to placený, ale strávím tím hodnì èasu.) No to je jedno; ji to hroznì zajímalo. Ukázalo se, ¾e v nìjakých místních novinách píše do rubriky pro hospodyòky, a velice ochotnì mi po zbytek letu dávala tipy na dokonalý úklid. Já toho teï vím o odstraòování skvrn a flekù z kobercù mnohem víc, ne¾ jsem kdy doufal.
Taky se ukázalo, ¾e chodí do kostela, kde jsem mìl v nedìli mluvit. Já to netušil, dokud jsem se nepostavil na kazatelnu a nevidìl ji sedìt ve tøetí øadì. A dál se ještì ukázalo, ¾e ona celou dobu vìdìla, kdo jsem, ale její pøístup byl natolik tvùrèí, ¾e si myslela, ¾e kdy¾ chci po letadlech být za domovníka, asi pro to mám nìjaký dùvod.

Jindy mì strèili do první tøídy pøi letu do Thajska a já se ocitl vedle velmi vznešenì vypadajícího sikha. Spousta drahých šperkù, kvalitní oblek, zlaté zuby. (Nejspíš pøíslušník vysoké kasty, majitel obchodu na bazaru, øekl jsem si.) Kdy¾ mnì polo¾il tu klasickou otázku „co dìláte“, bez pøemýšlení jsem odpovìdìl, ¾e jsem neurochirurg. „To je bájeèné,“ øekl potìšenì. „Já taky!“
A skuteènì byl. Opravdový. Chvíli trvalo, ne¾ jsem mu to vysvìtlil, a pak jsme si moc pìknì povídali a¾ do Bangkoku, ale asi deset vteøin jsem mìl velké nutkání být taky hluchonìmý.

Pouèil jsem se, a tak kdy¾ jsem pøíštì nastoupil do letadla a sedl si vedle nìkoho, kdo vypadal sympaticky, vylíèil jsem ty svoje pøíhody a navrhl, abychom si zahráli takovou hru – jen tak na ukrácení dlouhé chvíle – a ka¾dý si vymyslel svoje zamìstnání a a¾ do Chicaga to vydr¾el pøedstírat. Ten pán s tím souhlasil.

A tak prohlásil, ¾e je špión, a já se rozhodl, ¾e budu jeptiška. Bájeènì jsme se bavili – bylo to jedno z nejlepších popovídání mého ¾ivota. Øekl, ¾e u¾ se nemù¾e doèkat, a¾ se ho ¾ena zeptá: „Tak co, drahý, jaký byl let?“ „Ale byla tam jedna jeptiška v tvídovém saku…“

Zato man¾elé støedního vìku, kteøí sedìli za námi, byli úplnì mrtví. Poslouchali potichu, co si povídá jeptiška se špiónem, a nevìøili vlastním uším. Ti mìli co odpovìdìt, a¾ se jich nìkdo zeptá: „Jaký byl let? “Kdy¾ šel ten pán kolem mì v letištní hale, tak øekl: „Hezký den, sestro.“

I vyplòování dotazníkù vedlo k podobným situacím. V bance jsem na formuláø dùchodového pøipojištìní do okénka „zamìstnání“ napsal „princ“. Zrovna ten den ráno mi ¾ena øekla: „Fulghume, ty jseš nìkdy takovej princ.“ Ano, nìkdy jsem. A proto¾e jsem se cítil jako princ, tak jsem to do toho okénka napsal. Úøedník to nebral. A tak jsme si hned tam na místì pøátelsky popovídali o té otázce identity: Je moje zamìstnání to, za co dostávám peníze, nebo je to nìco vìtšího, širšího a bohatšího – spíš otázka, co jsem a jak o sobì smýšlím?

Vydìlávat na ¾ivobytí a mít nìjaký svùj ¾ivot, to není toté¾. ®ivobytí a ¾ivot, který za nìco stojí, taky není toté¾. Funkce v zamìstnání ani zdaleka neodpovídá na otázku: „Co dìláte?“
Marcela Duchampa, jeho¾ vìtšina lidí pova¾uje za neodmyslitelnou souèást výtvarného umìní období do roku 1940, implikace té klasické otázky rozèilovaly taky. Odpovídal: „Já jsem „respirateur“ (ten, kdo dýchá). Vysvìtloval, ¾e se zabývá dýcháním víc ne¾ jakoukoliv jinou èinností, a taky, ¾e je v tom velmi úspìšný. Potom u¾ se lidé obvykle neodvá¾ili zeptat, co dìlá ještì jiného.

Já vím, já vím. Pøece nemù¾eme všude rozdávat dvousetstránkové autobiografie, kdykoliv nìkdo potøebuje jen základní informaci. Ale pøedstavte si, ¾e místo abychom na tu otázku odpovídali tím, co dìláme pro peníze, øíkali bychom to, co dìláme a co nás tìší nebo èím jsme u¾iteèní lidskému sna¾ení. (Jestli jste náhodou placeni za to, co vás baví, buïte rádi, ale hodnì lidem se to nepodaøí.)

Trochu tu otázku posuneme a zkuste na ni odpovìdìt podle toho, jak trávíte normální ètyøiadvacetihodinový den. Já bych mohl øíct, ¾e jsem sleepeur a napeur – nìkdo, kdo spí a bájeènì mu to jde. Kdyby byla na olympijských hrách nìkdy disciplína “spaní“, pokusím se o zlatou. Osm hodin ze ètyøiadvaceti prospím ve své posteli. a ještì si ka¾dé odpoledne na pùl hodinky zdøímnu. To je víc jak jedna tøetina mého ¾ivota. Jestli se do¾iju pìtasedmdesáti, tak víc jak ètvrtstoletí prospím. ®ádná jiná èinnost mi nezabírá tolik èasu. Kdy¾ spím, nepùsobím nikomu jinému potí¾e ani bolest a je to ekologicky šetrná èinnost. Kdyby mi nìkdo platil za to, jak kvalitnì to provádím, byl bych opravdu velmi bohatý. Svìt by byl lepší, kdyby víc lidí víc spalo, nebo aspoò trávilo víc èasu v posteli. Nìkteré lidi moc rád nemám, kdy¾ jsou vzhùru, ale kdy¾ spí a slintají do polštáøe, vùbec mi nevadí.

Kdybyste mi otázku „co dìláte“ polo¾ili dnes, øekl bych, ¾e jsem zpìvák. Nejen¾e za zpívání nedostávám zaplaceno, ale v nìkterých pøípadech by mi kamarádi spíš mohli dávat peníze, abych nezpíval. Ale já to pøesto dìlám hroznì rád.

Ve sprše, pak kdy¾ jedu autem do práce, pøi práci, cestou na obìd a pøidám se ke všemu, co poznám v rádiu. Zpívám. Pøesnì to dìlám. Bùh mou touhu jaksi nedal dohromady s nutným vybavením. Mùj hlas byste mohli zdvoøile oznaèit jako „nejistý“. Já hudbu slyším ve své hlavì, ale nejsem schopný to, co slyším, reprodukovat, i kdy¾ mnì to zní pìknì. Celý ¾ivot jsem se pokoušel dostat sólistu v nìjakém muzikálu, ale v¾dycky mi øekli, ¾e se nejlépe uplatním ve sborech. A pak mì vyndali i ze sboru, proto¾e takových jako já mìli moc. Bavilo mì být tátou svých dìtí, kdy¾ byly malé a nemìly hudební sluch a nekriticky zpívaly se mnou. Vùbec nevadilo, ¾e jsme nìkdy neznali všechna slova ani ¾e melodie nebyla úplnì v poøádku – všechno jsme si domýšleli. My zpìváci se nenecháváme omezovat formálními detaily. Zpìváci jsou ti, co zpívají. Teèka.

Nìkdy, kdy¾ mi nìkdo polo¾í otázku „co dìláte“, mì napadne, ¾e bych mohl øíct, ¾e pracuju pro vládu. Mám vládní místo, které je nepostradatelné pro národní bezpeènost. Jsem obèanem. Tak jako v pøípadì soudcù Nejvyššího soudu, mám to i já do konce ¾ivota a blaho mé zemì závisí na mnì. Je zøejmì správné se domnívat, ¾e bych mìl být zodpovìdný za výsledky ve svém úøadu stejnì, jako oèekávám zodpovìdnost u tìch, kteøí o volenou funkci usilují. Byl bych rád, kdybych mohl øíct, ¾e za svými èiny stojím a jsem na nì hrdý.

“Co dìlám“ je doslova „jak trávím èas“. Kdy¾ tohleto na podzim roku 1988 píšu, ¾e jsem doposud ve svém ¾ivotì 35 tisíc hodin jedl, 30 tisíc hodin jsem strávil v nìjakém dopravní, prostøedku ve snaze dostat se z místa na místo, 2508 hodin jsem si èistil zuby, 870 tisíc hodin jsem se zabýval rùznými drobnostmi – vyplòoval jsem formuláøe, nìco jsem spravoval, platil jsem úèty, oblékal jsem se a svlékal, èetl jsem noviny, sedìl jsem na schùzích rùzných komisí, byl jsem nemocný a podobné vìci. A 217 tisíc hodin v práci. Kdy¾ je to sèítání a odeèítání u konce, tak u¾ toho moc nezbývá. To pøíjemné se musí nìkam vtìsnat, nebo to probíhá souèasnì se všemi ostatními našimi èinnostmi.

Tak proto já èasto øíkám, ¾e mì nezajímá smysl ¾ivota – s tak velkým pojmem si nevím rady. Co mì zajímá, je smysl drobností v ¾ivotì – den po dni, hodinu po hodinì, kdy¾ dìlám všechno to, co dìlám. Nezále¾í na tom, co dìlám, ale co si o sobì pøi tom myslím.

Já vlastnì teï firemní vizitku mám. Koneènì jsem vymyslel, co na ni dát. Jediné slovo. „Fulghum“. To je moje zamìstnání. A kdy¾ ji nìkomu dám, obvykle to vyvolá zajímavý rozhovor. To, co dìlám, znamená být Fulghumem, jak nejvíc to jde. Co¾ znamená být synem, otcem, man¾elem, kamarádem, zpìvákem, taneèníkem, jedlíkem, tím, kdo dýchá, spáèem, domovníkem, umývaèem nádobí, koupajícím se, plavcem, bì¾cem, chodcem, umìlcem, spisovatelem, malíøem, uèitelem, kazatelem, obèanem, básníkem, právním poradcem, sousedem, snílkem, cestovatelem, poutníkem, tím, kdo se smìje a vyslovuje pøání, a tak dál a dál a dál.

Já i vy jsme nekoneèné, bohaté, velké, rozporné, ¾ivoucí, dýchající zázraky – svobodné lidské bytosti, dìti Bo¾í a vìèného vesmíru. A to dìláme.

Z knihy Roberta Fulghuma „U¾ hoøela, kdy¾ jsem do ní lehal“ vydané nakladatelstvím ARGO.

 
Robert Fulghum 
 
Kolá¾ © Marie Zieglerová/MaraZie


Komentáøe
Poslední komentáø: 01.07.2023  18:24
 Datum
Jméno
Téma
 01.07.  18:24 Jaroslav
 01.07.  14:17 Pøemek
 01.07.  12:25 Von
 01.07.  11:03 Pøemek
 01.07.  10:59 Pøemek
 01.07.  09:55 Ivana Hlou¹ková
 01.07.  09:28 Von
 01.07.  09:23 Václav Pokorný
 01.07.  09:12 Václav Pokorný
 01.07.  08:46 Jaroslav