SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Draní peří

Začátkem února polevily tuhé mrazy, přibylo dne a napadlo hodně sněhu. Sníh zasypal i krmítko pro ptáky, které musel Jeník čistit. Z okna pak s Anežkou pozorovali nálety sýkorek, stehlíků a dalších opeřenců, jak se hladově tahají o každé semínko. Tatínek se na ně ale zlobil: „V zimě vás krmíme a v létě si odletíte do lesa, nevděčnice jedny!“ Anežka věděla, že jen žertuje, denně krmítko doplňoval semínky slunečnic, a tím se staral, aby ptáčci netrpěli hlady. Čerstvě napadaný sníh dělal starost jen dospělým, děti z něj měly radost. Byl dobře tvárný, držel pohromadě a hodil se ke stavbě sněhuláků. Udělat z malých kuliček veliké, aby sněhulák měl tu správnou velikost, dalo dětem pořádně zabrat. Od sněhu byly promočené a kolikrát jim z toho stavění bylo tak horko, že si postupně odkládaly oblečení. To se pak maminka zlobila: „Lepší je být v zimě strašákem, než pak v létě mrzákem!“ moudře podotkla a donutila je vzít si suché oblečení. Jednoho velikého sněhuláka si postavily přímo před okny. Místo nosu měl dlouhou mrkev, místo očí uhlíky a na hlavě starý děravý hrnec. Nechybělo mu ani koště, knoflíky a okolo krku červená šála. Šálu dostal od maminky, prý ji prožrali moli a byla k ničemu. Sněhulákovi moc slušela a vůbec mu nevadilo, že je samá dírka. „Škoda přešla v užitek!“ smála se a měla radost, že nepotřebná věc se ještě dala využít. Sněhový panák stál bez hnutí jako voják na stráži, ale psovi se nelíbil. Běhal okolo něj, zuřivě štěkal a dorážel. Nejspíš mu ale vadilo zapíchnuté koště. Dobře si pamatoval, že když držel v tlamě slepici, táta po něm hodil koštětem a strefil se. Slepici sice pustil, ale koště se stalo od té doby jeho nepřítelem. Nepomohlo ani domlouvání, ani okřikování, a tak pro klid v domě bylo sněhulákovi koště odebráno a místo něj dostal dvě staré rukavice.

Dny plné zimních her utíkaly rychle a z února zbyla už jen půlka. V tu dobu trávily děti večery jen s tátou, protože maminka chodila drát peří. Četl jim pohádky, ale většinou u toho usnul a nedočetl. Když chtěla Anežka vědět, jak to dopadlo, tak musela požádat bratra: „Hanýsku, dočti mi ji.“ Někdy dočetl, někdy ne. Záleželo na tom, o čem pohádka byla. Maminka odcházela odpoledne a vracela se až za tmy. Děti věděly, že za týden dračky přijdou zase k nim a bude to týden plný novinek a vyprávění. Když pak oznámila: „Máme hotovo, v pondělí začínáme u nás,“ začaly přípravy. Tatínek přinesl navíc ještě jeden stůl, podle počtu draček, židle a najednou byla velká kuchyň malá. Maminka rozestavila na stoly hrnce s neodraným peřím a jeden připravila do rohu kuchyně. Byl o mnoho větší, měl pokličku a byl určen k přechodnému skladování již odraného peří. Vše bylo připraveno a mohlo se odpoledne začít. Maminka se jen dívala po hodinách a nedočkavě vyhlížela dračky, jako by měla strach, že nepřijdou. Byl zbytečný, k pozdnímu odpoledni se začaly trousit jedna po druhé. Vrzly dveře, ozvalo se štěbetání a ona si oddychla. Ženy si oklepaly z bot sníh, odložily teplé kabáty, vešly do kuchyně a pozdravily: „Pochválen buď“ a dodaly, že je venku zima. Vybraly si u stolu místo, oblékly zástěry, uvázaly šátky, některé si nasadily brýle a nabraly hrst peří. Draní začalo.

Teplo kuchyně se mísilo s pachem peří, ale větrat se moc nesmělo. Hanýsek jednou nezavřel dveře, přiletěl vítr a rozfoukal kopečky odraného peří po stole. To bylo křiku! Péřový prach zalezl až do nosu, ale kdo chtěl kýchnout, musel od stolu pryč. Teď už děti věděly, že musejí zavírat dveře a také že se nesmí do peří kýchat. Tatínek se staral o teplo a děti poslouchaly příběhy, které si každá vypravěčka přibarvovala podle svého tak, aby byly co nejzajímavější. Měly rády zvláště ty o nadpřirozených bytostech, nebo jak chodíval vodník do hospody nebo o Moře. Příběhy vždy končily větou: „To se opravdu stalo.“ Když na řadu přišly pohádky, nejvíce se líbila o zlé sněhové královně a jejím království. Anežka prožívala příběh od příběhu. Sama se stala jejich součástí a večer, když usínala, slyšela, jak v komíně sténá a pláče Meluzína, a bála se podívat i do okna, aby tam nezahlédla tvář sněhové královny.

Pravidelně, již okolo osmé hodiny, byly hrnce s neodraným peřím prázdné a dračky odcházely. Rychle si sundávaly z hlav šátky, ze zástěr střepaly na podlahu špinky, oblékaly zimní kabáty a spěchaly domů. Na stole po nich zůstaly jen hromádky jemného odraného peří a pod stolem kopy špinek. Dračky odešly a maminka narychlo uklidila kuchyň. Draním byl chod domácnosti trochu narušen, ale co naplat, muselo se pokračovat i další den. Když byl krátký masopust, to se draní přehouplo i přes Popeleční středu až do doby půstu. V postní době bylo na příběhy málo času, dračky se nejdříve pomodlily růženec a až pak se mohlo vykládat. Některý rok, když se chovalo více hus, to se dralo déle než týden a ke konci už byl tatínek celý nesvůj. On měl také svůj úkol. Večer, když se dračky rozcházely, naléval jim na cestu něco pro rychlejší krok. Ale to byl úkol malý a byl s ním hned hotov. Proto celé odpoledne trávil ve stodole a sekal dříví. Musel také odklízet sníh a zametat pěšinku k brance. Ta byla pořád zavátá novým přídělem sněhu.

Blížil se poslední den draní a v kuchyni to od rána vonělo. Maminka pekla koláče a chystala pro dračky „federbal“. Peří bylo dodráno a za odměnu poctivé práce se alespoň přichystalo pohoštění. Uklidila se poslední hromádka odraného peří, z větších husích per se nadělaly „mazačky“ na koláče, trochu se zametlo a zavoněla káva. Pro sváteční příležitosti maminka nahrazovala meltu zrnkovou kávou a ta krásně voněla. Upečené koláče byly plněny mákem, tvarohem a někdy i švestkovými povidly. To tenkrát, když bylo hodně švestek a tatínek něco nechal na povidla a „nepřehnal to přes trubky,“ jak říkala maminka. Chleba na talíři byl namazán paštikou domácí výroby a k tomu se přikusovaly kyselé okurky. I děti byly přizvány ke stolu, ale příběhy se už nevyprávěly. Ženy plánovaly, co dřív udělat, až na dveře zaklepe jaro. „Pán Bůh vám to zaplať,“ děkovala dračkám maminka, když se rozcházely domů. „To je jen půjčka na oplátku,“ odpověděly, protože dobře věděly, jak to na vesnici chodí. Maminka si oddychla: „Chválabohu, že je hotovo. Anežko, a ty máš na jednu peřinu do výbavy.“ Papírový pytel s peřím zvážila na mincíři, zabezpečila proti molům a odnesla pověsit na půdu. Všechno se uklidilo a zase nastal obyčejný zimní den.

Upravená ukázka z knihy „Zapadlé dny“.

Malchárková Anna

* * *
Zobrazit všechny články autorky