SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Vyprávění o trpaslících a kýči vůbec

Bývaly v Čechách časy, kdy na trpaslíka člověk skoro nenarazil. Krom výjimečné události, když jste se zastavili v Novém Městě nad Metují. Tam v půvabné zahradě byl trpaslíků háj, v obou pohlavích, a totožných velikostech. Veselí a dobrosrdeční, aby se panstvo pokochalo. Zato pravý, opršelý trpaslík, byl skutečnou raritou, odsouzen stát se symbolem nevkusu a kýče. Což ovšem, jak ještě uvidíme, nehodlal malíř Hlinomaz ponechat bez povšimnutí.

V jeho sestavě arcivévodů, dam, tygrů, kouzelníků a akrobatů nacházel se, pokud vím, jen jeden trpaslík, ale snad právě proto se oněch malovaných skřítků zastal. Ovšem oficiální rehabilitace se trpaslíci dočkali až po listopadu 1989, kterého se Mistr nedožil. Tehdy se totiž pustil do tématu dnešní ředitel Národní galerie Milan Knížák, který vytvořil "houbu Václavku", ale také trpaslíka, který nemohl nepřipomínat dokonce hlavu státu. Všechno, včetně hub, v barvě jedovaté a zelankavé, která mnoho napovídala.

Také bylo kolem Knížákovy scenérie mnoho rozruchu, tisk i plakáty si přišly na své. Teď už trpaslíci zdobí i hraniční přechody, někteří dokonce s mobilem v ruce. Takže pochlubit se skřítkem už není ani originální ani odvážné, snad jen milé. Ovšem v Hlinomazových časech se do tématu mohl pustit jen svéráz, jakým byl právě Pepík Hlinomaz. Dejme mu slovo:

Lidi se mě často ptají, co soudím o trpaslících a kýči vůbec

Vkusotvorci považují za příkladný vrchol kýče sádrového trpaslíka, Karlštejn nebo skleněnou kouli na zahradě. Řekl bych, že vkusníci si to sakramentsky zjednodušili. Kýčem je například každá móda. A že je něco kýčem se pozná až tehdy, když to vyjde z módy. Neboť (a myslím, že je to zákon), současní snobové, jichž nikdy není nedostatek, povýší vždycky každý současný kýč na umění.

Vůbec mi nevadí sádroví trpaslíci na zahradách. Jsou to absurdní, stupidní a tím krásné bytosti. Pohádkové bytosti, které se líbí dětem, aniž by pokazily jejich vývoj a charakter. Jsou kýčem dávno z módy vyšlým a už jejich stáří je úctyhodné. A stářím získávají věci na hodnotě. Ovšemže je obrovskou pitomostí mít na zahradě trpaslíka na zahradě padesát let - dávno už vyšel z módy. Dejme však minusy vedle sebe a znásobme je a stane se zázrak. Vyleze z toho plus. Trpaslík má své kouzlo a nelíbí se snad snobům. Mám jej raději než popularizátory vkusu.

A teď třeba opereta. Hrabata a veselé vdovy. Jsou větší hodnotou než cokoliv, co povýšilo pomocí snobů samo sebe na umění. Už proto, že snobové opererty jsou mrtví a něco, ať cokoliv, tu doznívá a sní. Snad pitomost a nesmyslnost minulosti. Mám tedy raději sádrového trpaslíka než mizernou sochu a mám raději Lehára než dramatizaci velkého mrtvého autora s pěti filmovými plátny, polyekranem, laternou magikou, umělými hmotami, s připsanými scénami a hlavně s poučkami, výchovou a varováním. Mám také raději upřímný lascivní kankán na druhou přehodnocený, který kankán zesměšňuje tím, že se od opravdového ničím neliší. Uvědomělý kankán na druhou láká současného diváka stejně jako původní nemravný kankán, ale tváří se přehodnoceně jen proto, aby nenarazil.

Mám taky rád Chaplina, Friga, Harolda Lloyda. V "dětech ráje" herec pomocí pantominy znásobil svůj výkon do obrovitých rozměrů a přivedl tak pantomimu na nedostižný a nepřekonatelný vrchol, protože byl tak němý, že nikdy nic tak němého už nebude. Na druhé straně nemám rád divadlo provozované jako řeholi. Nemám rád řeholníky a askety umění. Umělec má vědět, že to, co dělá, byla dřina, až když odpočívá. Umění není nádeničina.

A snad ani malování nemusí předcházet nekonečné cvičení ruky. Nemám rád šikovné lidi v umění. Nemám rád vydřené profesionály. Přeceňuje se řemeslo. Snobové razili v posledních několika letech heslo: perfektní profesionál. Dosti tedy perfektních profesionálů! Ať žijí diletanti. Perfektní profesionalizmus je kýč. A proto jdi na jeviště, neuměj roli a přiveď obecenstvo k běsnění. Vezmi Vezmi jakýkoliv nástroj, vyráběj zvuky a učiň, ať tě v koncertní síni poslouchají se zatajeným dechem.

Chop se štětce, namoč jej do barvy, natírej plátno a nad plátnem ať lidé kroutí hlavou. Vezmi hmotu, udělej sochu a ať ti ji odlijí do bronzu a postaví na náměstí. Pokrývej papír slovy a větami, aby se to dalo číst a slova a věty ať překládají do všech jazyků a tisknou. Jde jen o jedno - dokázat to a budeš perfektním diletantem. To není lehké. Musíš se vyfláknout na kázeň, na poučky a hlavně na snoby. Že je to všechno blbost, co tady říkám? Je mi známo. Znám ale větší blbosti.

Diletant neumí řemeslo a pere se s ním. Pomalu se mu učí, až zvládne všechno, co potřebuje. Každý začíná jako diletant. Jde o to, naučit se řemeslo, a nestat se perfektním profesionálem. Kde začíná profesionalismus, končí umění. Jinak oprošťuje se profesionál od všeho, co je nejdůležitější.

Nastupuje dokonalá manýra, žonglérství, ekvilibristika a manipulace. To všechno může být. To všechno musí být. Ale trpaslík taky není k zahození. Určitě není upocenej. A hlavně není nebezpečnej. Nepoučuje.

A přitom se nemohu zbavit dojmu, že všechno vidí, a že si o nás, lidech, myslí, že jsme pořádnej kýč.

Slavomír Pejčoch Ravik

* * *
Zobrazit všechny články autora