Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Dante Alighieri, italský støedovìký básník

Dantovo jméno je obecnì známé; èasto a¾ tak, ¾e se pou¾ívá i v obchodních oznaèeních, mo¾ná ale pøes obecné pou¾ívání – nebo i zneu¾ívání – nositel tohoto jména tak známý není.

V Itálii je znám jako „il sommo poeta“, tj. nejvìtší básník, mo¾ná by se hodil výraz „velebásník“ nebo pouze Poeta, ve smyslu básník s velkým „B“. Je pova¾ován za pøedchùdce renesance a zakladatele spisovné italštiny a jako takový bývá nazýván „otcem italštiny“ (il padre della lingua italiana).

Jeho cílem bylo uèinit ze svých básní zrcadlo svìta køes»anského boha ve své dobì.

Podle nìkterých pramenù bylo jeho køestní jméno zkráceno na Dante ze jména Durante, celým jménem Durante di Alighiero degli Alighieri. Datum jeho narození není známo, odvozuje se z nepøesných údajù v jeho díle. Ve svém nejslavnìjším díle „Bo¾ské komedii“, její¾ dìj oznaèil pøesným datem v r. 1300, uvádìl, ¾e mu tehdy bylo pìtatøicet let. Jinde v tomto díle uvedl, ¾e se narodil ve znamení Blí¾encù; znamená to, ¾e se asi narodil ve tøetí dekádì kvìtna nebo v prvních dvou dekádách èervna 1265. Nìkteré prameny „s jistotou“ uvádìjí, ¾e to bylo 2. èervna.

Rodina bydlela v toskánské Florencii, podle nìkterých pramenù u Svatopetrské brány, kde sídlila vìtšina starousedlíkù. V té dobì byla Florencie svobodným mìstem, druhem mìstského státu.

Sám Dante uvádìl, ¾e jeho rodina pochází u¾ od starovìkých Øímanù a ¾e jeho pøedci patøili k zakladatelùm Florencie, ale pøipomíná a do svého „Ráje“ v „Bo¾ské komedii“ umís»uje svého prapøedka Cacciaguidu degli Elisei, který nemohl ¾ít pøed r. 1 100. Tatínek se jmenoval Alighiero di Bellinceione, patøil k tehdejší stranì guelfù, tj. mìš»anù, kteøí byli proti velkému vlivu Vatikánu, na rozdíl od ghibellinù, kteøí chtìli omezit vliv císaøe Svaté øíše øímské. Maminka Bella degli Abati zemøela, kdy¾ bylo Dantovi deset let, podle jiných pramenù ji ztratil u¾ v sedmi letech. S další ¾enou, o ní¾ není jasné, zda se s ní o¾enil, mìl otec ještì minimálnì dvì, ne-li tøi dìti, s nimi¾ mìl Dante hezký vztah.

Není pøesnì známo nic o jeho vzdìlání. Pøedpokládá se, ¾e navštìvoval pravdìpodobnì dominikánskou školu u kostela a kláštera Santa Novella ve Florencii. Nìkteré prameny uvádìjí františkánskou školu u kostela Santa Croce.

V kvìtnu r. 1274, kdy se pøedpokládá, ¾e mu bylo devìt let, se potkal se stejnì starou Beatricí, dceru Folca Portinariho, do které se na první pohled zamiloval. Po celý jeho ¾ivot mu pak byla múzou.

Kdy¾ bylo Dantovi necelých tøináct let, 9. února 1277, byl zasnouben s Gemmou Donati, dívkou, její¾ rodina stranila pape¾i. Prameny uvádìjí, ¾e Donatiové byli pozdìji na stranì tzv. „èerných guelfù“, lidí spíše urozeného pùvodu, kteøí zaèali stranit pape¾i a s ghibelliny spolupracovali. Dante patøil se svým otcem ke stranì „bílých guelfù“, rekrutujících se z øad obchodníkù, podporujících císaøe Svaté øíše øímské. V dobì Dantova narození byli ghibellini pora¾eni a své postavení si v dobì Dantovy svatební smlouvy „vylepšovali“ sòatky se èleny rodin guelfù. Mo¾ná byl i Dantùv sòatek uzavøen z „politických dùvodù“.

V Dantovì díle o jeho ¾enì není ani zmínka. V dalším Dantovì ¾ivotì patøila rodina Donatiù k nejvìtším Dantovým nepøátelùm. Básník Giovanni Boccaccio (1313–1375), první Dantùv ¾ivotopisec, Gemmu oznaèil za svárlivou.

Není jasnì, kdy se sòatek uskuteènil, podle tehdejších zvyklostí to mìlo být ve vìku ètrnácti let. S Gemmou mìl Dante minimálnì tøi, mo¾ná ètyøi dìti. Uvádìjí se Jacopo, Pietro nebo Pier, Giovanni a Antonia, která se po otcovì smrti uchýlila do kláštera pod øádovým jménem Beatrice. O Pietrovi se ví, ¾e se stal soudcem v Ravennì a zalo¾il tam rod, o nìm¾ se podle nìkterých pramenù tvrdí, ¾e jeho potomci ¾ijí ještì teï. Jacopo (1289–1348) byl rovnì¾ jako otec básníkem a spisovatelem. Napsal „Dottrinale“, dá se pøelo¾it jako „Nauèné“, v nìm¾ shrnuje souèasné vìdecké poznatky z filozofie, astronomie, státnictví, nábo¾enství, píše o lásce a nenávisti, lidské kráse a lidské vùli. V tomto i dalších dílech komentoval „Bo¾skou komedii“.

Po otcovì smrti v r. 1280 nazýval Dante svým otcem a uèitelem filozofa, politika, spisovatele a øeèníka Brunetta Latiniho (1220–1294), i kdy¾ mnozí literární historikové pochybují, ¾e by mohl Latini Danta osobnì uèit. Pøedpokládá se ale, ¾e Dante prostudoval Latiniho spis „Poklad“ (Livres dou tresor), který Latini napsal ve vyhnanství v Paøí¾i a který byl jakýmsi shrnutím souèasných poznatkù a názorù o svobodných umìních, kam patøily gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba. Latini vycházel z Aristotelovy etiky – jeho díla – „Etiky Nichomachovy“, která byla spíše etikou politickou. - Jisté ale je, i kdy¾ zvláštní, ¾e Latinimu Dante vybudoval nesmrtelný „pomník“ tím, ¾e ho umístil do svého „Pekla“ do sedmého kruhu, kde byli trestáni ti, „kteøí páchali násilí proti pøírodì – sodomiti“.

Další osobnost, která ho velmi ovlivnila, byl básník Guido Guinizzelli (1230 – 1276), který byl zakladatelem „sladkého nového stylu“ (Dolce Stil Novo), který Dante ve své tvorbì vyu¾íval, podle nìkterých pramenù dokonce sám vymyslel. Pøesto, ¾e to Dante v „Bo¾ské komedii“ nazývá otcem a uèitelem, také jeho umístil aspoò do oèistce pro smyslnou náru¾ivost, kterou svými verši ¾ákùm pøedával.

Je známo, ¾e v r. 1283 Dante opìt potkal Beatrici, co¾ je téma, které zvìènil krásnì pozdìji anglický malíø Henri Holiday (1839–1927) na základì Dantova popisu, ¾e šla s dvìma paními, sama obleèená v bílém a bylo to na Ponte Vecchio.

 

Bylo to pravdìpodobnì nejš»astnìjší Dantovo období. Setkal se s dalšími básníky Guidem Cavalcantim (asi 1250–1300), který byl ale také pøírodovìdcem, Lapem Giannim (+ po 1328), Cinem da Pistoia (1270–1336/7). Ti všichni pìstovali „sladký nový styl“, plný dvorné lásky, dost èasto ve smyslu ideálu trubadúrské poezie, tj. lásky nadzemské, nedosa¾itelné. O provensálskou trubadúrskou poezii se Dante hodnì zajímal, i kdy¾ nìkteré její slavné pøedstavitele taky umístil do své „Bo¾ské komedie“ minimálnì do Oèistce, jako napø. Sorella da Goito, jak to namaloval katalánský surrealistický malíø Salvador Dalí (1904–1989).

Univerzita v Boloni se pyšní, ¾e byl Dante jejím ¾ákem. Bylo to v letech 1285 a 1287, i kdy¾ nejsou ¾ádné záznamy o vykonaných zkouškách nebo získání nìjakého titulu. Jisté je, ¾e se vzdìlal v souèasných vìdách. Jak tehdy bylo zvykem, spojil scholastiku Tomáše Akvinského (1225–1274) s Aristotelovou logikou a vidìním pøírody ještì s dalšími poznatky napøíklad islámských myslitelù. Studoval starou latinskou literaturu, Ovidia, Cicerona – èetl jeho spis „O pøátelství“ (De amicia) – a zvláš» si oblíbil básníka Publia Vergilia Mara (70–21 nebo 19 pø. Kristem).

Zúèastnil se uèených disputací o podstatì dvou základních mnišských øádù – dominikánù a františkánù.

Napsal první básnì, vìtšinou o Beatrici, které jsou dnes zaøazeny do sbírky „Verše“ (Rime). Cavalcantimu Dante poslal své první verše k posouzení a vìnoval mu svoji první knihu. Pøejímal také Cavalcantiho politické názory.

Zatím rozpory mezi znesváøenými politickými stranami ve Florencii vyústily 11. èervna 1289 do ozbrojeného konfliktu v bitvì u Campaldina. Historikové tvrdí, ¾e to spíše lze popsat podle souèasných mìøítek jako bitku gangù. Dante se bitvy zúèastnil jako pøíslušník jízdy. Bílí guelfové protentokrát vyhráli, co¾ mìlo pro Danta dùsledek, ¾e byl v následujících letech povìøen rùznými úøady. Aby mohl nìjakou veøejnou funkci zastávat, musel se stát èlenem nìjakého cechu (corporazione). „Kandidoval“ za cech lékaøù a lékárníkù (Corporationi delle Arti e dei Mestieri), který zahrnoval také filozofy a mìl na starosti knihy. Bohu¾el nìkteré záznamy o úøadech, které Dante zastával, byly znièeny v druhé svìtové válce.

Beatrice v létì 1290 zemøela a Dante si ji zbo¾štil jako svatou, jako bohyni. Podle nìkterých badatelù povýšil Beatrici na symbol Svaté moudrosti (Santa Sapienza), která byla v té dobì symbolem tajných spoleèností.

Útoèištì hledal v latinských knihách, napøíklad v knize øímského filozofa Boetia (asi 480–524/5) „Filozofická potìšení“ (De consolatione philosophiae), kterou tento filozof napsal ve vìzení, patrnì èekaje na popravu. V Dantovì dobì byla inspirací i další Boetiova díla. Podle nìkterých pramenù hledal také útìchu u jakési Giovanny; jiné prameny se opìt domnívají, ¾e jde o symbol.

I kdy¾ na zaèátku „Ráje“ z jeho „Bo¾ské komedie“ ho Beatrice plísní za mnohem více jmen.

V r. 1292 nebo 1293 napsal „Nový ¾ivot“ (La vita nuova). Je to sbírka sonetù a kanzon o vývoji jeho vztahu k Beatrici, nìkdy i se zdùraznìním jeho utrpení z nenaplnìné lásky. – Je to ukázka „nového sladkého stylu“:
„Lásku má ve svých oèích moje paní
a proto krášlí vše, naè se dívá;
kamkoli vkroèí, ka¾dý hledí za ní
a její pozdrav srdce rozechvívá…
(Pøeklad Jan Vladislav)

Období po vítìzství „bílých“, vedených bankéøem Vierim de Cerchi, ke kterým Dante patøil,

bylo naplnìné „potrestáním“ – vyhnanstvím - èerných guelfù, ke kterým naopak patøili, ba dokonce byli vùdci pøíbuzní Dantovy man¾elky, pøedevším Corso Donati. Postupnì se politická situace mìnila na základì snahy tehdejšího pape¾e Bonifáce VIII. (1235–1303) dostat Toskánsko pod svùj vliv a mìl v úmyslu Florencii, s vládou jeho odpùrcù okupovat. Na jaøe 1300 odjel pravdìpodobnì Dante do Øíma, kde pape¾ vyhlásil tzv. jubilejní rok, kdy mohli vìøící dostat velké odpustky po pouti do Øíma. Pøepad Florencie byl plánován na listopad toho roku. Obì strany na všech stranách vyjednávaly; Corso Donati byl pape¾em povìøen Florencii rozvrátit. A v této dobì byl Dante zvolen priorem, tj. hlavou mìsta a hájil protipape¾skou politiku, co¾ mìlo za následek pape¾skou klatbu na Florencii. Na pape¾ovì stranì byl Karel z Valois (1270–1325), syn francouzského krále, který vyu¾íval všech mo¾ností, jak se jako ne-korunní princ nìkde stát králem. Dante byl pøíštího roku v delegaci, která mìla s Karlem vyjednávat. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e v té dobì – 25. øíjna 1301 – byla na nebi kometa, a sice Halleyova kometa, kterou v té dobì zvìènil na obrazu „Klanìní Tøí králù“ (Adorazione dei Magi) toskánský malíø Giotto di Bondone (1267–1337), který je autorem Dantova portrétu, uvedeného nahoøe. - Dante podle nìkterých pramenù z tohoto zlovìstného znamení usuzoval na neblahé výsledky vyjednávání.

Mezitím došlo ve Florencii k jakémusi puèi ze strany èerných a bílí guelfové byli pora¾eni. V dùsledku toho byl Dante na dva roky vypovìzen, odsouzen k zaplacení vysoké pokuty, k propadnutí majetku, k do¾ivotnímu vylouèení z veøejných hodností. Jeliko¾ se k zaplacení pokuty nedostavil, byl v bøeznu 1302 odsouzen „in contumatiam“ – v nepøítomnosti - k upálení na hranici a jeho dùm byl zboøen. – Podle jednoho zdroje byl rozsudek nad Dantem florentskou mìstskou radou zrušen a¾ v èervnu 2008!

Do Florencie se u¾ nikdy nevrátil a svoji bolest a utrpení pozdìji vyjádøil v poslední èásti své „Bo¾ské komedie“. v „Ráji“:
„Opustíš všecko, pro co jsi tu ¾il,
vše milované, buïsi to cokoli:
šíp vyhnanství v¾dy zasáhne svùj cíl.
Ty okusíš, jakou to chutná solí
chléb z cizí ruky, prosit, hrbit høbet,
a všude, všude poznáš, jak to bolí,
po cizích schodech chodit tam a zpìt.“

Na první místo vyhnanství–  do Arezza – s ním šla man¾elka se synem Giovannim, ale pak se vrátila do Florencie a ji¾ o ní nejsou v Dantovì ¾ivotopise ¾ádné zmínky.

Cestoval po rùzných italských mìstech a bydlel v domech významných italských šlechticù a politikù, pro které konal rùzné diplomatické slu¾by. Pøi ka¾dé pøíznivé politické konstelaci, hlavnì po smrti pape¾e Bonifáce VIII. v r. 1303, se sna¾il o organizování vnìjšího odporu proti florentské vládì. Ale právì tehdy došlo k rozkolu mezi ním a ostatními vyhnanci. Krátce pobyl ve Veronì, pak u nevlastního bratra Francesca v Arezzu.

Uvádí se, ¾e v letech 1304 a¾ 1306 byl v Padovì, kde ¾il v té dobì Giotto, a patrnì v té dobì se oba umìlci sešli. V tìchto letech Dante pracoval na latinsky psaném díle, které nedokonèil – „O rodném jazyce“ (De Vulgari eloquetia – pøesnì O obecné výslovnosti). Bylo to dílo obzvláštì záslu¾né v Itálii, která byla rozdrobená do spousty státù, èím¾ vlastnì Itálii aspoò takto sjednocoval. Sna¾il se pøevzít z místních dialektù to nejlepší. Uvìdomoval si, ¾e doposud pou¾ívaná latina u¾ souèasnému stavu nevyhovuje. Pøedbìhl tak dobu renesance a umo¾nil vývoj italské literatury. - Italština bývá proto nazývána jazykem Dantovým.

Podle nìkterých údajù tehdy napsal své „Kamenné verše“ (Rime petrose), urèené pro Pierinu, dceru jeho hostitele v Padovì, šlechtice Ugolina degli Scrovegni. Podle jiných údajù je napsal u¾ v r. 1296, podle dalších pozdìji pro jinou ¾enu. Je to soubor ètyø básní pro „kamennou“ paní, která odolává vyznáním.

Pro rodinu Scrovegniù konal Dante nìjaké slu¾by spojené s krátkodobými pobyty v dalších mìstech.

V r. 1306 mìl malárii. Mezi roky 1306 a¾ 1308 napsal latinsky veršovanou „Hostinu“ (Il Convivio), co¾ v italštinì pøedstavuje hostinu, sdílenou s pøáteli. Jeho pøedstavy o šíøi díla byly podstatnì vìtší, ne¾ zanechaná èást. Je to pokus o jakousi støedovìkou encyklopedii ve verších, pøièem¾ pøidává italsky psaný alegorický komentáø v próze. Nìkde Dante uvádí, ¾e po tøicet mìsícù studoval. „Hostina“ je jakýmsi výsledkem toho. Zahrnuje jeho filozofické úvahy o etice, politice a metafyzice, jako¾ i o filozofii samotné. Filozofii pova¾uje za „lásku k moudrosti“, zajímavé je, ¾e ve svém pohledu zahrnuje i vliv vesmírných sil, jakýchsi hybatelù, jejich¾ lásku chápe jako nejušlechtilejší podobu nebes, jako lásku Ducha Svatého. Pøedstavuje ptolemaiovský model vesmíru s dohledem vyšší inteligence. Pou¾ívá støedovìkého oznaèení „empyrejské nebe“, jako¾to nebe, plného svìtla, kam také smìøoval jeho cíl cesty v jeho „Bo¾ské komedii“. Vychází z tézí svìtcù Tomáše Akvinského a Alberta Magna (asi 1206–1280).

Nìkteøí literární historikové kladou do r. 1307 zaèátek Dantových prací na jeho „Bo¾ské komedii“.

V r. 1308 zaèal opìt doufat v pøíznivý obrat svého vyhnanství, proto¾e císaøem Svaté øíše øímské se stal Jindøich Lucemburský, dìdeèek našeho Karla IV., italsky Arrieto VII. Nový císaø se rozhodl nechat se korunovat v Øímì a osobnì se zasadit o poøádek mezi rozhádanými italskými státy a mìsty.

Nìkteré spekulace jsou ohlednì Dantova pobytu a studia v Paøí¾i mezi r. 1308 a¾ 1310, ale není to potvrzeno; dokonce se i uvádí jeho studium v Oxfordu. Ale je tì¾ké uvìøit, ¾e by k tomu nìkde získal prostøedky za situace, ¾e èasto ¾il z pohostinství a milosrdenství severoitalských šlechticù. Pohyboval se po Toskánsku, v oblasti Casetinska.

Rovnì¾ existuje domnìnka, ¾e Dante pøelo¾il støedovìkou milostnou báseò francouzských básníkù Guillauma de Lorris (asi 1200–1240) a Jeana de Meunga (asi 1240–1305) „Román o rù¾i“ (Roman de la rose).

V r. 1310, jiné prameny uvádìjí a¾ r. 1312–1313, vzniklo dílo „O jediné vládì“ (De Monarchia), v ní¾ Dante vysvìtlil své pøedstavy o svìtovládì Jindøicha VII. Bylo to dílko ve tøech svazcích, v nìm¾, Dante pøedstavoval jednotnou humánní vládu, nezávislou na církvi. idealisticky tak vyjádøil svou touhu po sjednocení všech lidí. - Pochopitelnì tyto úvahy vedly pozdìji k pøíkazu pape¾e Jana XXII. (1244–1334) k veøejnému spálení tohoto spisu na hranici. Pøíkaz vykonal v r. 1227 nebo 1229 pape¾ský legát Bertrando del Poggetto (1280–1352).

Dante napsal 31. 3. 1311 dopis Floren»anùm, kde varoval pøed císaøovou odplatou. Dopis je adresován „zlotøilým Floren»anùm“ (agli scelleratissimi Fiorentini). Další dopis zakrátko na to poslal Jindøichovi s pobídkou se s Florencií tvrdì vypoøádat.

S podobným doufáním, ¾e udìlá v Itálii poøádek, se obrátil skoro za padesát let poté na Jindøichova vnuka Karla IV. další slavný italský básník Francesco Petrarca (1304–1374). Pochopitelnì Florencie, která se pøipravovala na válku s Jindøichem a dala milost vyhnancùm, Danta po tìchto akcích z této milosti vynechala.

Dante tedy odjel za císaøem do Janova, aby mu nabídl své slu¾by, pak ho doprovázel do Pisy. Zde došlo pravdìpodobnì k jedinému setkání dvou slavných italských básníkù, kde se v bøeznu 1312 setkal Dante s tehdy osmiletým Petrarkou, který byl v Pise se svým otcem.

V létì byl Dante na hradì Porciano v Casetinsku a majitel hradu dostal dopis od rozzuøených Floren»anù, aby jim zrádného Danta vydal.

V r. 1313 Jindøich obléhal Florencii, s nepoøízenou odtáhl a krátce na to zemøel. Tím skonèily Dantovy nadìje. Odešel tedy do Verony, kde byl hostem vládce mìsta – Can Francesca della Scala, øeèeného Cangrande (1291–1329). Do Verony za Dantem pøišly jeho dìti – Pietro, Jacopo a Antonia. Zde psal svou „Komedii“ (Commedia).

Pøízvisko „Bo¾ská“ jí dal a¾ Boccaccio. Nejedná se o ¾ádnou komedii v dnešním smyslu slova, jde o dílo velmi vá¾né, ale název jí byl dán podle tehdejších zvyklostí, ¾e spis nebyl psán latinsky, ale italsky a pro komedie byl pøíznaèný dobrý konec.

Pravdìpodobnì se jednotlivé zpìvy jeho „Komedie“ pøedèítaly veøejnì. Uvádìjí se historky, ¾e lidé, kteøí ho potkávali na ulici, na nìj ukazovali, ¾e to je ten, „který se vrátil z pekla“.

Návrat do Florencie byl mo¾ný v r. 1314, jeliko¾ Florencie chtìla posílit svùj vliv. Podmínky pro Danta byly nepøijatelné: vedle zaplacení „daru“ (oblazione) by musel pøijít jako kajícník, obleèený do pytloviny, se svící v ruce èekat pøed bránou na pokyn hlavy mìsta a poní¾enì prosit za odpuštìní.

Florencie za odmítnutí zveøejnila 6. listopadu 1315 seznam všech, kteøí odmítli „pokání“. Trest bylo stìtí hlavy a byl rozšíøen i na jeho syny.

Nìjakou dobu pak ¾il Dante v Lucce a to je spojováno se jménem Gentucca, která se o nìj s láskou starala.

Pak se Dante pøestìhoval do Ravenny. Není jisté, zdali u¾ zaèátkem r. 1316 nebo a¾ v r. 1320. V Ravennì byl hostem jejího nového vládce Guida Novella II. da Polenta (+ 1330) a setkal se tam se spoustou vzdìlancù. Znovu se potkal s Giottem. Byl zde i pod jakousi církevní ochranou, proto¾e dlouho po jeho smrti se našel ve vatikánských dùvìrných spisech doklad, ¾e mìl být ob¾alován z èerné magie.

Ve své „Komedii“ pøedlo¾il øadám svých souèasníkù, ale i spoustám badatelù mnoho otázek. Dotkl se souèasného vìdìní, své zesnulé souèasníky i historické osobnosti roztøídil a rozmístil do jednotlivých oddílù „Pekla“, „Oèistce“ a „Ráje“. Tím, ¾e napsal tak rozsáhlé dílo italsky, pøedstavil vzor spisovné italštiny dle svých teorií uvedených v pojednání „O rodném jazyce“.

Velmi pøesnì popsal své pøedstavy pekla, roztøídil odsouzence do jednotlivých okruhù podle povahy jejich høíchù a tím se vypoøádal se svými ji¾ zesnulými odpùrci – nechal je trápit v pekle – a snad je tím i uèinil „nesmrtelnými“. Pøesnì popsal, kdy do Pekla vstupoval – bylo to na Velký pátek veèer, 8. dubna 1300, kdy jej v lese nedaleko Florencie ohro¾ovalo hned nìkolik dravých šelem. Rozpoznal sice, ¾e jde o symboly vlastností, ale pøes to nevìdìl, kam pøed nimi utéci. Z úzkosti ho osvobodil jeho milovaný básník Vergilius, kterého poslala jeho zbo¾òovaná Beatrice, aby ho doprovodil na pouti Peklem, Oèistcem a Rájem.

Pøivedl Danta k pekelné bránì, kde byl nápis, z nìho¾ se tak èasto cituje: „Zanechte vší nadìje, kdo¾ sem vstupujete.“
„Mnou vchází se do trýznivého mìsta,
mnou vchází se do vìènì bolesti,
mnou vchází se k tìm, je¾ Bùh vìènì trestá.
Mnou dal Pán prùchod spravedlnosti,
jsem z bo¾í moci, dílem lásky jdete,
jsem sklenuta nejvyšší moudrostí.
Patøím k tìm vìcem, které v tomto svìtì
jsou od vìkù. A nav¾dy potrvám.
Zanechte nadìje, kdo vstupujete.“
(Tento i následující pøeklady Vladimír Mikeš.)

V pøedpeklí byli ti, kteøí „vše zmeškali, ¾alostnì ¾ivoøí tu duše tvorù, do¾ili bez hanby a bez chvály“. Nekonat bylo v Dantových oèích velké provinìní.

V pøedpeklí se také setkali s mnohými pohanskými básníky, sem patøil i sám Vergilius. Ale u¾ na zaèátku je vír vichøice tìch, kteøí se provinili smyslnosti, napøíklad César a Kleopatra, Francesca da Rimini a Paolo. Vìtrný vír znázoròuje obraz anglického malíøe Williama Blakea (1757–1827):

 

Dostali se a¾ k pøevozníkovi Chironovi, krásnì ho znázornil další ilustrátor Bo¾ské komedie, francouzský rytec Gustave Doré (1832–1883).
 

Po pøechodu pøes øeku Styx se dostali k trestu vzteklounù, jak je namaloval francouzský malíø Eugéne Delacroix (1798–1827).
 

V Pekle procházeli rùznými okruhy a ¾leby, jak je vìdecky znázornil italský literární vìdec Natalino Sapegno (1901–1990). Dost èasto Dante se zadostiuèinìním popisoval tresty církevních hodnostáøù a politikù. V Pekle pøišel do ¾lebu rozsévaèù svárù, kteøí se vzájemné hryzali, jak to namaloval francouzský malíø William Adolphe Bourguereau (1825–1905).
 

Kdy¾ prošli støedem Zemì, kde byl hrozný mráz, v nìm¾ byli trápeni zrádci, stoupali vzhùru na ji¾ní polokouli k Oèistci na ostrov umístìný pøesnì proti Jeruzalému. V pekle byli ètyøiadvacet hodin.

Jeho „Peklo“ (Inferno) vyšlo pravdìpodobnì v r. 1317.

V Oèistci byly oddíly podle sedmi smrtelných høíchù. Pro to, aby se duše z Oèistce dostaly, potøebují podle Danta pøímluvu lidí a jejich modlitbu. Andìl na vstupu namaloval na èelo Dantovi sedm „P“, jako zkratku slova „peccatum“ – høích, které mu po prùchodu jednotlivými oddíly v¾dy po jednom smazával. Poutníci museli jít stále vpøed a neohlí¾et se. Kdy¾ prošli okruhy jednotlivých høíchù v tomto poøadí: pýcha, závist, hnìv, neláska nebo vla¾ná láska, lakota, ob¾erstvo a chlípnost, pøišli k øece Léthé. Vergilius se musel s Dantem rozlouèit, proto¾e jako pohan do Ráje nesmìl a dále vedla Danta u¾ Beatrice.

Pøedstava Ráje je pro Danta jakýmsi vytr¾ením. Setkal se ve sféøe Marsu - sféøe váleèníkù se svým prapøedkem, který mu potvrdil pøedpovìdi duší z ni¾ších èástí, ¾e se toti¾ z vyhnanství u¾ nevrátí. Doufal, ¾e by jeho trpký osud mohla zvrátit sláva básníka:
„Stane-li se kdy, ¾e posvátná báseò,
k ní¾ zem i nebe pøilo¾ily ruku
a kvùli ní¾ jsem bloudil tolik rokù,
pøemù¾e krutost, která vyhnala mì
z krásného ovèince, kde spával jsem jak jehnì,
já, nepøítel dotírajících vlkù,
pak s jiným rounem a s jinaèím hlasem
se vrátím jako básník…“

Ale poèítá nakonec se vším: „Ne, ¾e bych se bál; jsem ètverhran, stojím, a» vr¾en jakkoli.“

Procházel oblast pozemského ráje, kde byli kdysi Adam a Eva, dále jednotlivými planetárními sférami, kde byly odmìòovány ctnostné duše. Opìt ka¾dá sféra odpovídala nìkteré nebeské ctnosti. Slunce bylo sférou mudrcù, kde byli napøíklad Tomáš Akvinský a Albertus Magnus. Na Jupiteru byli ctnostní panovníci, kam ale nemohl Dante umístit naše krále, své souèasníky: Pøemysla Otakara II. (1233–1278) a Václava II. (1271–1305), kde obzvláš» Václava II. tvrdì kritizoval pro rozmaøilý ¾ivot.

Italský renesanèní malíø Sandro Boticelli (1445–1510) pøedstavoval nebeskou sféru planety lásky – Venuše následovnì:

 

Cesta „Peklem“ a „Oèistcem“ trvala Dantovi a Vergiliovi šest dní; na „Ráj“ (Paradiso) zbyl Dantovi a Beatrici jeden den. Celou cestu naplánovala Dantovi Beatrice, aby nalezl sám sebe: „Ty, paní má, ty jsi má nadìje, šlas do pekel, abys mne uzdravila… Dovedla jsi mne, štvance z temnoty, a¾ ke svobodì…“

„Oèistec“ (Purgatorio) dokonèil básník asi r. 1318. Pravdìpodobnì obì první „Komedie“ kolovaly po severní Itálii, proto¾e byl pova¾ován u¾ tehdy za velkého básníka.

V Ravennì za¾íval básník celkem pokoj. V r. 1319 odjel do Mantovy na vìdeckou rozpravu, mù¾e-li vodní hladina být vyšší ne¾ souš. Je o tom traktát „Spor o vodì a souši“ (Quaesstio de acqua et terra), o nìm¾ jsou ale pochybnosti, jedná-li se skuteènì o Dantovo dílo.

V létì 1321 Dante svoji „Komedii“ dokonèil. Pak dostal od svého chlebodárce vyøídit cosi s benátským dó¾etem. Vrátil se s vysokou horeèkou, nìkdo usuzuje, ¾e šlo o malárii. V noci mezi 13. a 14. záøím 1321 zemøel. Pochován byl v Ravennì v kostele San Pier Maggiore, pozdìji nazvaném kostel svatého Františka.

Jeho ¾ivotopis napsal Giovanni Boccaccio v r. 1348 pod názvem „Dantùv ¾ivot“ (Vita di Dante) nebo té¾ „Pojednání ku chvále Dantovì“ (Trattatello in laude di Dante).

V r. 1398 po¾ádala Florencie o vydání Dantových ostatkù; ty se v jeho hrobì a¾ na dvì kosti nenašly. V dobì pøedpokládaného šestistého výroèí básníkova narození byl hrob opravován a nalezen zazdìný otvor, kde Dantovy ostatky byly.

Na zaèátku novovìku Dantova sláva ponìkud vybledla, ale právì v 19. století nastal velký zájem. Inspiroval a dosud inspiruje umìlce k tvorbì pøedevším výtvarné a hudební. Jedním z nich je souèasný americký hudební skladatel Dan Welcher (* 1947).



U nás byl jeho prvním pøekladatelem, ale pøedevším velkým ctitelem Jaroslav Vrchlický (1853–1912). Byl velkou inspirací pro básníka Otokara Bøezinu (1868–1929). Ilustrace k jeho dílu vytvoøili napøíklad František Bílek (1872–1941), Jan Konùpek (1883–1950) a Rudolf Adámek (1882–1953). Ilustrace svìtových umìlcù tento èlánek doprovázejí.

Jeho pomníky jsou v mnohých italských mìstech. Na závìr pøipojuju portrét Dantùv, jak si ho pøedstavoval ruský malíø Ilja Repin (1844–1930).

 

V nìkterých myšlenkách Dante daleko pøedbìhl svou dobu…
 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 15.09.2021  15:34
 Datum
Jméno
Téma
 15.09.  15:34 Vesuviana díky
 13.09.  11:08 olga janíèková