S Hitchcockem v zádech
Letní veèer v rodném mìstì, 33 stupòù Celsia ve stínu, ve vile ani noha. Vychutnávám samotu. Chodím od nièeho k nièemu jen tak v negli¾é a je mi fajn.
Náhlé zazvonìní mi rozsekne hlavu vedví. Jedna polovina se tou¾í zapøít, druhá straší, ¾e nìkdo potøebuje pomoc. Zvonìní je èím dál úpornìjší. Naházelo na mne šaty a jdu otevøít. Pøed brankou stojí bruneta s blondýnou.
"Poznáváš nás?"
"Ani ne," pøiznávám.
"Madla a Zdena," napovídají mi trochu zklamanì.
Jméno Madla patøilo kdysi jedné mé spolubydlící. Uèila dìti v první tøídì a byla velmi jemná a citlivá. Zdena jakbysmet.
Zatímco nalévám èervené, kladu inteligentní otázku: "Jak jde ¾ivot?"
"Dobøe, kdyby nebyli slimáci," rozøeènila se Madla. "Pìstuju zeleninu, všechnu se¾erou. Mám na nì nù¾ky."
"Nù¾ky?" lezou mi oèi z dùlkù.
"Ka¾dýho pøestøihnu. Taky se mù¾ou posolit, zbyde z nich hromada slizu. V zimì si nasbírám na silnici sùl... Taky zabíjím pavouky. Tìma se to u mì jen hem¾í."
"Taky je støíháš?" dìsím se.
"Ne. Vemu úètenku, naberu do ní pavouka a zmáèknu. Hodím to do kamen a hotovo. Taky mi z odpadu v koupelnì vylejzaj ještìrky. Dávám je koèkám na hraní."
Já, která zachraòuji mùry, vynáším na houbì pavouèky uvízlé ve vanì, sypu v zimì sluneènici sýkorkám, u¾ toho zaèínám mít nad hlavu. "A co ptáci?" vzpomenu na Alfréda Hitchcocka. "Ptáèkové tì neohro¾ují?"
"Jenom straky. Ale ty se naštìstí likvidujou samy. Staèí dolejt sud na vodu. Jak se hladina zaleskne, topí se jedna za druhou."
Je vedro, ale já mám husí kù¾i.
Madla pokraèuje: "Poslední dobou ke mnì chodí srnec. Zachutnal mu hrách. Pøemejšlím, co s ním."
"Poøiï mu rogalo a vyprávìj mu o tom, co dìláš se zvíøátky," chce se mi køiknout. "Poletí do lesa hrách nehrách." Nahlas øeknu: "Nebylo by ti nakonec líp v paneláku, ne¾ na vsi?"
"Tam bejvaj mravenci."
Pøedstavuji si Madlu v obrovských brýlích jak malilinkýma nù¾tièkama støíhá faraony.
"Lidko, urèitì ke mnì pøijeï, uvidíš jak si u¾ijeme," doplnila mou pøedstavu Madla a s andìlským úsmìvem vstává od stolu.
"Já taky støíhám slimáky," prohlásí náhle Zdena, spokojená, ¾e se jí alespoò na odchodu podaøilo nìco øíct.
Zamykám za nimi branku.
Na schodech do vily zahlédnu velkého rudohnìdého slimáka. Má v ruce nù¾ky a tváøí se, jako by nìkoho hledal.
"Jdeš pozdì, kamaráde," øíkám mu dùvìrnì a zdá se mi, ¾e se sirem Alfrédem Hitchcockem jsem dneska jedna ruka.
S Hitchcockem v zádech