Nebude asi lepší úvod k této kapitole ne¾ citát z díla švédského lékaøe a spisovatele Axela Muntheho, (1857-1949), a to z Knihy o ¾ivotì a smrti: „Bohové prodávají všechno lacino, øekl starý básník. Mìl dodat, ¾e nejlepší zbo¾í prodávají nejlacinìji. Vše co skuteènì potøebujeme, lze koupit za nepatrný peníz, jen zbyteèné vìci jsou za vysoké ceny. Vše, co je skuteènì krásné, se vùbec neprodává, je to dar nesmrtelných bohù. Je nám dovoleno hledìti na východ a západ slunce, na oblaka plující po obloze, na lesy a pole, na nádherné moøe, ani¾ platíme jediný haléø. Ptáci nám zpívají zadarmo, zadarmo si trháme u cesty divoké kvìtiny. Do hvìzdami osvìtlené sínì noci neplatíme vstupné…“
A vskutku, nikdo ještì nezaplatil ani haléø za pramenitou vodu studánky, za dýchání èistého vzduchu v nepoškozené pøírodì, za trhání borùvek èi za sbírání hub. Jenom¾e my, „species humana, jsme trochu podivní tvorové, s ještì obskurnìjšími poèty. Pøipojujeme své cenovky k vìcem, na nì¾ jsme dlouho støádali, kvùli nim¾ jsme se museli dlouho uskrovòovat, a støádat své vydøené finance. V tomto smyslu pro nás nemá cenu strom u cesty, proto¾e tìch jsou tu miliony a ¾ádný z nich nás nic nestál. A voda? Do té, jak jsme zvyklí, vypustíme vylo¾ené jedy, svùj odpad, nebo» voda, jak jsme si všimli, všechno rozmìlní, odnese a hladina moøí se zavøe – za vyhozenými vraky, za plasty, jich¾ má být v polovinì našeho prvního století (2050) více ne¾ ryb.
Ovšem všeho do èasu – se zaèátkem tøetího tisíciletí shledáváme, ¾e se naše hierarchie hodnot zaèíná støetávat s neúprosnou realitou pøírody. Tudí¾ i za to, co bylo donedávna zdarma, za èistý vzduch, za vodu, platíme. Toté¾ se týká lesních plodù i hub, proto¾e i lesy mají své majitele, právì tak jako zdroje pitné vody. Tak muselo uplynout tisíciletí, ne¾ jsme poznali, ¾e i voda, nedotèená pøíroda a její plody mají svou cenu.
Pøíklad lidí na okraji velkých pouští, které rodí další pouštì, nás nechával lhostejnými, dokud jsme jejich starosti nepocítili i my, zejména v parných letních dnech. Voda nám ukázala své bøehy, koneèné hranice a limity zdrojù. Pøitom ekonomika, která dlouho ignorovala tyto skuteènosti není sama s to se vypoøádat s krizí, je¾ je akutním doprovodem veškerých úkladù, které jsme nastra¾ili kdysi pøírodì. Zkrátka chovali jsme se k pøírodním zdrojùm jako k bezpracnì získanému dìdictví.
Všimnìme si obludné zvrácenosti lidských postojù k pøírodì, a pochybné logiky lidského rozumu. Nejsme s to rozpoznat skuteèné hodnoty døíve, ne¾ ten èi onen zdroj pøevedeme do formulí a vzorcù poètáøského rozumu. Pøíroda sama, svými pohromami se tak vnutila ekonomickému nazírání, které reagovalo nikoli nápravou, ale vysokým finanèním ocenìním zbytku zmínìného dìdictví. Copak je to náhoda, ¾e se ze všech darù, skrytých pokladù zemìkoule, stalo nejcennìjším artiklem zrovna zlato?
Zkrátka jsme planetou darmo¾routù, èítajících bezmála osm miliard lidských duší a osudù. Nièeho si nevá¾íme, se vším zacházíme, jako by šlo o objekty na jedno pou¾ití. Tak se vezeme na luxusním plavidle cestou do neznáma a neuvìdomujeme si, ¾e tu nic nebylo vytvoøeno náhodou. Máme ideální velikost planety, letíme vesmírem na ideální dráze kolem støedu galaxie, se skvìle nastaveným sluneèním kotouèem – kdyby bylo slunce o málo vìtší, ji¾ by vyhoøelo døív ne¾ by zde vùbec vznikl ¾ivot. Všechny fyzikální konstanty jsou nastaveny tak perfektnì, ¾e se všechny procesy odehrávají s takovou pøesností, jako soustrojí nároèného hodinového stroje. Nebylo tudí¾ divu, ¾e se sice astronomové dlouho pøeli, (co¾ jsou nekoneèné debaty), jsme-li ve vesmíru jediní, kdo¾ jsme byli obdaøeni tolika dary najednou, anebo tu jsou i jiní kandidáti, kteøí pobrali stejnou nadílku jako my. Druhá varianta je pravdìpodobnìjší, proto¾e jsme dospìli k prahu, na nìm¾ shledáváme, ¾e tu máme nikoli jenom náš vesmír s
Nicménì musíme fandit stoupencùm neuvìøitelného zázraku, jemu¾ øíkáme Zemì. Vznik ¾ivota by byl jednoduše nepøedstavitelný. Neseme tudí¾ odpovìdnost nejen za sebe, ale i za ostatní pozemš»any, jejich¾ poèet nezadr¾itelnì narùstá. Tušíme, aspoò my, osvícenìjší, ¾e i jeden ka¾dý z nás má svùj individuální program, pro jednu jedinou slu¾ební cestu, která nekonèí smrtí. A všichni bychom si tak èi onak mìli poèínat, jako by se vznik ¾ivota odehrál jen jedinkrát a zrovna v našem prostoru. Potom si asi uvìdomíme, ¾e by s námi vyhynulo všechno lidstvo v nekoneèných dálavách vesmíru.
Pøipomeòme si ostatnì neodpovìdné hrátky s technickými objevy, které právì v posledních sto letech dosáhly takové úrovnì, ¾e si dokonce zahráváme s apokalyptickým koncem naší modré planety. Ji¾ jsme si øekli, ¾e nìkteøí autoøi studií o ¾ivotì ve vesmíru došli k závìru, ¾e jsme jedinou planetou svého druhu – proto¾e všichni ostatní kandidáti dospìli sice srovnatelné úrovnì, ovšem zásluhou technických objevù se pomátli, a¾ zlikvidovali ¾ivot na svých planetách. Díváme-li se vùkol na osazenstvo našeho vesmírného korábu, vìtšinu z nás ani nenapadne, na jak riskantním plavidle jsme se narodili. Jsme v kterékoli chvíli schopni promìnit luxusní loï v rezivìjící vrak, který se bude ještì nìkolik miliard let vznášet vesmírem, jako historické monstrum. Pro jiné civilizace, co¾ si vìtšinou ani neuvìdomujeme, budeme jednoho dne objektem archeologických vykopávek, o nich¾ se bude jinde psát, jako o dokladu obludné apokalyptické zkázy. Technika sama, v rukou nìkolika nespolehlivých kapitánù, poš»uchujících se vzájemnì na øídícím mùstku nám nedává skoro ¾ádné záruky.
Tedy pospáváme za jízdy, èipernìjší mezi námi dokonce tanèí na horní palubì, ale i muzika je pøipravena, pro ka¾dý pøípad zahrát v poslední chvíli, jako na Titaniku, dnes u¾ legendární èeskobratrskou píseò: „Blí¾ k tobì, Bo¾e, blí¾…“Se stejnou nevdìèností pøijímáme i všechny dary, jich¾ se nám dostalo na planetì. Místo potìšení ze záøícího planetária øešíme problém vypouštìní radioaktivního svinèíku do kosmického prostoru, který je u¾ dost zaneøádìný smutnými ostatky nosných raket, jimi¾ jsme (ovšem bez vnitøního pouèení) zkoumali sousední tìlesa. Nicménì dostalo se nám alespoò podívané shùry na vskutku modrou planetu, na ni¾ se všichni vyèerpaní prùzkumníci radostnì vraceli.
Právì tak se nenecháváme okouzlit ptaèím pìveckým sborem. Bodej» – nemáme uprostøed noci dost trpìlivosti, nemluvì o tom, ¾e v hluku bì¾ného dne tyto zpìváky ani neslyšíme. Tito pìvci, kteøí se vydávají na zimu do teplejších krajin, jiní darebové cestou loví do sítí, aby si jimi zpestøili svùj u¾ beztak mnohobarevný jídelníèek. Houstnoucí svìtelná show na naší planetì rovnì¾ brání i tomu, abychom nahlédli na klenbu našeho planetária, toti¾ na souhvìzdí a Mléènou dráhu, táhnoucí se pøes celou oblohu.
Co se týèe pokladù, které nacházíme na povrchu, vsázíme nejvíce, jak jsme se zmínili, na zlaté a diamantové doly, a zdroje nerostù a paliv, drancujeme jako bychom nepoèítali s dalšími generacemi – naše chtivost nezná mezí. O moøi a o koneèných mezích vodních zdrojù ji¾ byla øeè.
Klimatologové se ovšem dohadují o takzvaném skleníkovém efektu – my jsme sice na ¾ivot v zázraèném skleníku planety zvyklí, dokonce si v nìm libujeme. Díky skvìlé smìsici vodních par (tvoøících dvì tøetiny této smìsky) s dalšími chemickými pøídavky se udr¾uje na zemìkouli prùmìrná teplota okolo 16 stupòù, které snášíme jako bychom ¾ili v dobøe klimatizovaném pokoji. Bez této „deky“ nad námi, bychom se ponoøili toti¾ do hlubokého a trvalého mrazu (mínus 18 stupòù), tedy hodnoty ni¾ší o 34 stupòù. Co¾ by neprospìlo nejen nám, ale ani zvíøatùm, o rostlinách ani nemluvì. Bohu¾el jedna ze souèástí této klimatizace, kyslièník uhlièitý, (co¾ je zejména odpad ze spalování fosilních paliv), se zvýšil od zaèátku prùmyslové epochy o dvì procenta. Nadále evidentnì narùstá. V uvedené smìsici takzvaných „skleníkových plynù“ se ho nachází 25 procent, narušuje klimatizaci, pùsobí ohøev planety, s následným táním ledovcù a vìèné snìhové pokrývky. Toto zvyšující se riziko stále nebezpeènìji narùstá. Není divu – nejvìtší zneèiš»ovatelé, toti¾ Spojené státy a ekonomický nástup Èíny nelze ubrzdit, a pøidávají se i další kandidáti prùmyslového rozvoje, Indie, Írán, Indonésie, èi zemì latinské Ameriky. Jestli¾e jsme ji¾ jednou tìmto konèinám poskytli pohled na svou roze¾ranost, nelze se divit, ¾e po automobilech, našem luxusu tou¾í i vzdálená chudina, která se po dlouhém hladovìní hodlá nasytit na bohatých stolech evropských konèin. ®e americký a evropský ¾ivotní styl není reálný na celé planetì, to víme samozøejmì ji¾ dávno, avšak nikdo nemá dost sil, aby šlápl na brzdu této prudké a riskantní jízdy. Sáhnout k tomuto kroku se ovšem nikdo neodvá¾í, zejména ne politici èi státníci. Nezbude, ne¾ abychom dojeli na koneènou se všemi dùsledky.
Tedy se bude zvedat hladina oceánù, nìkteøí klimatologové ji¾ spoèítali, kolik zemí bude postrádat znaènou èást svého zaplaveného území. Tušíme, ¾e to bude Holandsko, zemì Dálného východu, a v Paøí¾i má vyèuhovat z hladiny Atlantiku jen Eiffelova vì¾. Podle ještì drastiètìjších prognóz by mìlo moøe posléze zaplavit celou planetu. Co se klimatu týèe, je ovšem pozoruhodné, ¾e ji¾ desetiletí studujeme podnebí, teplotu, atmosféru na jednotlivých planetách naší sluneèní soustavy, avšak o dlouhodobém vývoji klimatu na vlastní planetì toho mnoho nevíme.
Podle jinak skvìlého a souèasného astrofyzika Stephena Hawkinga máme pøed sebou ji¾ jen jedno øešení v prùbìhu tohoto, teprve zaèínajícího tøetí tisíciletí. Je prý na èase, abychom se bìhem krátké doby pøestìhovali na jinou planetu… Kam, nemáme ovšem tušení – z dnešního stavu svých znalostí si sotva mù¾eme vyhledat nové sídlištì v naší sluneèní soustavì. Zemì je pro nás sice riskantní, ale jedinou spolehlivou kocábkou, která pøeje ¾ivotu v naší podobì.
Ovšem vše, co se odehrává na naší planetì, dostává nádech hororu. Pouštì se rozmno¾ují o další pouštì, zplundrované zemì se stì¾í probudí k novému ¾ivotu, a se stoupající teplotou se stanou rozsáhlé subtropické zemì neobyvatelnými prostorami. Co¾ donutí miliony tamních chudákù hledat místo na severní polokouli. Tudí¾ dnešní migraèní krize je jen malou pøedehrou pøíštích dìjství.
Pøitom je pozoruhodné, ¾e v èasech, kdy autor tìchto statí psal svou knihu o Pandoøinì skøíòce, tedy objemný spis o krizi ¾ivotního prostøedí, (roku 1970), byl pojem ekologie ještì naprosto neznámým termínem. Co¾ svìdèí o tom, jak se bìhem jednoho jediného lidského ¾ivota promìnila podoba a míra starostí na jedné, jinak obdivuhodné planetì. Zmínka o ¾ivotním prostøedí se v legislativì Spojených státù objevila roku 1964 a tento pojem byl zpøesnìn teprve o osm let pozdìji.
Èasem se toto pojetí oboru ještì rozšíøilo, a nakonec (krom ekologie týkající se klimatu a ¾ivotního prostøedí vùbec), vstoupila do hry ještì ekologie sociální – toti¾ nešvary v sou¾ití obyvatel této planety. Pøispìl k tomu i prudký nárùst obyvatel na Zemi. Kdy¾ si vzpomeneme na dávné prognózy a odhady, nemù¾eme se ne¾ pousmát. Tak první významný statistik britského Commonwealthu, Australan Georg Knibbs (1858-1929) rok pøed svou smrtí, tedy na samém poèátku minulého století shledal, ¾e lidstvo nesnese ani jednoprocentní rùst roènì. Èlovìk by se prý nebyl s to vyrovnat s obtí¾emi plynoucími z tohoto tempa. Jeho odhad, ¾e by nás roku 2008 mohlo být 3,9 miliardy, se mu zdál „sotva mo¾ným“. A úvaha, ¾e by lidstvo v prvním století tøetího tisíciletí (2089) dosáhlo 7,8 miliardy, mu pøipadala prostì neuvìøitelná. Ve skuteènosti jsme se k této ciføe dopracovali ji¾ na samém poèátku tøetího tisíciletí, tedy roku 2015. V souèasné chvíli naopak odhadujeme, ¾e nás v pùli 21. století bude bezmála 9 miliard (8,9) a o sto let pozdìji (2150) dokonce témìø deset miliard (9,75).
Stejné hrozby nám odkázal britský pastor a ekonom Thomas Robert Malthus (1766-1834), který se stal souèasnì i filozofem nouze. Vydal toti¾ roku 1798 svou Esej o principu populace; vycházel v ní z pomalého rùstu prostøedkù ob¾ivy, které se zvedají lineárnì aritmetickou øadou. Na druhé stranì se mnohem rychleji, geometrickou øadou, zvedá populaèní rùst, který se zvedá v posledních staletích do exponenciály, ne nepodobné kolmici, míøící k nekoneènu. Tomuto propoètu a závìrùm eseje se tedy dostalo názvu malthusiánství. Malthus sám byl dlouho odsuzován jako nelida a tì¾ký pesimista – i kdy¾ mu souèasné problémy naší civilizace dávají svým zpùsobem za pravdu.
I kdy¾ nacházíme nové zdroje, technika vylepšuje svou povìst, ve skuteènosti zaèínáme nará¾et na limity. Jeden pøíklad za všechny: Spotøeba masa vzrostla celosvìtové za posledních 50 let pìtinásobnì, tak¾e se produkce zvyšovala rychleji ne¾ poèet lidských bytostí na naší zemìkouli. Ve Spojených státech, zemi hamburgerù a párkù v rohlíku jeden ka¾dý konzument pojídá 124 kilogramù masa roènì. V mnohem poèetnìjší Èínì se toto chu»ové ladìní zvedlo za poslední tøi desítky let, ze ètyø na 54 kilogramy, a zvyšuje se dál, a celkový odhad svìtového vývoje pøedpokládá, ¾e se poptávka po mase zvedne bìhem pøíštích dvaceti let zase pìtinásobnì. Jak si dovedeme spoèítat, zvýší se nejen klimatická zátì¾, ale také charakter zemìdìlství a k tomu všemu nároky na spotøebu vody. Jenom k nakrmení rostoucího poètu hovìzího zvíøectva bychom potøebovali, jak kdosi spoèítal, další ètyøi planety typu Zemì. To za pøedpokladu, ¾e by všichni pojídali maso v kvantech srovnatelných s americkou spotøebou. Co¾ je hrozivý limit, který nás vskutku varuje. Nelze se ovšem divit, ¾e i naši chudší sousedé mají potøebu se najíst dosyta.
A kdy¾ jsme ji¾ u krmì, pøipomeòme si nepatrný detail, ¾e ve zmínìné Èínì se u¾ívá k jídlu pár døevìných hùlèièek, a ¾e poèet tamních obyvatel pøesáhl poèet jedné miliardy. Tedy na 45 miliard tìchto klacíkù musí být pokáceno 25 milionù stromù, jejich¾ kácení vùbec se všeobecnì zvyšuje. Inu všechny zásahy do tradièního ladìní našeho ¾ivotního prostøedí vyvolávají soustavnì neèekané nespoèetné reakce. Nejvìtším limitem je ovšem voda. O jejím nedostatku jsme se ji¾ zmínili – není náhodou, ¾e se z této strategické hodnoty prvního øádu stala dokonce mo¾nost pøíštích mocenských konfliktù. Èeský geolog a klimatolog Václav Cílek napsal na toto téma následující výklad. „Otázka vody nebude trápit nás ve støední Evropì, ale okolní svìt. A je to nìco, co nepøejde. Zpoèátku nastane sucho, vytvoøí se nedostatek. Vznikne distribuèní mafie, která vydìlává na tom, ¾e je nìèeho málo. Díky bájeèným ziskùm vznikne konkurenèní mafie. Obì se uchýlí pod nìjakou politickou stranu. Ty pak mezi sebou vedou politický boj. Z krize, která vypadala jako environmentální, se stává krize politická, a politický boj pak èasto pøechází do váleèného konfliktu.“ Tudí¾ mìl pravdu americký spisovatel Mark Twain, kdy¾ øekl, ¾e whisky je k tomu, aby se pila, voda, aby se o ni bojovalo.
Václav Cílek pak dodává, ¾e „kdy¾ je sucho, logicky stoupají ceny potravin, co¾ se nyní dìje. Naopak výraznì klesly ceny ropy a dr¾í se nízko, oproti prognózám analytikù, co¾ je velký problém“ pro dosavadní producenty. To je další dùvod pro pøíští mezinárodní konflikty.
Svìt zaplavily zatím biliony amerických dolarù, které vytváøejí velkou nejistotu nejen pro centrální banky, ale i pro svìtovou ekonomiku, i pro miliardy drobných støádalù. Tedy se nedivme, ¾e mnohé mocnosti i firmy sázejí na zdroje vody a také na zemìdìlskou pùdu. Napøíklad Èíòané skupují pozemky v latinské Americe, v Austrálii nebo dokonce i v Africe, nejspíše v obavì, praskne-li bublina finanèních spekulací, budou mít „své jisté“ v podobì hodnot, jejich¾ cena klesat nebude.
Tak vzniká další ohnisko pøíštích konfliktù, které budou mít sociální dùsledky a nejspíše i bouølivé øešení. Jak napsal maïarský ekonom László Bogár, ¾e se „na základì dlouhodobých údajù ukazuje, ¾e v uplynulých ètyøech a¾ pìti stoletích rostly kapitálové pøíjmy ètyøi - a¾ pìtkrát rychleji ne¾ mzdy. V pozadí se nejspíše skrývá vìdomá ´nadprodukce´ lidstva.“ Èili „na jedné stranì se hromadí majetek nepøedstavitelné hodnoty a na druhé jeho negativní otisk, neboli astronomický ´objem dluhu´ a svìt bídy a nedostatku, nedùstojný èlovìka. To rozkládá nejen ´vnitøní´ (duševní, morální, duchovní tkáò) lidského bytí, ale i vnìjší pøírodu.“ Co¾ je základ pøíštích sociálních bouøí. Tím spíše, ¾e chudina, zejména v rozvojovém svìtì, trpí vylo¾eným nedostatkem, a lidská populace odchovaná reklamní mašinérií tou¾í po stejném pohodlí a nadbytku, který pozorují u takzvaných spoleèenských (j)elit. Tudí¾ kupují jako diví – i za cenu zadlu¾ení – tretky k uspokojení svých mindrákù, bez ohledu na to, zda je potøebují èi nikoli. Tím ovšem tito „konzumenti“ podkopávají svìtové mìny ale i vlastní úspory, a dostávají se do exekuèního øízení.
Cicero, jako by k tomuto poèínání dodával, nám pøes vzdálenost dvou tisíciletí vzkazuje: „Palèivou touhu po bohatství nikdy nepøekonáme, ani ji neukojíme; ti kdo bohatství mají, trápí se nejenom touhou nabýt ještì vìtšího majetku, nýbr¾ i strachem, ¾e pøijdou o to, co u¾ mají.“
Tak se z pøírodního bohatství, které nám bylo dáno shùry, a jeho¾ jsme si nevá¾ili, jak by si býval pøál Axel Munthe, zaèal stávat pøírodní kapitál. Spekuluje se se zemìdìlskou pùdou, s rostlinným porostem planety, se ¾ivými tvory, fosilními palivy, s moøskou i sladkou vodou, s krajinnými systémy od tundry pøes deštné pralesy, pastvinami i mokøady, které jsme se sna¾ili dokonce odvodnit. Pøitom se nám pøed oèima rozšiøují pouštì, jim¾ vìnoval pozornost bývalý pape¾ Benedikt XVI., kdy¾ pravil, ¾e vnìjší pouštì se ve svìtì mno¾í, proto¾e vnitøní pouštì se staly nedohledné.“ Mìl jistì na mysli nás, obyvatele planety, v nich¾ se rovnì¾ rozhostila neúrodná a pustá pouš». Jak jsme pochopili v biblických textech, ba i u Exupéryho, velké vìci se odehrávaly v¾dycky na poušti. Dnes se však pouš» v naší duši promìnila v prázdnotu, v ní¾ se nic nerodí a nic nového nevzniká.
Pøitom jsme si mohli koncem minulého století (1991) sami ovìøit, jakým zázrakem je náš biosystém, a jeho samoèinné udr¾ování. V americkém státì Arizona se toti¾ v uvedené dobì uskuteènil nároèný a nákladný projekt, jeho¾ se úèastnilo osm vìdcù, kteøí ¾ili dva roky v umìlé biosféøe, v jakémsi skleníku na ploše o málo vìtší ne¾ jeden hektar (1,3 ha). V této skleníkové prostoøe se nacházely miniaturní systémy, jak je známe ze ¾ivé pøírody. Tedy se tu nacházela i pouš», deštný prales, savana i mokøad, také zemìdìlské políèko a miniaturní rádoby oceán. Do této nápodoby našeho pozemského ekosystému byly vlo¾eny i ¾ivoèichové všeho druhu, od hadù, hmyzu, ryb, po savce. Nezapomínalo se ani na opylování rostlin. Páni odborníci mìli udr¾ovat po celou dobu všechny funkce skuteèných pøírodních pomìrù.
Tento pokus dokázal, jak vzácné je naladìní našeho svìta. Zhoršovala se kvalita vzduchu, nedaøilo se udr¾et úroveò skleníkového plynu uhlíku ani kyslíku, z 25 ¾ivých obratlovcù pokus nepøe¾ilo dvouletý cyklus devatenáct. Pokus stál 200 milionù dolarù – a jak se zdá, jediným pouèením, jeho¾ se nám dostalo, byla vzácnost našeho uspoøádání ¾ivota na planetì jako celku. Obáváme se, ¾e nám tento závìr myšlenkovì ani nedochází. Takzvaného „pøírodního kapitálu“ si prostì nadále nevá¾íme, nejèastìji ho „do mrtì“ zneu¾íváme ke svému podnikání a kapitálovým spekulacím.
Hynou nám pøed oèima rostlinné i ¾ivoèišné druhy, ani¾ bychom si uvìdomili, ¾e tato ztráta je nevratná, ¾e u¾ naše souputníky, kteøí by nám mohli slou¾it ke studiu, a rostliny k pouèení a k vyu¾ití jejich pøedností, fakticky nepotøebujeme. Jen nìmecký básník Christian Morgenstern (1871-1914) si s pøedstihem posteskl, ¾e „bude tøeba celých vìkù lásky, abychom splatili zvíøatùm jejich slu¾by.“
A co odehraje nakonec? Profesor O.Gardiner hovoøí o dokonalé morální bouøi. Toti¾ o dozrání pocitu viny, ¾e jsme ponièili svou planetu potomkùm, ¾e jsme znièili ¾ivotní prostøedí korálùm a rybám, ¾e jsme utratili mnoho druhù zvíøat, ale ¾e jsme navíc ponièili ¾ivotní prostøedí i pøírodním a chudým národùm.
K tomu dodejme, ¾e jsme vykáceli i nekoneèné mno¾ství stromoví, které za nás fakticky dýchalo. Za posledních jedenáct tisíc let to byly biliony kmenù, bylo jich o dobrou polovinu víc ne¾ dnes (tedy jsme zrubali 54% souèasného stavu). Ještì dnes pøipadá na osobu 422 stromù, ale podle odhadù jich za 150 let má být u¾ jen 214.
Zároveò nièíme moøský plankton a jeho prvoky, kteøí vedle zelenì produkují druhou èást svìtové kyslíkové atmosféry. Nezvládneme-li oteplování atmosféry, a bude-li ohøev èinit 2,3 stupòù, zvedne se moøská hladina o tøi a¾ sedm metrù, se všemi následky (2,7-7,2 m).
A všechny nastalé maléry a kalamity navíc øešíme pomocí chemických prostøedkù, zamoøujíce naše øeky, naši ¾umpu, v ní¾ se promìòuje moøe, ale také pùdu, její¾ plody konzumujeme. Toti¾ je docela na místì èerný humor, který pøed pùl stoletím otiskl denní tisk. Byl tu náhrobní nápis s následujícím textem: „Zde le¾í ten, který hladil kocoura, jen¾ se¾ral vrabce, který se ¾ivil brouky o¾írajícími zelí po postøiku.“ Inu je to tak, ¾e jeden tvor otravuje druhého, a¾ nakonec nastøádané dávky shltne nejvyšší predátor, pán pøírody, tedy èlovìk.
Ten ovšem opouští venkovskou krajinu, táhne do mìst a tudí¾ okolní zemina se mìní v nekoneèné betonové bludištì barákù. Pán tvorstva se tu psychicky hroutí stresem, hlukem a nekoneènou samotou – proto¾e lidé ztrácejí smysl pro dru¾nost, kontakty se sousedy, které bývaly kdysi pøirozené a bì¾né. Tak¾e mìlo pravdu staré indiánské nauèení, ¾e „cokoliv postihne Zemi, postihne také její syny.“ A britský korunní princ Charles, si povzdechl, ¾e nás naši potomci proklejí.
A to bude konec Gardinerovy „morální bouøe“ – pouze jedna otázka zùstává: Jakou podobu bude mít vzpoura pøíštích generací?
Text: Slavomír Pejèoch-Ravik
Grafika: Olga Janíèková
