Bude zima, bude mráz
Tak jsem je koneènì zase vidìla. Divoké husy, dokonalou šipku na nebi. Spolupráce je v jejich spoleèenství obdivuhodná.
Na špici se støídají, pokud je nìkterá z nich tak unavená, ¾e nemù¾e letìt dál, dvì další se s ní snesou k zemi a zùstanou, dokud si neodpoèine nebo nezahyne. Nebyla jsem sama, kdo se zastavil a zvedl hlavu, aby se pokochal jejich letem. Nevím, zda se také na chvíli chtìli stát Nilsem Holgerssonem, aby se s nimi mohli vydat na dalekou cestu. Hrozba ptaèí chøipky udìlala jistì své i mezi nenapravitelnými romantiky.
Lidová pranostika praví, ¾e divoké husy v letu, konec babímu létu. A pranostiky nel¾ou. Babí léto je fuè, odletìlo s divokými husami. Nezbývá ne¾ koneènì otevøít skøíò, vytáhnout kabáty, šály a rukavice. A podívat se, jak jsme na tom s obuví.
Co¾ mi opìt pøipomnìlo bosonohé ptactvo. A» mi nikdo neøíká, ¾e jim není zima. Kdy¾ je vidím jen tak poskakovat po mokrém, pøípadnì zledovatìlém chodníku, popadne mnì lítost. Utìšuji se tím, ¾e ptáci jsou na naší matièce Zemi déle ne¾ my, a tak to pøíroda urèitì zaøídila, aby zbyteènì nestrádali. My lidé pro nì moc nedìláme.
Hurvínek s Mánièkou sice výchovnì pùsobili na dìti svou scénkou o stavbì krmítka, ale to u¾ je dávno a vá¾nì nevím, zda je tenhle pøíbìh ještì dostateènì znám. A lidovou píseò, která by mohla pohnout našimi trochu zamrzlými city, zaèínající slovy: „Bude zima, bude mráz, kam se ptáèku, kam schováš…“ jsem u¾ taky dlouho neslyšela.
Pøiznám se, ¾e mi docela dlouho trvalo, ne¾ jsem si ji vybavila. Ale pøi sobotní procházce a pøi pohledu na sýkorku modøinku, vesele a trochu sebevra¾ednì poskakující v šípkovém keøi, mi „naskoèila“ slova i melodie. Není tøeba se obávat, ¾e jsem se dala do hlasitého zpìvu, na to nemám ani odvahu ani hlas. Jen jsem si pøi pohledu na toho drobného tvora vybavila, jakými krásnými jmény jsme ptactvo nebeské obdaøili. A tak zatímco o èeèetku zimní si asi starost dìlat nemusím, trochu mì trápí otázka kam se v zimì schová bramborníèek èernohlavý, linduška luèní, sedmihlásek hajní nebo zvonek zelený.
Tahle nádherná a zvukomalebná jména lidé dali opeøencùm s krásným vzhledem nebo hlasem. Hnìdošedý malý ptáèek, kterého bylo druhdy všude plno, se musel spokojit se jménem stejnì nenápadným, jako je on sám. Vrabec obecný. Tuhle jsem jich hejno vyplašila. No, zrovna hejno jich nebylo, od tìch dob, kdy vylétali z ka¾dého keøe, se u¾ mnoho zmìnilo. Kdo ví, mo¾ná, ¾e bude nakonec tak vzácný, ¾e dostane trochu onaèejší jméno.
My lidé jsme podivná èeládka, vá¾íme si toho, co ztrácíme, litujeme toho, oè jsme nenávratnì pøišli. Hledíme do nebes, abychom tam nalezli bùhvíjakou mimozemskou civilizaci a nedíváme se kolem sebe pro potìšení z toho, co máme. Mimozemš»ané se k nám nehlásí, tøeba jsme pro nì nezajímaví a obyèejní. Takoví vrabci naší galaxie. Pohádkový Nils, protivný kluk, který nemìl nikoho a nic rád, se vydal na cestu s divokými husami nedobrovolnì, za trest. A na té cestì poznal cenu pøátelství, sounále¾itosti, lásky a pokory. Snad by neškodilo si o jeho putování alespoò pøeèíst…