Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Památka zesnulých,
zítra Hubert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Máme rádi zvíøatááá, zvíøatááá!
 
Na malérech naší rodiny se nemalou mìrou podíleli i naši dva kluci. Ani jeden syn nebyl hloupý, byli jenom strašní lajdáci a škola jim byla vylo¾enì na obtí¾. A navíc to byli pìkní lupínkové, ¾ádný prùšvih se neobešel bez jejich úèasti. Buï se aktivnì podíleli, nebo alespoò stáli jako šedá eminence v pozadí. Na ka¾dém rodièovském sdru¾ení mì v¾dycky strašnì mrzelo, kdy¾ jsem si musela vedle jiných nemilých sdìlení ještì vyslechnout: 
„Víte, on má na víc, ale je strašný lajdák, proto je jenom prùmìrný.“
 
Pravidelnì jsem se s nimi uèila, hlavnì s mladším Jiøíkem. A mohl mì èert vzít, kdy¾ se po opakovaném a podrobném vysvìtlování gramatických pravidel èeského jazyka a závìreèné otázky, jak to tedy bude, nevinnì zeptal:
„Mami, co myslíš, nebude zítra pršet? To by bylo blbý, máme jít pøece hrát fotbal.“
 
Anebo mi vstøícnì sdìlil:
„Jé hele, tamhle sedí vrabec. Ten je hezký, viï.“
 
Kdy¾ u¾ bylo zle, ráznì pøerušil moje usilovné sna¾ení jasným oznámením:
„Mám hlad, jdu se trochu najíst.“
 
U jídla se zdr¾el, jak mohl, proto¾e vìdìl, ¾e pøi mém èasném vstávání nad uèebnicí usnu a bude vystaráno.
 
To je potom velmi tì¾ké dr¾et se zásad Komenského a èlovìk si øíká, jestli pøece jenom není lepší ruský Makarenko a staré èeské pøísloví: „Škoda rány, která padne vedle.“
 
Pøesto chodili do školy jak¾ tak¾ pøipravení a já se smíøila s tím, ¾e ani z jednoho ¾ádný Einstein a študiós nikdy nebude.
 
Mìli pochopitelnì plno jiných zájmù, které jsme se sna¾ili podporovat, aby se naši miláèkové mohli správnì vyvíjet. A co by také obìtavý rodiè pro své potomky neudìlal! Starší Roman se narodil se šikovnýma rukama a s láskou k montování a motorùm všeho druhu. Slo¾il a rozebral všechno mo¾né. Co na tom, ¾e mu nìkdy nìjaká souèástka zbyla anebo naopak zase pøebývala. To je pøece detail. Vìtšinu èasu trávil ve svém království, v gará¾i. Domù chodil jako kominík a za sebou nechával špinavé šmouhy a smrad z chemických prostøedkù. Ale modré oèi mu z èerného oblièeje záøily radostí a tím mì v¾dycky odzbrojil.
 
Mladší Jiøík miloval zvíøata. Choval andulky, ètyøi bílé myši, ¾elvu, køeèka, a kdyby mìl pro chov více prostoru a lepší podmínky, urèitì by nastoupil t쾚í kalibr. Všechna ta havì» s ním pøebývala v jeho pokoji. On sám si, jako skoro ka¾dý kluk, na poøádek pøíliš nepotrpìl, a tak u¾ jenom otevøení dveøí do jeho království vy¾adovalo silné nervy. O svoje kamarády se však staral skvìle. Ka¾dý mìl svùj pøíbytek a také jméno. Aby se mìli opravdu dobøe, brával je Jiøík i na procházky po baráku a povídal si s nimi. Dodnes mi zùstalo záhadou, jak pøesnì rozlišoval ètyøi bílé myši. Pro mì je myš jako myš, ¾ádný rozdíl v nich nevidím. A jsem nejradìji, kdy¾ ji vùbec nevidím! Je to prostì pøíšerný tvor, kterého se ještì do dneška bojím. Proto jsem si alespoò s velkým sebezapøením vymínila, ¾e celý ten zvìøinec zùstane pod zámkem a nebude nám volnì rejdit všude mo¾nì. Jiøík slíbil a udìlal pro to, co mohl.
 
Nìjaký èas sou¾ití se zvíøátky fungovalo, ne však dlouho. Jednoho dne po pøíchodu z práce jsem jako jindy chtìla zaèít vaøit. A kdy¾ jsem v ruce obracela kus masa a pøemýšlela, jestli bude rajská nebo kopraèka, cítila jsem, ¾e mi nìco pøebìhlo pøes nohu. To nic, to se mi zdálo, øekla jsem si a pokraèovala v úvaze. Ale pocit se opakoval, zase mi nìco šmejdilo kolem nohou. To u¾ jsem se poøádnì podívala a co jsem neuvidìla! Na zemi vedle mì sedìla bílá myš a zvìdavì si mì prohlí¾ela. Rychlostí blesku, ani jsem netušila, ¾e jí jsem schopná, jsem i s kusem masa v ruce vyletìla na kuchyòský stùl a zaèala øvát hrùzou. Všichni tøi kluci, tedy synové a man¾el, se ihned sebìhli do kuchynì.
„Co je, co se ti stalo?“
„Myš, myš!“
„Jaká myš a kde?“
„Tam, tam!“
 
Kdy¾ zjistili pøíèinu mého vyvádìni, dali se do hurónského smíchu. V¾dy» vidìt plnoštíhlou mámu, jak tancuje s kusem masa po stole, øve a bojí se malinké myši, to musel být zá¾itek! Odmítla jsem svou posici opustit, dokud myš nebude chycena. Hledali všichni, proto¾e mìli hlad, a po chvíli ji našli celou vystrašenou. Jiøík byl hodný syn, pøinesl mi ji ukázat a pravil s milým úsmìvem:
„Mami, neboj se, to je pøece Fifinka, ta ti nic neudìlá. Jen si ji pohlaï!“
„Koukej tu potvoru poøádnì zavøít!“ zaøvala jsem ze stolu z posledních sil. Kdy¾ byla myš koneènì ve svém pøíbytku, odvá¾ila jsem se slézt na zem. Kluci se na mì potutelnì usmívali a vymìòovali si mezi sebou významné pohledy. A man¾el, který podle svatebního slibu mìl pøi mnì stát v dobrém i ve zlém, ten se bavil nejvíc. Dokonce si kvùli chycení myši nechal ujít fotbalové utkání mezi Spartou a svou milovanou Slávií. Jaká to byla od nìho obì», to mù¾e ocenit jenom zrovna takový zarytý fanoušek. Abych se jim za všechno to pøíkoøí alespoò trochu pomstila, servírovala jsem k veèeøi chleba s máslem. Moje pomsta nedošla naplnìní, všem tøem chutnalo výbornì.
 
Podobnou zkušenost jsem udìlala se zlatým køeèkem. Man¾el jel s Jiøíkem do Kutné Hory k zubaøi, já toho vyu¾ila a po¾ádala jsem je, aby koupili cestou chleba. Doma mì èekalo pøekvapení. Chleba nikde, ¾e prý na nìj zapomnìli. Místo nìj jsme dostali domù dalšího kamaráda. Zlatého køeèka jménem Ferda. Kdy¾ jsem vidìla Jiøíkùv š»astný úsmìv, zapomnìla jsem na chleba také. Chtìla jsem ukázat dobrou vùli a vstøícnost. Vztáhla jsem ruku, abych Ferdu pohladila po hlavì. Ale on se se mnou kamarádit nechtìl, vztekle po mì prskl a málem se mi zahryzl do ruky. Tak¾e náš vztah nebyl od zaèátku kamarádský, ale zase jsem se kvùli synáèkovi pøemohla. S Ferdou nebyly zpoèátku problémy, ale staré èeské pøísloví øíká, ¾e všeho je do èasu. A taky bylo. Jednou v sobotu veèer, kdy je všechno hotovo a èlovìk se schoulí po týdenní lopotì do pohodlného køesla k televizi, pøibìhl Jiøík a pronesl osudnou vìtu:
„Mnì utekl Ferda!“
 
Idylka s pokojným klimbáním rázem skonèila. Všichni jsme vyletìli, jako kdy¾ nás šídlem píchne a zaèali hledat køeèka. Hledali jsme skoro do pùlnoci a nenašli. Unaveni jsme padli do postelí a odevzdali se osudu s tím, ¾e ráno bývá moudøejší veèera. Jenom já mìla špatné spaní. Celou noc jsem vidìla znièené a rozkousané vìci a dokonce Ferdu samotného. Vesele mi tancoval pøed oèima, prskal, ukazoval ostré zuby a drápy a posmíval se mi:
„Ha, ha, jen si hledej, ty huso. Stejnì mì nenajdeš!“
 
Mìli jsme víc štìstí ne¾ rozumu a ráno jsme ho našli schouleného na schodech. Byla jsem ráda, ¾e to tak dopadlo, a Ferda šel pod zámek. Z pøíhody však vytì¾il Jiøík. Ferda se mu toti¾ dostal do školní aktovky a pustil se do nìmecké uèebnice. Musela se mu krásnì kousat, proto¾e nemìla tvrdé desky. Zbyly z ní jenom cáry a já potom lítala po Kutné Hoøe a shánìla novou uèebnici. Tenkrát to nebylo lehké, ale povedlo se asi po tøech dnech. Jiøík se ale celé dva týdny vymlouval ve škole, ¾e se nemohl pøipravit na hodinu nìmeckého jazyka, proto¾e mu køeèek se¾ral uèebnici. Co¾ se velmi líbilo jeho spolu¾ákùm, ménì však paní uèitelce. Jestli se na mì dosud koukala skrz prsty, tak teï jsem se díky Ferdovi stala èernou ovcí celého SRPŠ a své nálepky jsem se po dobu synovy docházky do základní školy ji¾ nezbavila.

Zaèínala jsem mít našich pøátel pomalu dost a pøemýšlela jsem, jak se jich zbavit, ani¾ bych urazila synovo estetické cítìní. Pomohl mi osvìdèený prostøedek – èas. Zvíøátka zaèala najednou poznenáhlu sama od sebe mizet z našeho domu, proto¾e je nahradila jiná Jiøíkova záliba úmìrná jeho vìku. Metallová a rocková hudba. Celý barák se otøásal decibely, „bezvadní, super“ zpìváci øvali do omrzení nesmyslné texty, pøièem¾ jim na všechno staèily tak ètyøi tóny, Jiøík se vlnil do taktu, dupal jako kùò a tøásl hlavou tak, ¾e jsem se bála, aby si neudìlal nìco s krèní páteøí. Dùraznì a opakovanì jsem ho ¾ádala o ztlumení kulturní produkce. Sice poslechl, ale to vydr¾elo jenom asi dvì minuty a navíc jsem musela vydr¾et synùv všeøíkající pohled o mé inteligenci, která u¾ ní¾e klesnout nemohla. S povzdechem a pocitem beznadìje jsem se odebírala do koupelny, plácávala si na hlavu mokrý hadr a polykala prášky proti bolesti. A tu jsem si poka¾dé s láskou a vdìèností vzpomnìla na naše nìkdejší nìmé kamarády. V¾dy» to byli vlastnì milí, pøátelští tvorové a špatnì se nám s nimi pøece jenom ne¾ilo.
 
Hana Štainerová
* * *
Kolá¾ Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma