Nìkteøí lidé tvrdí, ¾e úplnì nejt쾚í pozice pøi høe šachù je ta úvodní – pøed prvním tahem. Zda-li tomu tak skuteènì je, tì¾ko øíct. Mé zkušenosti v této královské høe jsou zcela nedostaèující – vìtšinou neslavnì konèím po dvou èi tøech desítkách tahù, jejich¾ spoleèným rysem je zoufalá defenzíva, která je beztak pøedem odsouzena k zániku v konfrontaci s drtivým tlakem protivníka èerpajícího sílu z elektrické zásuvky. Ostatnì má statistika 0 výher nepatøí k nejlichotivìjším. Z tohohle pohledu se mi situace ještì pøed samotným vypuknutím bitvy (nazvìme ji tøeba Waterloo) proti umìlé inteligenci zamlouvá – síly a pozice jsou zdánlivì vyrovnané, co¾ po pár minutách bezpeènì neplatí…
Proè takový, a¾ provokativnì rozvláèný a prázdný, úvod? Popravdì øeèeno, prostì mì nic jiného nenapadlo. Ono u¾ tohle málo pova¾uji za zázrak vzhledem k souèasnému stavu mého mozku, který bych bez váhání nazval myšlenkovým vakuem. ®ádný nápad, ¾ádná inspirace… Jako kdyby studna mého tvùrèího génia (jaká to skromnost) náhle vyschla. Mo¾ná nìkde hluboko na dnì… nìco… ne, nevím, nevidím tam. A i kdyby, je to pøíliš hluboko. Hrdlo se mi svírá úzkostí, nemù¾u dýchat, nitro mi zaplavuje panika… Co teï?! øve jakýsi hlas uvnitø mé hlavy. Co budeš dìlat?! K èemu je autor bez inspirace?
Vzhledem k tomu, ¾e ètete souvislý text, nemù¾e ani tušit, jak velká èasová odmlka vznikla mezi touto vìtou a posledním odstavcem, bìhem ní¾ jsem zmatenì pobíhal po pokoji, tloukl hlavou o zeï, vytrhával nevinné listy z èasopisù, jejich¾ troufalost, ¾e mají o èem psát, mì pobuøovala, abych nakonec vybìhl na balkon a zaøval do mínus šestnácti stupòù: „Inspirace, vra» se!“ Škoda, ¾e volaná není pes (èi v tomto pøípadì spíše fena) a ještì vìtší škoda, ¾e jsem na sobì mìl akorát tepláky… No, stalo se toho v tom vynechaném øádku skuteènì hodnì (mj. jsem se najedl, zhlédl sportovní zptavodajství, vyle¾el zápal plic…), ale tím u¾ nebudu zbyteènì zatì¾ovat své prsty a vaši milou pozornost.
Ztráta inspirace… Jedna z mých nejvìtších a nejdìsivìjších noèních mùr. Nevìdìt o èem psát, nemít na srdci nic, co bych si pøál sdìlit ètenáøùm… U¾ jen pøi tom pomyšlení mì polije horký pot a honem se sna¾ím pøijít na nìco, co by mì pøesvìdèilo o opaku, co by mi dodalo ký¾ené sebevìdomí a já si mohl øíct: „Kdepak, stále ještì nacházím v té své makovici spoustu nápadù, poøád vím, o èem psát!“ ®el, právì v takových chvílích, kdy bych nìjaké to vnuknutí vyznaèující se bezbøehou genialitou (ale co, bral bych jakékoli) potøeboval ze všeho nejvíc, ne a ne na nìco pøijít. A èím víc se sna¾ím, tím vìtší pitomosti mì napadají. I kdy¾ jak se teï nad tím zamýšlím, tímhle zpùsobem vzniklo asi hodnì knih, filmù a televizních seriálù…
Ztráta inspirace není nejvhodnìjší termín. Inspiraci si nepøivá¾ete na vodítko, neuteèe vám a ani se nevrátí. Inspirace prostì je a není. Pøichází a odchází, jak se jí zlíbí. Našlapuje tiše, schovává se, chvíli je tam a hned zas jinde. Krou¾í kolem nás a my ji nevidíme. Nìkdy nás jen tìsnì míjí, uká¾e se nám a my ji pøesto ignorujeme. Jindy po ní mù¾eme pátrat sebevíc a nenajdeme ji. Prostì zmizela…
Jak tedy na tu mršku? Spolehnout se na náhodu? Sednout si do køesla a èekat, ¾e „to“ pøijde? Nad tímhle jsem dumal, kdy¾ jsem pozoroval svou (radši bez dalších pøívlastkù) sestru, jak se sna¾í splnit úkol z èeštiny. Na zadané téma, které se vyznaèovalo znaènou obecností a tedy i volností námìtu, se marnì sna¾ila vymyslet kloudný pøíbìh snad celý den. Jak postupovala? Chvíli sedìla, pak zase pøecházela z místa na místo a rádoby „vymýšlela“, pøièem¾ dle mì spíše vyhlí¾ela zázrak.
Tøeba to tak u nìkoho funguje. Osobnì s tím (obdobnì jako se šachy) pøíliš a hlavnì pozitivních zkušeností nemám. Ano, stane se, nìkdy opravdu dostanete brilantní nápad takøíkajíc „zadarmo“, ¾e ani nevíte, jak. Prostì lup a ta ¾árovka se vám v kebuli rozsvítí. Kolikrát se nìco takového však pøihodí? Moc èasto ne.
Já neèekám doma se zalo¾enýma rukama. Sna¾ím se inspiraci aktivnì hledat. Vystavit se co nejvíce podnìtùm z okolí, sledovat všechno a nic, nenechat oèi chvíli ustrnout na jednom místì, uši stále nastra¾ené a v kapse kalhot se¾moulený papír a okousanou tu¾ku. Z jednotlivých støípkù sestavovat nádobu. Rozvíjet velké pøíbìhy z drobností. Inspirace se toti¾ skrývá ve všem kolem nás. Mù¾e jí být cokoli. Bì¾ná vìta v novinách, bezvýznamný zábìr ve filmu, kus fotky z billboardu, krabice u popelnice… nebo tøeba radiátor. Proè ne? Proè by se tahle skvìlá vìc, na ní¾ si právì høeju nohy, nemohla stát jedním ze základních kamenù nìjakého obstojného díla?
Inspirace tady je. Zále¾í jen na nás, jestli si ji všimneme, pochopíme a doká¾eme ji patøiènì zpracovat. A o tom zpracování, které v sobì skrývá mnohá úskalí, tøeba zase nìkdy pøíštì.