O lišce
Liška sedìla na bøehu a èekala. Na svého milence èekala. Od rána do veèera, den co den. Za ka¾dého poèasí. Vyhlí¾ela, kdy jeho èumák a špièaté uši rozhrnou houští a jeho zrzavá srst se zaleskne v teplém slunci. Neúnavnì sledovala druhý bøeh. Její milenec ¾il na druhém bøehu. Napovídal jí, ¾e tam ¾ije sám. Liška mu vìøila. ®ádný jiný lišák nebyl chytrý jako on, ¾ádný nemìl tak nádhernou srst a mrštné tìlo a silné zuby. Ani takovou vùni, která rozechvívala její chøípí. ®ádný jiný lišák se k ní tak nepøiblí¾il a nepodmanil si její mysl a tìlo. A jaký to byl lovec. ®ili spolu krátce a nikdy s ním netrpìla hladem. Mìl velké špièaté zuby a dovedl v nich pøinést i srnèe.
Jednoho veèera se znièehonic ztratil v houští na druhém bøehu. Øeka nebyla divoká ani hluboká. Drobné vlny se tøíštily o kameny. Její lišák po nich snadno pøebìhl.
Liška na nìj èekala. Ani nelovila, ani se za deštì nevracela do své nory. Jen sedìla a èekala. Vìøila, ¾e pøijde, ¾e nìco pøinese. Kdy¾ u¾ vyhládlá liška zaèala ztrácet nadìji, její milovaný lišák se mihl na druhém bøehu. Skoèil do øeky a polo¾il jí k nohám ¾ivého králíka. Párkrát se jí èumákem otøel o èenich, zavrtìl huòatým ohonem, nìco jí zamumlal do ucha, pøebìhl nazpìt po kamenech a byl ten tam.
Zkoprnìlá liška zírala do tìch míst, kde zmizel a nemìla u¾ sily ani vykøiknout, ani na nìj zavolat. Podívala se na sousto, které jí její milovaný pøinesl. Ten ušáèek byl tak vydìšený, ¾e se nepohnul z místa. Døepìl a s hrùzou se jí díval do oèí. Liška v nìm nevidìla bohatou veèeøi, ale pro ni to byl dar lásky. Nemohla se ho zbavit, nemìla u¾ ani sílu. A ostatnì proè by vlastnì mìla ¾ít, kdy¾ ji její milenec opustil. Nepøestala ho milovat, ale pøestala na nìj èekat. Nebyla schopná se u¾ ani vrátit do nory.
Natáhla se na zem a dívala se, jak zajíèek odhopkal a pak vzal do zajeèích.
Nemohla jsem ho sníst, byl to dar lásky, øekla si, aby si toho sousta nelitovala, aby si to zdùvodnila.
