Do ticha obestírajícího zahradu mého malého domku, do trávy prorostlé listy oroseného bøeè»anu, nedávno jsem polo¾il své únavou znièené tìlo. V podbarvení pøicházejícího podzimu, naslouchaje prchavým tónùm písnì vtipálka Vìtru v korunách stromù, svíral jsem v prstech svùj rù¾enec a nechával jej svými korálky tøíštit tvary padajících veèerních stínù.
Pøál jsem si tak vroucnì, aby mne matka Pøíroda vstøícnì obdaøila svým dokonalým objetím. Vìdìl jsem, ¾e ho pro mne má. Aby se neomezila jen na odpoèinek v bøeè»anu a nechala ho prorazit skrz mou kù¾i, prorùst a¾ do proudìní krve v ¾ilách a vytrhnout mne z hoøce zabìhnutých ka¾dodenních rituálù. Z ranního èesání pìšinky na vlas pøesnì na stranu, z trpkého pití odpolední kávy, z rovnání svých bot vlevo od dveøí. Z tìch vìèných bolestí a trápení, které mne ochromovaly, kdy¾ jsem se zrovna neválel v zahradì. Jakýmsi balzámem na tyhle tr¾né rány od kamenù z moøe všednosti se mi dennodennì stávalo pozorné sledování koníren, které vlastnil mùj soused a milý pøítel, Felipe Lomas. Postupem èasu jsem k jeho koním zaèal projevovat jistou míru náklonnosti. Byli docela obyèejnì hnìdí, spásali svou ka¾dodenní trávu, která nikdy nezachutnala jinak, inu však vyrùstala stále ze stejného místa. A la»ky, je¾ se zvíøatùm staly ohradou, ji¾ po dlouhý, pøedlouhý èas ¾adonily o výmìnu, ve svém zamlèeném, pøehlí¾eném dlení ve ztvrdlých nánosech mokravé hlíny.
,,Gerarde, pøíteli!“ Nositel mi dobøe známého hlasu mne pøišel potìšit svou návštìvou i v mé bøeè»anové hodince.
,,Otèe Bernate!“ Stì¾í jsem mohl otoèit hlavou, abych ho pøivítal i pohledem, jaksepatøí. Mladý slu¾ebník Boha však dobøe znal moji nemohoucnost a bez zaváhání ke mnì pøiskoèil a ochotnì mi pomohl se posadit.
,,Ty tu snad le¾íš od samého vèerejška!“
,,Ké¾ by noci nebyly tak studené,“ posmutnìl jsem. Miluji ten zvuk vánku, otèe, kdybys jen dokázal pochopit, ¾e je pro mne dùle¾itìjším, ne¾ samotný zrak…
,,Promiò, mistøe!“ zavtipkoval si se mnou otec Bernat. ,,Trávení tolika èasu zde musí být vìènou lodí inspirace v øece ¾ivota velkého Dona Gerarda Miguela Donada!“
,,Donada, jedinì velkého mrzáka!“ Vìdom si svého posti¾ení jsem si oslavná slova svého kamaráda dovolil opravit: ,,Nemohoucího skoro celou pravou polovinou vlastního tìla, odmala u¾ nav¾dy svázaného s péèí své staré matky!“
Mùj pøítel se zdál být ponìkud zaskoèen mou plamennou øeèí, slovy, která jsem pouštìl ven ze svých úst jako prostitutky z nevìstince. Nechal jsem tedy hlas ztišit svùj rozèilený tón a se sklopenou hlavou dodal:
,,Dobrovolnì…svázaného.“
Otec byl zvyklý na obdobné citlivé proslovy svého vzoru a jeho další výlevy šílenství, vìrný mùj obdivovatel. Mo¾ná bohudíky, ¾e jim dokázal nevìnovat velkou váhu a poka¾dé jsem jím byl trpìlivì vyslechnut. Za to jsem si ho umìl neskuteènì vá¾it já.
,,Jak se vùbec daøí matce?“ odvedl øeè.
,,Lékaøi jí nedávají mnoho èasu,“ odpovìdìl jsem. ,, Vèera veèer jsem ji musel zase ošetøit a nejradìji bych ji…“
,,Gerarde!“ zarazil Bernat mé rouhání.
,, Máš pravdu, pøevyšuješ mùj vztek a všechno to plkání svou moudrostí, chlape! Ale já nemohu myslet klidnì, nespím ani, kdy¾ mne dìsí vyhlídky do vlastní budoucnosti! Co se mnou bude, a¾ matka zemøe? Kdo se o mne postará? K èemu padesát let práce, proè jsem se jen obìtoval lidem a umìní? Pøízeò múz nedoká¾e naplnit mé stáøí a starat se o mne, aè jsou to ¾eny. Stejnì jako kdokoli jiný, ani ony si vìdomì nevezmou do domu pøítì¾! Ani já bych, býti zdravým èlovìkem, sám od sebe neuvìznil nohu v øetìzu s tì¾kou koulí!“
Bernat se na mì vá¾nì podíval.
,,Pak se pøekonej ještì více, ne¾ jsi tak èinil doposud a uka¾ všem ostatním toho opravdového èlovìka, po jeho¾ pøíchodu toliko prahnou, toho, co mluví z tebe a z tvých dìl,“ øekl mi. ,,Pøekonej své hranice. Nech duši rozletìt se daleko za nì.“
Nechápavì jsem mu pohlédl do oèí. Mùj pøítel se nadechl a pokraèoval v mluvení, aby mne déle neudr¾oval v pochybách; a¾ pøíliš dobøe vìdìl, ¾e v nejistotì se kolem sebe oháním kopyty jako ohnivý oø.
,,Král štìdøe pøispìl našemu klášteru a my ti chceme za tyhle peníze nechat postavit sochu Krista na køí¾i, nad náš oltáø. Vím, ¾e ještì nikdo nezavítal do tvé zahrady s prosbou takovýchto rozmìrù. Ale neodsuzuj mne, prosím. Nezavrhuj mého pøání tím, ¾e jsi u¾ pøíliš starý a tvé mistrovské schopnosti neprahnou po provìøování a dalších výzvách! Copak u¾ nemáš ¾ádné touhy? Pøemýšlej o tom, pøíteli.“
Bernat mi polo¾il ruku na rameno a pak odešel z mé zpustlé zahrady. A já v ní zùstal doèista nìmý sedìt jako stará, zapomenutá mohyla… Mlád, mlád jsem se naposledy uchýlil k prastaré formulce, je¾ praví, ¾e èas mnoha odpovìdí na naše zdánlivì nezodpovìzitelné otázky èasto pøijde pøi hlubokém spánku. A nebohý, zatrpklý mu¾, doufal, ¾e spícímu bude tak dáno i jemu. Ale nìkdy, chceme-li se dozvìdìt tu správnou cestu, musíme také procitnout z nicneøíkajících, nudných snù…
Zmì» neartikulovaného køiku plného strachu a dìtského pisklavého pláèe se mi stala tím pomyslným katapultem, jím¾ jsem byl pobídnut, abych proti své vùli otevøel oèi a mé tìlo i pøes svou nepohyblivost doslova jako vymìnìné vystøelilo z bøeè»anových duchen.
,,Hoøí!“
Ihned jsem poznal vystrašený hlas své sousedky Rosity. Vyšokován tímhle alarmujícím zvoláním, tak jako svým samostatným postavením na nohy, jsem se polekanì otoèil a spatøil Rositu, která div nezakopla o svou dlouhou sukni (kdyby tak dámy zkrátily sukénky, unikaly by po¾árùm mnohem rychleji), jak mi bì¾ela naproti na pozadí plamenù ohnì. Jako obrovské tmavooran¾ové jazyky dychtivì polykaly Lomasovy stáje.
,,Seòore Donado!“ køièela na mne nebohá Rosita. ,,Seòore Donado, utíkejte se schovat! Nenechávejte matku samotnou, øeknìte jí, ¾e oheò urèitì uhasíme døív, ne¾ se dostane k vašemu domu!“
Dìla svatou pravdu, ta ¾enská, maminka byla nepochybnì bez sebe strachy a to se zcela pøíèilo lékaøským radám, ¾e bych ji mìl udr¾ovat co nejdále od všeho rozèilování. S námahou jsem se otoèil, nebo» má záda tím zuøivým výskokem z bøeè»anu nemálo utrpìla a nakroèil smìrem k domku.
,,Konì! Odchy»te konì!“ øval starý Lomas a sna¾il se uklidnit splašené hnìdé kusy své jediné ¾ivnosti. Znovu jsem se otoèil a napadlo mne, ¾e bych mu s tìmi zjanèenými ubo¾átky pomohl, neb jsem v tìch vznešených zvíøatech našel o mnoho vìtší zalíbení, ne¾ ve vlastní matce le¾ící nehybnì v peøinách. Silnì se mnou zmítaly obavy, ¾e se Lomasovi høebci nenávratnì rozuteèou. Mùj zrak by snad mìl být dennì tìšen tichými, prázdnými konírnami a slyšívat bych mìl místo bujného, veselého øehtání jen Lomasovy náøky? Naplno jsem zadoufal, ¾e maminka zùstane ještì nìjakou chvíli v poøádku a køikl na zoufalého koòáka, ¾e mu spìchám pomoci.
,,Deseo!“ volal na mne Lomas. ,,Deseo utíká, chy» ho!“
Udýchaný jako pes jsem se opøel celou vahou o svou vycházkovou hùl. Donado, ty starý pošetilèe, co¾pak mù¾eš posti¾en bìhat za rychlými koòmi? Je-li tomu tak, proè nehoníš alespoò ty ¾enské? Pohled pøímo doprostøed hoøících maštalí mne bolestivì oslepoval a kouø mi z oèí vyhánìl palèivé slzy. Zavolal jsem jménem unikajícího oøe, avšak nebyl jsem jeho pánem; proto jsem pøíliš nevìøil tomu, ¾e pøikluše. Pak jsem si zaèal mnout zraky, nebo» jsem skoro nevidìl.
Deseo. Vytáhl jsem si prsty z oèí a s vyra¾eným dechem jsem na nìj zùstal zírat. Tìlo výstavního, nadpozemsky nádhernéhého bìlouše pomalu vystupovalo z plamenù a zastavilo se. Ve mnì jen burcoval strach, ¾e mì splašené zvíøe odkopne jako kámen a bude pokraèovat ve svém útìku. Omámen, opit pohledem v jeho uhlovì èerné korálkové oèi jsem poèal prsty opatrnì vískat prameny jeho snìhobílé høívy. Oslòovaly mne jako polední slunko, zraèily se v nich drobné, nepatrné støípeèky z mého neskuteèného, snového svìta, jeho¾ jsem si kdysi tìmi nejkratšími tahy neviditelného štetce v hlavì den co den vymalovával.
Umìl jsem se jím inspirovat, vidìl v nìm námìty svých budoucích maleb a do nìj jsem se i uchyloval, kdy¾ nebylo pøed tím krutým, krutì skuteèným svìtem ¾ádné skrýše. Pak jsem ovšem sešel stáøím, má matka klesla na lù¾ko s pøetì¾kou, konec pøinášející nemocí a cena mých dìl…ulehla s ní. S ohlávkou ze sklíèenosti, bièíkem ze stáøí do Donadova velkého fiktivního svìta naklusalo stádo hloupých valachù, v èele s opelichanou klisnou Pìšinkou na stranu a pokulhávajícím klusákem, zbarveným doèista jako mùj odpolední èerný mok.
Tenhle bìlounký kùò, pro mne naprosto dokonalá bytost, je všechny svou pøirozenou dynamickou elegancí, hrou všech pohybujících se svalù na svém tìle a krásným vzezøením bezkonkurenènì pøevýšil. Deseo pøišel jako dobrý duch z jakéhosi jiného paralelního svìta. Byl knìzem, jen¾ se objevil, aby dal poslední pomazání mým kávovým høebcùm pøed jateèním svr¾ením. Stal se mi symbolem, pøedstaveným nové vlnì inspirace, novému ¾ivotu, novému zaèátku…
Pro dnešek jsem znovu ulehl do prochladlého, a pøece tak neskuteènì pøíjemného bøeè»anoví. Bìhem necelé hodiny padne veèer a já se s potí¾emi zvednu a pùjdu se postarat o svou nemocnou rodièku. Kdo ví, zda jí ji¾ dnes nebudu stlát smrtelného lo¾e… Mo¾ná se zajdu i optat koòáka Lomase, zda pokroèil vpøed s opravami koníren; mo¾ná mi dovolí i nakrmit Desea a pùjèí mi ho, abych ho ještì chvilinku mohl provádìt za uzdu po poli pod narù¾ovìlým západem slunce. A pak zùstanu docela sám, bez pomocné a teplé dlanì, avšak v opojném zajetí svých myšlenek, svých dìl a nových pøání. Nových tu¾eb.
A¾ ji ulo¾ím ke spánku, zaènu prsty nì¾nì mnout sochaøskou hlínu, se slzami radosti, ¾e jsem opìt nalezl to, co jsem dávno zavrhl a zapomnìl, jak moc mne dokázalo poka¾dé naplnit. Jako zbloudilý rytíø se vydám na novou cestu, která povede daleko, sám nevím, jaké a¾ vnitøní, neodhalené kraje mi ty nejskrytìjší síly a tvoøivost dovolí objevit. Pùjdu a¾ za své hranice. Za hranice vlastního nitra a schopností. To je mùj Deseo, má nová touha, mé štìstí…