Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Roztodivný den


Narozeniny. Jsem ve vìku, kdy u¾ není co oslavovat. A pøece. V lednièce mám nìkolik lahví vína, na stole pøetékající vázy kvìtin, ve špajzu bonboniéry, dárky od nejmilejších.


Je vycídìný jarní den. Milena zazvonila u branky a vykroèily jsme Stromovkou k nádra¾í. Za hlavní vrátnicí bývalého podniku jsme pøešly tovární vleèku.


„U¾ reziví,“ øekla Milena a já si uvìdomila, ¾e v továrnì celý ¾ivot pracovala a tudí¾ pamatuje staré èasy, kdy její chod udr¾ovalo tøi tisíce zamìstnancù.


Dnes je fabrika rozdìlena na tøi samostatné podniky, jejich¾ øeditelé se èasto mìní. Nalevo se zakusovala do lesa chatová oblast. Chatièky nalepené jedna na druhou, trávníèky pøed nimi vypiplávané celý rok.


„A tohle?“ ukázala jsem napravo. Hladina rybníèku se leskla v spleti neopeøených vìtví a suchých trav po zimì a vytváøela vjem zašedlého obrazu.


„To je Eghar»ák. Odtud se za Eckhardta brala voda pro fabriku.“


Zadívala jsem se na kovový plát vody, jako by to byl archaický zjev, který vystoupil z dávných èasù, kdy fabrikantovo jméno bylo pronášeno zøetelnì, ne¾ dospìlo do dnù, kdy nebylo rozumné vyslovovat je nahlas. Od dnešních dnù u¾ pomalu upadalo v zapomnìní. Kdy¾ se kdysi v našem mìstì øeklo Eckhardt, mysl lidí se odpoutávala od reality a neznámo kam se vracela. To jméno bylo pojem. To jméno tu ¾ilo ještì ètyøicet let, poté co zakladatel a majitel fabriky se musel všeho vzdát a ¾ít v emigraci.

 


Otoèila jsem se k siluetì fabriky: „Kdy¾ se dívám na mìsto, je zvláštní, ¾e komín stojí poka¾dé jinde, poka¾dé tam, kde bych ho neèekala. On se snad stìhuje.“


Asi mé poznámce nerozumìla nebo jsem ji øekla pøíliš potichu.


Šlapaly jsme dál úzkou silnicí ve stínu kaštanù do kopeèka a já jsem se ještì jednou otoèila. Silueta fabriky s vysokým komínem byla stále støedobodem mìsta. Starému pánovi bylo pøece jen dopøáno, aby se po ètyøiceti letech vrátil na místo, odkud musel odejít, opustit svou fabriku, man¾elku a ètyøi dìti. Bylo mu dopøáno, aby se vrátil zemøít. Dìti pøijely na pohøeb všechny, man¾elka ne.


Odboèily jsme k lesu. Z hlubokého stínu naklonìné vìtve sklouzla sprška tajících krystalù. Cesta na slunci u¾ byla suchá. Za ohradou u vesnice se bìlalo rouno stádeèka ovcí. Prošly jsme kolem ohrady a¾ na silnici. Ta nám otevøela netradièní pohled. Já jsem ho u¾ znala a Milena zùstala nìkolik minut v ú¾asu.


„Jsme pozvané na èaj,“ øekla jsem.


Pøed námi výkladní skøíò, na místní pomìry výkladní skøíò bohatých. Paní domu nás vyšla pøivítat na terasu. Zaboøila jsem se v sluncem zalitém proskleném obýváku na své místo do pohovky a osladila si èaj. Naše pøátelství nezaèalo, kdy¾ naši man¾elé vstoupili do funkcí øeditelù, ale a¾ kdy¾ nás opustili. Deset let stresù ve funkci, stresù z nesolidností majitelù z kuponové privatizace si vybralo svou daò. Rakovina je oba udolala a závist lidí z mìsteèka nás dvì sblí¾ila.


Ukrajovala jsem ze zákusku a poslouchala štìbetání tìch dvou. Cítila jsem se jako ve vatièce a klí¾ily se mi oèi.


Pohled na hodinky nás donutil vykroèit na zpáteèní cestu.


Vydaly jsme se pìšinou, její¾ hnìdá tráva byla dosud zdupána zimou, kolem pøehrady. Bylo bezvìtøí a soumrak na dosah. Chatky ještì zazimované okenicemi, nikde nikdo. Tady ètyøicet let tepal ¾ivot lidí z èin¾ákù, tady pìstovali zeleninu a nìkteøí i zapomnìní na pomìry. Pøešly jsme lávku, tra» a blí¾ily se k mìstu.


„Podíváme se na høbitov,“ øekla jsem.


Brána byla otevøená. Pøešly jsme do nové èásti høbitova. Postály jsme u hrobu, na jeho¾ pomníku bylo zobrazeno letadlo. Otoèila jsem se k fabrice a uvidìla okno man¾elovy kanceláøe. Pøipomnìla jsem si, jak jsme u nìj kdysi stáli spolu a on stoèil pohled do tìchto míst: Tady le¾et nechci! Respektovala jsem to. Zaèínalo se smrákat. Kolem høbitova stály výrobní haly naplnìné pracovním shonem. Svìtlo tryskalo z obrovitých oken pøímo sem a stíny stromù a pomníkù ukládaly bizarní kresby na chladnou zem. Okna hal osvìtlovala celý høbitov.

Kdy¾ jsem spatøila ten pøelud, stála jsem bez pohybu a do pamìti se mi vkradla vzpomínka na dobu, kdy tady tomu mùj mu¾ šéfoval. Ta atmosféra velkých oken a malých svìtélek rozsetých mezi pomníky dávala nesourodé pocity. Uslyšela jsem zvonit telefon. Sáhla jsem do kapsy pro mobil. Volal kamarád. V¾dycky volá, jako by mu mùj radárek avizoval, kdy jsem potøebná a vstøícná. Kamarádka odešla tomu svému zapálit svíèku. A my dva jsme si povídali a já se mezitím dívala do kulis tichého svìta smíøení. Plamínky svíèek blikotaly a v halách pulsoval ¾ivot. V telefonu mì hladil vstøícný hlas. Byla to neèekaná chvíle podaných rukou. Kdy¾ jsme domluvili, všimla jsem si, ¾e do mìsta padla mlha.

 

Vyšly jsme ze høbitova, poulièní lampy rozlévaly kolem sebe mléènou clonu, vršky stromù se v ní ztrácely i všechny støechy domù a vì¾e mìsta v ní zmizely. Mìstu kolem mlha ustøihla vyšší patra èin¾ákù, vì¾e i komín. Bezhlavé mìsto, pomyslela jsem si. Vzala jsem Milenu pod pa¾í, pøitiskly jsme se k sobì jako identické patentky a šlapaly jsme do té mlhy jako do peøí. Pøivíraly se nám sladkobolem oèi, jako bychom štrádovaly bùhvíkam.


Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky

 

 



Komentáøe
Poslední komentáø: 30.09.2015  08:53
 Datum
Jméno
Téma
 30.09.  08:53 Von
 30.09.  06:42 Bobo :-)))
 29.09.  18:37 Marta U. Podìkování
 29.09.  13:31 kusan
 29.09.  13:30 kusan
 29.09.  09:20 Karla I.
 29.09.  08:33 Von
 29.09.  06:14 Bobo :-)))