Dvě berušky

Já vím, že není možné zastavit, nebo dokonce vrátit čas, ale což zkusit aspoň v našem časopise oživit pohádku jako takovou? Paní Mara, pro děti kouzelná babička, s tím už dávno začala a někteří z nás v tom pokračují. Mnohé dětské průpovídky se rodičům vytratí, jiné ale přetrvají roky a člověk na ně rád vzpomíná. Tahle pochází z doby, kdy jsme naší holce říkali Berunka nebo taky Beruška... To zavdalo podnět i k této pohádce...

Dvě berušky a nebe, ze kterého všechno přichází a zase se tam vrací

Leonka Pánková přišla o Berušku. Totiž o kamarádku. Vlastně o svoji panenku s modrýma očima. Tak modrýma jako je nebe, ze kterého všechno přichází a zase se tam vrací.

Jsi zapomnětlivá, zabručel Brumla a přitom se mračil, protože asi nechtěl přiznat, že byly doby, kdy na Berušku žárlil. Strašlivě se za to styděl, a tak raději bručel. Bručel tak, jak to za všechna léta, co s Leonkou vyrůstal, odkoukal od maminky Pánkové, když se hněvala. To vypadalo asi takhle:

Nevím, co nosíš v hlavě. Až začneš chodit do školy, budeš si muset dávat na věci větší pozor. Taková neopatrnost, vždyť všechno někde pohodíš nebo ztratíš…

Takhle a tak podobně maminka Pánková hubovala. Divné bylo, že když se ztratila Beruška, neřekla nic. Jenom rozhodila rukama k nebi. Brumla se podrbal v ježaté kštici. Bylo to už hodně dávno, ale ještě se na všechno moc dobře pamatoval.

Tohle je Beruška… Beruška Pánková, představila mu tehdy Leonka důležitě panenku v krásných nažehlených šatičkách s červenou mašlí. Brumla se jenom ušklíb a při tom zůstalo. Ne že by nestál o nové kamarády, ale tu mašli Berušce doopravdy záviděl.
Pak nechal kštici kšticí a začal se drbat v nose. Tohle někdy medvědi dělaj. Začal totiž uvažovat, kam by mašli posadil, kdyby někdy nějakou dostal. Za ucho, na kšandy na rameno, anebo raději dozadu, tam, kde se kšandy křížily a končily v kalhotách s velikými knoflíky?

Mašle za uchem se mu líbila nejvíc. Jenže to už ho Leonka plácla. Brumla dost dobře nevěděl, jestli proto, že se nesluší rýpat se v nose, anebo že medvědi a mašle – kdo to jaktěživ slyšel!

Medvědi u Pánků nosili odjakživa kalhoty na kšandy. Vždycky, když někam spad nebo lezl, kam neměl, přibyla jim nová díra. Maminka Pánková mu všechny pokaždé poctivě vyspravila tak, že měl teď kalhoty samou záplatu. Musel uznat, že na takové by bylo hřích posadit mašli.

Brumla se olízl a pohladil si chlupaté bříško. Ráno se s Beruškou poctivě dělil o teplé kakao, které Leonka nalévala do porcelánových hrnečků velkých jako luční zvonky. Jako náprstek na šití, jako… No prostě do hrnečků na medvědí žaludek strašlivě malinkatých. Ne že by se dělil zrovna rád, ale jen kvůli kakau a mašli na Berušku samozřejmě nežárlil. Zhluboka se nadýchl, nafoukl tváře a pleskl do nich zlobně dlaněmi, až to třísklo. Nebylo to ale nic platné, tváře se tím nestaly hebčí ani bělejší a růžovější už teprve ne.

Vždyť pícháš, měl by ses oholit, řekla mu tehdy Leonka a přitiskla k sobě panenku s pletí hladkou a bílou jako mléko a voňavou jako květ jablůňky. Tohle snad bylo ze všeho nejhorší a Brumla to Berušce nemohl zapomenout.

Jenže teď Beruška nebyla. Hledali ji na pískovišti i na klouzačce, všechny kouty prosmýčili, našli všelijaké zapomenuté hadříky a nádobíčko, které tu kdy Leonka pohodila, ale po Berušce ani stopa. Zkusili se zeptat i dětí, které si tu hrály, ale o panence s modrýma očima nikdo nic nevěděl. Brumla by věděl a maminka Pánková asi taky a možná by to i Leonce pověděli, jenže jak, aby nebyla smutná a aby se nerozplakala? Brumla nemohl holčičí slzy vystát, ani když o nic nešlo. A tohle byla vážná záležitost. Krom toho z holčičího pláče ho vždycky rozpíchalo v uších.

Co kdyby se podívali na dvorek, třeba panenku zapomněla tam, pomyslela si Leonka, když Berušku nenašla v trávě za domem ani u houpaček.

Tam jsme už byli, zabručel Brumla otráveně a lehl si na záda, jako že on nepůjde nikam.

Ještě včera anebo ten den předtím jsme si tam pod oknem přece všichni tři hráli, zlobila se na něj Leonka. Okno poznala podle macešek a vůně palačinek, které maminka pro ni pekla k svačině. A taky podle záclonky, která se zvedala a nadouvala pokaždé, když je maminka nepozorovaně pozorovala.

To nebylo včera ani předevčírem, to bylo v pátek, zabručel Brumla, který nosil velikánské knoflíkové oči až navrch hlavy, a proto taky viděl a věděl vždycky všechno nejlíp. Vážně? Tak tedy v pátek… Leonka se zkroušeně podívala na medvěda, ten se ale převrátil na bříško, mračil se a mlčel. Prostě si usmyslel, že dál nepoví a nepoví. Raději Leonce ani nepřipomněl, že Berušku v poslední době pořádně zanedbávala a jednou nebo dvakrát, snad že už byla stará a přestala být v módě, panenku zapomněla dokonce celou noc venku.

Už se ti přece tolik nelíbila, dělala jsi všechno, co dobrá a správná maminka nedělá, neodpustil si nakonec, když si vzpomněl, jak byla Beruška po noci vymrzlá a vystrašená. Dobře taky slyšel maminku Pánkovou, když hubovala, že má šatičky i zástěrku celou ucouranou. Ale to nebylo to nejhorší, také ramínko měla natržené a ze zádíček se jí sypaly piliny. Inu, byla to jenom panenka.

Brumla radil, aby se poslalo pro doktora nebo raději hned pro sanitku. To je takové to auto s houkačkou, když je kdysi dávno Leonka uslyšela projíždět kolem, schovala se s Brumlou do sklepa. Později se přiznala, že dostala strach, jestli to není policie a nejde si pro medvěda.

Prosím tě, to přece nebyla policie, ale sanitka, řekl jí tenkrát Brumla. Krom toho, proč pro mne, copak snad zlobím nebo kradu? A že chodím včelám na med, to se taky jen tak povídá... Brumla si pohoršeně olízl pusu a honem si sáhl na nos. Naposledy ho včely popíchaly tak, že mu natekl jako ta bambule na bočkorách, které mu Leonka oblékala na noc, přestože se stále pohoršoval, že je jediným medvědem v širokém okolí, který musí nosit bačkory. Říkal jí to i o kalhotách s kšandami. Bačkory někdy uprosil a udyndal, ale kalhoty s kšandami nikdy.

Tohle všechno Brumlu napadlo, když mamince Pánkové radil, aby k Berušce zavolala doktora. Jenže ta jen vzdychla, sama ošetřovala potrhanou panenku mnohokrát, ale teď viděla, že už to dál nejde, že je stará a nakřáplá a piliny ze zádíček se jen sypou.

A Brumla se podíval panence do očí, které byly tak bleďounce modré, že už to skoro nebyla ani žádná barva, a na oprýskané, kdysi dávno růžové tváře. A maminka Pánková pokrčila rameny, jako že s tímhle oni dva nic nesvedou, na to že je i pan doktor krátký. A ukázala nahoru do modrého nebe, ze kterého všecho přichází, a když nadejde čas, zase se tam vrací.

Brumla měl z toho knoflíkové oči docela navrch hlavy, snad ještě víc než normálně, a šel si pak poslušně lehnout, aby to rozčilení zaspal. Leonka si ho ve spaní přitiskla k sobě, vždyť Brumla měl chloupky měkounké a hřejivé a ani trošku nepíchaly! A div divoucí, oba cítili, jak jim je spolu dobře.

Kručí mi v žaludku, půjdeme se podívat k lesu, rozhodl Brumla, hned jak se ráno probudil. Na med? vylekala se Leonka.

Ale ne, jen tak, zabručel Brumla a zase se rychle chytil za nos. Lízne si jen tak trošičku, jen co by tlapku olízl a včelkám neubylo, umiňoval si.

A tak šli. Leonka napřed a medvěd za ní. Oba se ztráceli v pampeliškách a ve vysoké trávě a Leonka pozorovala motýly a poslouchala čmeláky. Ze všeho nejvíc ale obdivovala broučka se zářivě červeným pláštíkem a sedmi černými tečkami a hádala, kam poletí.

To je beruška, přišla se za tebou podívat, prohodil Brumla důležitě a rozhodil rukama k nebi, jako to viděl u maminky Pánkové.

To je taky Beruška? Beruška Pánková? zaradovala se Leonka a pak se dlouho dívala do nebe za beruškou. Do nebe, ze kterého všecho přichází a zase se tam vrací.

Blanka Kubešová

* * *

Ilustrace © Eva Rydrychová EVUSSA

Zobrazit všechny články autorky