Alzheimer
Úvodem bych zde chtìl poznamenat, ¾e nejsem lékaø ani jiný vìdecky pracovník v tomto oboru, tedy neoprávnìn k nìjakým vìdeckým úvahám kolem tohoto popsaného ½utrpení½, které jsem sledoval se zájmem v poøadu vysílání nìmecké stanice WDR, poøadu Planet Wissen. Bude-li náhodou tento èlánek èíst nìjaký lékaø, tedy se omlouvám za pøeklad laika. Pøiznám, ¾e po celou dobu tohoto poøadu mì „sedìla v zátylku jakási tichá hrùza½, neb se ji¾ té¾ nacházím ve vìkové hranici o ní¾ je zde zmínka. Tedy zde jen volnì tlumoèím o èem se hovoøilo, a bylo ukázáno.
Jako host byl pozván do studia prof. Dr. Konrad Beyereuther, který je svìtovì renomovanou kapacitou ve výzkumu Alzheimerovi nemoci, a problémem se zabývá ji¾ po 20 let. Pùsobí na universitì v Heidelberku, tudí¾ je osobou velmi oprávnìnou kolem tohoto „sou¾ení“.
Alzheimer – to velké zapomenutí
Tato nemoc „Morbus Alzheimer“ vede k nezadr¾itelnému duševnímu rozkladu a zanechá posti¾eného jen jako „pøípad pro ošetøování“. Roènì jsou desítky tisíc lidí na celém svìtì touto nemocí posti¾eni. Vìtšina z nich zùstává v domácím ošetøování, tedy odkázáni na péèi fyzicky i duševnì pøetí¾ených rodiných pøíslušníkù.
Básník Jean Paul Friedrich Richter (nar.Wunsiedel 1763-zemø.Bayeruth 1825) popisuje „vzpomínky“ jako Ráj, ze kterého nemù¾eme býti vyhnáni. Tato poetická slova pøinášejí pramálo útìchy pro milióny lidí touto nemocí posti¾ených, kdy pomalu ale nezadr¾itelnì ztrácejí svou pamì». Tím pykají nejen nad ztrátou svého pamì»ového bohatství ve vztahu k realitì, ale i ve vztahu ke své rodinì.
Do dnešního dne proti této zákeønì se plí¾ící chorobì není ¾ádného léku, který by tento pozvolný rozklad mozku zabrzdil.
Alois Alzheimer -
Bavorský lékaø, popisuje svým kolegùm o podivuhodné chorobì u jedné své pacientky Augusty D.,u které se pøed jejím úmrtím projevila velice rychle náhlá zmìna ve formì ztráty pamìti. Popisuje dále, ¾e se pacientka najednou nemù¾e orientovat ve svém bytì, pøemis»uje rùzné pødmìty z místa na místo, schovává se na rùzných místech, nebot´ vìøí, ¾e jí nìkdo ukládá o ¾ivot a poène hlasitì køièet. Shromá¾dìní kolegové to pova¾ují za normální projev “staøecké slabosti”. Alois Alzheimer tímto konstatováním svých kolegù ale spokojen není. Vìøí,¾e se zde jedná o jakousi nervovou nemoc. Po smrti své pacientky nalezl pøi pitvì mozku u Augusty D. silné zmìny ve formì znièených nervových bunìk, a velké mno¾ství uzazenin ve velikosti rý¾ového zrnka.Jeho okam¾itá thése byla, ¾e toto bylo pøíèinou duševního rozpadu u této ¾eny, ale nevìnuje tomu ji¾ další pozornost. Ještì však ale nebyl “vhodný èas” na pøesnou diagnostiku, nebo» v té dobì vznik nervových chorob byl prý pøièítán vedením nezøízeného zpùsobu ¾ivota, nikoliv tedy nemoc zapøícinìnou látkovou výmìnou.
Témìø sedmdesát let muselo ubìhnout, aby vìda pomalu zjistila spojení mezi symptomem u bývalé pacientky Dr.Alzheimera - Augusty D. a dnešními “rozmno¾enými” pøípady rozkladu rozumu starých lidí. Tato nemoc byla tedy pojmenována po jejím „objeviteli½ Dr Aloisovi Alzheimerovi. V dnešní dobì dle svìtové zdravotní organisace (WHO), je to dnes jeden z nejvìtších lékaøských problémù po celém svìtì. Podle odhadù by v roce 2030 by snad mìlo trpìt ztrácením se pamìti jen v samotném Nìmecku 2.5 miliónù obèanù.
Rozklad v nìkolika stupních
Od diagnosy ku smrti posti¾eného pacienta trvá Alzheimerova nemoc prùmìrnì sedm let. Tím, ¾e se choroba projevuje a¾ ve stáøí, interpretují rodinní pøíslušníci prvé symptomy jako “staøeckou slabost”. Poèíná to lehkou zapomìtlivostí:hledají se brýle, penì¾enka je nìkde zalo¾ená, pro nìco se jde a najednou se neví pro co. Pozdìji posti¾ení nepoznávají jim døíve dobøe znamá místa a pøi mluvení ztrácejí “nit” hovoru. Pøedevším však krátce pøed tím pro¾ité události jsou náhle zapomenuty. Mnoho pacientù z poèátku jejich pamì»ové problémy “ututlávají” - zatajují. Celou øadu malièkostí si píší na malé papírky nebo mají u sebe noviny s aktuálním dnem vydaní, aby mìli okam¾itì “po ruce” datum dne. Ve druhém stadiu jsou ji¾ mozkové funkce silnì zkráceny. Pacient nemù¾e ji¾ sám svùj denní ¾ivot (pou¾iji) “vymistrovat”. Døíve mu dùvìrnì známé osoby poznavá ji¾ jen zøídka, vlastní byt se mu stává cizím. Pacient dále ji¾ nedbá na svùj zevnìjšek, poène se domnívat, ¾e je nìkým pronásledován, a mohou se objevit i rùzné halucinace. Pamì» zùstává èím dále tím více na “holièkách” nelze si ji¾ vzpomenout na døívìjší zále¾itosti, nato¾ pak i na vlastní dìtsví nebo zemøeleho partnera . Osobní indetita zcela vybledne. Den a noc, sen a skuteènost nelze rozlišit. Nakonec se pacient stane pøípadem pro ošetøování, opìt se vrací po více jak polovinì století k plenkám, musí býti krmen, umyt. Zná jen pár slov, chùze je obtí¾ná a nakonec je odkázán jen na lù¾ko. Nejèastìjší pøíèinou úmrtí pøi Alzheimerovì chorobì bývá zápal plic.
Smrt nervových bunìk
Kdy¾ si sama posti¾ená osoba povšimne, ¾e s jeho pamìtí není nìco v poøádku, má jeho mozek ji¾ nìkolik let procesovou zmìnu za sebou. Nepozorovanì mezi tím ji¾ znaèné mno¾ství nervových bunìk se svým spojením odumøelo. Po celý ¾ivot miliardy zapojení mezi nervovými buòkami ukládají –dávají – do pamìti naše vzpomínky, dìlají tím vlastnì kompletní “osobnost” èlovìka. Nu a nyní jsou nenávratnì ztraceny.
Rozklad poèíná na tìch místech mozku, která mají co dìlat s pamìtí a informaèním “zpracováním”. Zde se spojí vše co jsme se nauèili s novými dojmy, sdìlené nám našemi smysly, prostì co cítíme, vidíme, slyšíme, jak nám co v ústech chutná a pod. Tedy touto ztrátou nervových bunìk a jejich spojeních nemohou ji¾ nadále ty patøíèné smyslové dojmy býti pøesnì zpracovány, a s tím nauèeným slouèeny. Vinu na tomto porušení nervových bunìk nesou mimo jiné bílkovinové usazeniny, které ji¾ nalezl neurolog Dr.Alzheimer u své pacientky Agáty D. Tento tak zvaný amyloidní povlak tvoøí stále vìtší odporu schopné hrudky, které se vsouvají mezi nervové buòky, tedy vytvoøí jakousi isolaèní vrstvu. Tedy tímto zpùsobem nastane pøerušení signálního pøenosu.
Risikový faktor stáøí
Proè dochází u nìkterých mozkù k chorobné zmìnì mozkové tkánì a tím k Alzheimerovì nemoci? Dodnes nezná nikdo tu správnou odpoveï. Nejvìtším risikovým faktorem je stáøí. Alzheimerovo “utrpení” poène vìtšinou postihovat lidi pøes 65 let staré. Dle pana prof.Beyereuthera, pøítomného pøi vysílání tohoto poøadu, trpí v Nìmecku asi 5 procent touto nemocí lidé starší 65ti let. U vìkové hranice 80ti a¾ 90ti letých je to ji¾ dvacet procent a pøes devadesát let pak ètyøicet procent. Tím je vlastnì i vyvìtlen vzrùst této nemoci, nebo» zaèasù pana doktora Alzheimera odcházeli lidé z pozemského svìta døíve ne¾li mohli tímto sou¾ením onemocnìt. Díky dnešní lékaøské péèi, hygienì, vý¾ivì ji¾ od ranného dìtsví vìková hranice rapidnì stoupla. ®el, tribut za ta “vyhraná” léta je té¾ i mimo jiné Alzheimer.
Bylo dále poznamenáno, ¾e jen zøídka zapøíciní tuto nemoc genetická chyba, kdy potom mù¾e býti zdìdìna. V takovýchto pøípadech se tato choroba projeví ji¾ pøed šedesátým rokem vìku. Jak dalece pøi této genetické náchylnosti hraje roli obvylký Alzheimer není dosud zjištìno. Také kolem mnoha ostatního pøi této chorobì jsou jen èiré spekulace. Zrovna tak mohou býti pøíèinou vzniku i dávná zranìní na lebce a mozku. Jiná studie vidí pøíèinu ve spojeni s Alheimerovou nemocí v nízké krevní hladinì vitaminu B 12 a kyselinì listové.
Nejistá diagnosa
Alzheimer se v poèáteèním stádiu nedá zjistit rentgenem ani laboratorním vyšetøením. Z toho vychází lékaø pøi urèení diagnosy, které jsou mu pacientem jeho potí¾e popisovány. Lékaø je posuzuje a vyluèuje podobné symptomy. Pøíèinou zapomìtlivosti mù¾e býti té¾ zapøíèinìno na pøíklad nádorem na mozku, depresivním stavem, virovým onemocnìním.
Ameriètí vìdci vyvinuli pøed nedávnem v této zále¾itosti nový diagnostický test, kdy pacient dostane injekci s molekulární látkou, která uká¾e zmìny na mozku. Ale úplnì, respektive s úplnou jistotou si mohou býti lékaøi jisti a¾ po pacientovì smrti. Zde potom pøi otevøení mozku se zjeví celá pravda –jeho zcvrknutím. Mikroskopická vyšetøení uká¾í pøítomnost nièivých ulo¾enin na mozku usazených.
Kvalita ¾ivota
I pøes notný lékaøský a farmaceutický pokrok není do dnešních dnù ¾ádný lék, který by tuto Alzheimeru nemoc zastavil nebo “pøibrzdil na delší dobu. Dnešní nejnovìjší preparáty zadr¾í ten duševní rozpad jen velmi krátce. Úspìchy si lékaøi slibují od hormonu Estrogenu, preparátù vitaminu E a zánìty zastavujícími pøípravky. Dnes jde tedy hlavnì jen o to, aby byla pacientovi, pokud to jen lze, zachována ¾ivotní kvalita, aby mìl pocit své vlastní hodnoty, a to, pokud mo¾no co nejdéle. Jedno nejdùle¾itìjší platící pravidlo je - stimulovat pacientovi vzpomínky, ale v ¾ádném pøípadì v tomto nepøehánìt. Pøísný pamì»ový tréning vede jen k pocitu vlastního selhání. Lepším zpùsobem je jeho dosud zachované duševní schopnosti vy¾adovat mírnì, a sna¾it se jej zapojit do událostí všedního dne. Prostì pacient potøebuje míti pocit býti u¾iteèným, i kdy¾ tøeba neustale skládá nìkolikráte ji¾ ty samé ruèníky.
Alzheimerovi nemocní sice ztrácejí svùj rozum, ale nikoliv svùj cit. A¾ do jejich smrti jsou velmi citliví na atmosférické i emocionální dojmy. Dùle¾ité pro nì je hlasový projev i hlasové zabarvení – jeho tón, náplò projevu ji¾ tak dùle¾itá není. Pacient cití velmi dobøe zda jej má èlovìk rád nebo je nevìdomky odmítán. Malé dìti a eventuálnì domácí zvíøe je utišujícím balzámem pro jeho duši. S nemocným je potøeba jednat bez stí¾ností a zprostøedkovat mu pocit “tepla” a náklonnosti.
Tomáš Vodièka, Švýcarsko
Pozn.: Z poøadu televizní stanice WDR-Planet Wissen
