Putování Novým Zélandem (17)

(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)

aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem

Středa 27. ledna, 7:00 a.m. Po jasné noci je venku zima jako v psírně. Chuck je ráno zmrzlý, ale zároveň i rozmrzelý. Už včera večer usoudil, že vzhledem k nestálému počasí padne jeho sen, White Island, o kterém hovořil už v Česku a jehož návštěvu chtěl uskutečnit. V záloze nám pro dnešek „zbývá“ Ruapehu Crater Rim (LP - výjezd sedačkou Waterfall Expres do 1700 m a odtud pěší výstup na vrchol s jezírkem v kráteru) nebo místní „poušť - Rangipo Dezert“ sousedící s vojenským prostorem. Je to krajina ležící ve srážkovém „hluchu“ celého masivu Mt. Ruapehu (LP-nejsušší a nejnehostinnější místo na NZ), k níž se dostaneme po SH1 zvané Desert Road (z odbočky jen pro 4x4)!

Mt. Ruapehu (2797 m) se i dnes schovává do mraků a rozhodně to nevypadá na výstup s „panoramatama“! Máme už také málo času na turistiku v místních horách a tak výstup pro dnešek, ale bohužel i pro letošek odkládáme. Tak snad někdy „na příště“... Pro dnešek volíme raději návštěvu místní pouště.

Mt. Ruapehu 2x v mraku

Mt. Ruapehu ze „zatopené“ pouště Rangipo Desert…

Znovu a naposled objíždíme masiv Mt. Ruapehu a při pohledu na stálé mraky kolem vrcholků hor se v poledne definitivně rozhodujeme - jedeme se podívat na poušť.

Zdejší poušť je zajímavá krajina (LP-několikametrová vrstva sopečného prachu a popela – výsledek mnoha let erupcí v časech už dávno minulých, kterážto vrstva propouští vodu a je zde sucho, prý je zde i vojenská střelnice?! s množstvím travnatých trsů na písečných návějích s hlubokými proláklinami - dnes plné dešťové vody?!)
Cesta je písečná, ale hned po vjezdu na tuto objíždíme plošně rozměrné, ale zároveň i hluboké blátivé úseky, které výhružně mlaskají pod koly nám zapůjčené „ojetiny“... Místní cesta je opravdu jen pro 4x4 a tak se radši spokojujeme jen s touto krátkou ukázkou. Vše zdokumentujeme a vracíme se rádi na SH1. S pohledem na Mt. Ruapehu, která občas vyleze z mraků pak definitivně odjíždíme z Tongariro National Park - kraje sopek.

Pro další putování Chuck vybral jízdu po SH4, kaňonem kolem Tongariro River. Dnešním dnem tedy končíme prohlídku sopečné oblasti a vracíme se zpět na jih, do Wellington.

Kaňon Tongariro River

Další z místních „rukodělných“ tunelů

Silnice kolem Tongariro River pomalu ztrácí asfaltový povrch a já najednou zjišťuji, že jsem ve známém prostředí. Ano, jsme v prehistorické krajině, určitě v té, ve které se natáčel Zemanův film „Cesta do pravěku“, oblíbený to film mého dětství. Ovšem „Lovci mamutů“ už ne, ti by se určitě točili někde na Sibiři – „gvůlivá těm mamutům se senem v hubě“! Zajímavostí zdejšího kaňonu jsou palmy, stromové kapradiny a slínové srázy, které se evidentně dávají s každým deštěm do pohybu. Právě v takových lesích se odehrávaly souboje prehistorických „obrů“ z říše zvířat (!) v mém oblíbeném filmu.

Jestliže u nás doma bojují cestáři se sněhovými jazyky, tak tady určitě s tekoucími slíny! Fandím místním motoristům a doufám, že budou zdejší cestáři také „Vždy připraveni“! – stejně jako u nás doma naši...

Za mostem na odpočívadle a zároveň před dalším z „rukodělných“ tunelů fotografujeme všechno co vidíme. Chuck, jako už tradičně, navazuje konverzaci. Tentokrát se starším manželským párem, který přijel až z Anglie. Vše sleduji zpovzdálí a když anglická dáma zvedá hlas, rozkládá rukama a mává kabelkou, vidím, že jde v konverzaci opět do tuhého! Vždycky jsem Chuckovi radil ať nezavádí řeč na královskou rodinu a její vztah k princezně Dianě a její apanáži, ale Chuck je Chuck...

Poznámka č.16
Největší problém mně při orientaci na NZ a při práci s mapou dělaly místní maorské názvy. Jednak jsou dlouhé a navíc se v nich, mnohdy zcela nečekaně, slabiky opakují např. Matukituki…, ale toto je jedno z těch jednodušších jmen. Z toho důvodu se mi řada jmen zdála stejnými, pletl jsem si je a ani „za boha“ jsem si je nemohl zapamatovat nebo někdy vzpomenout… Ke všemu se přidala ještě jejich spojení s anglickými jmény a s jejich místní výslovností… doufám ale, že se do příště zlepším!

Po ukončeném slovním souboji s anglickou dámou, pardon „konverzačním cvičení“, jedeme konečně dál. Do Stratford nám zbývá cca 90 kilometrů... Silnice stále kličkuje složitým terénem kaňonu, který nám poskytuje stále nové a nové scenic pohledy. No, krása! Občas zastavujeme, lovíme zmiňované pohledy a už teď jsem zvědavý na fotky.

Z deníku ani ze vzpomínek se mi z noclehování v Cabins ve Stratford nic zajímavého nevybavuje a tak bylo patrně vše OK.

Čtvrtek 28. ledna, 8:00 a.m. Včerejším dnem jsme se začali vracet z našeho výletu po NIs zpět do Wellington. Vracíme se po západním pobřeží, tedy jinou cestou, než kterou jsme jeli k sopkám. Z Wellington se pak přeplavíme trajektem zpět na Jižní ostrov - YIs, znovu do Picton, a odtud se po „známé cestě“ vrátíme zpět, do Christchurch.

Dnes tedy projedeme oblastí Taranaki Peninsula (LP - v jejímž středu leží Maunga Taranaki nebo také Mt.Egmont (2518 m), zvaný „vrchol bez vegetace“ – silně připomínající africké Kilimandžaro) do města New Plymouth. Tato oblast je místem dlouholetých sporů mezi původními vlastníky půdy – maorskou dnes menšinou a bílými přistěhovalci – dnes většinou. Spory započaly ozbrojenými konflikty někdy kolem roku 1860 a podle LP přetrvávají v jisté formě dodnes. Na místní Maory se zjevně nedá „zadupat“ jako na australské Aboriginis v naději, že někam „utečou“?! Navštívíme také místo známé pod názvem Paritutu Rock (LP-200m vysoká skála, připomínající pevnost) stojící nad přístavem Port Taranaki-New Plymouth a tvořící hranici zdejších kmenů Taranaki a Te Atiawa. Odtud pojedeme po pobřeží přes Hawera, Whanganui, Bulls a Paraparaumu do Wellington. „Někde – kajsik“ přespíme. Ráno 29. 1. odevzdáme v půjčovně auto a přeplavíme se zpět na South Island do Picton.

První zastávkou dnešní cesty byl lookout nad New Plymouth. Vyhlídka byla mimořádně pěkná a s námi oblast pozorovali níže uvedení diváci:

1. jedna až dvě velmi početné rodiny Indů + jejich dvě velká a móc stará osobní auta,

2. jeden, patrně korejský, ale silně „zaláskovaný pár“?! Mladík neustále kladl ruce na dívku, aby ji nejdříve chvíli umělecky tvaroval do určité polohy a poté odstoupil a fotografoval tuto na pozadí města… Málem jsem už volal policii, neboť se zde evidentně jednalo o učebnicový příklad „harashmentu“ a ještě na veřejnosti, ale Chuck mi to nakonec rozmluvil zcela logicky: “či viš co si možu mladi robiť v cizině“?! No a to já nejenže nevím, ale ani netuším…

3. dále se zde zastavilo několik aut s rodinami, které vida uvedené v bodě 2., raději hned odjely. Zřejmě proto, aby se děti morálně nepokazily dříve než se pokazí přirozenou cestou ve školce, případně později ve škole!

Další cesta nás přivedla do Port Taranaki, pod pevnost - skálu zvanou Partitutu Rock. Výstup na vrchol se skládal ze dvou částí. Nejdříve jsme zdolali 286 schodů a následně výstup pokračoval „ferratou“, kterou sem tam zajišťovaly řetězy. Kolem schodů bylo dřevěné zábradlí s různými nápisy. Nás však, cestou vzhůru, zaujal pouze jeden jediný, ale několikrát se opakující – oznamoval světu „dobytí“ jisté Marry v noci 20. oct. 2010! Patrně se jednalo o mimořádný počin, který byl navíc čtyřikráte opakován, soudíme tak podle počtu zápisů na různých a zřejmě „památných“ místech!! Na závěr byl dokonce vyryt do dřevěného zábradlí! Škoda, že můj fotoaparát byl mimo provoz… Z vrcholu skály – „alias“ pevnosti jsou zajímavé výhledy na všechny čtyři světové strany. Východní výhled je na skupinu ostrůvků zvaných Sugar Loaf Marine Reserve (LP- James Cook kuželovité zbytky sopek čnící z moře nazval v roce 1770 „cukrovými homolemi-sugar piaf“, podle tvaru anglických cukrových homolí), které jsou dnes uzavřenou ptačí rezervací.

Na obzoru Port Taranaki s Partitutu Rock vlevo a Sugar Marine Loaf vpravo.

Pohled s hory na vrakoviště, ale také na Mt. Egmont - bohužel je „kajsik“ vpravo vzadu dnes ale v mlze…

Pohledy z Partitutu Rock na Port Taranaki na „cukrové homole“ Sugar Loaf Marine, kde jsou ptačí rezervace.

Výhled na jižní stranu začíná řadami plynových nádrží na úpatí (LP-plyn se těží v místním pobřežním šelfu) a pokračuje místním Portem. Západní pohled začíná na rozměrném vrakovišti aut a končí pohledem na Mt. Egmont na obzoru. Na severní straně je pak vidět dlouhou a černou písečnou pláž, končící v nedohlednu. Chuck opět nelenil. Nejenže pečlivě vyfotografoval všechny čtyři světové strany včetně racků, ale opět procvičoval anglickou konverzaci. Dnes s turisty, kteří se za námi také pomalu vydrápali nahoru! Byl to otec se dvěma synky, kteří byli z výletu pěšky „vzhůru“ radostí bez sebe, čehož projevovali navenek tím, že vrhali na otce „radostné, ale když se nedíval i radostnější pohledy“… Výsledkem tohoto konverzačního kurzu bylo získání nového slova do Chuckova a i mého slovníku - sjúks, což jsou tuleni! To mi Chuck laskavě prozradil cestou dolů.

Pomalu se posouváme po západním pobřeží NIs. Za městečkem Hawera nastal slavnostní okamžik naší „Poutě“. Převzal jsem totiž řízení našeho Blue Bird do svých rukou… Po vystřídání míst v autě Chuck upadl na vedlejší sedadlo a ihned usnul. Tento projev důvěry mi vrazil slzy dojetí do očí, dodal sebevědomí, a také nalil nových sil do žil!

Z cesty kolem pobřeží byly největšími zážitky návštěvy „pláží s rybáři“ a také návštěva městečka Foxton. Městečka s krásně restaurovaným větrným mlýnem, říčním přístavem, bohužel už jen na 10ti namalovaných obrazech – velikosti 2x2 m a stařičkou městskou tramvají, která však bývá vždy o víkendech v provozu – pro příště! Naši - tedy mou - pomalou jízdu završilo noční hledání kempu na předměstí Wellington... Nakonec jsem navzdory všem místním ukazatelům a po cca dvoukilometrové jízdě v protisměru jednosměrky v kempu přistál.

Takhle Foxton vypadal někdy na přelomu 19. a 20.století – podle LP to byl prosperující přístav.

Dnes už není po přístavu ani stopa. Zbyl jen tento původní, dnes nádherně zrestaurovaný větrný mlýn…

Čekaje na Chucka před recepcí kempu vybavily se mi vzpomínky na pionýrský tábor ve slovenské źubochni, ve kterém jsem trávil prázdniny v letech 1955 až 1958. Stejné domky, stejné houfy dětí, tam pionýrů, tady dětí, asi bez politické příslušnosti, řvoucí a běhající zběsile v podvečer setmělými uličkami kempu. V Lubochni však už starší chlapci zbytečně neběhali, ale jen postávali, kouřili a přitom tiše a z úkrytu pozorovali osvětlená okna dívčích ubikací a především pak koupelen. To si moc dobře pamatuji neb mně zaháněli cílenými ranami, když jsem se chtěl dívat také, tehdy ještě nevěda proč! Toho posledního jsem si zde nestačil pro tmu ověřit, ale možná to bude stejné… Proč taky ne?!

Při stavění stanu nás pak plašilo „burácení“ výfuku zn. “Abarth“ vozu Opel, který jeho majitel proháněl dlouho do noci uličkami kempu. Provoz pionýrského tábora v mých vzpomínkách provázelo však také podobné „burácení“. V roce 1956 a 1957 tento zvuk vydával táboru zapůjčený armádní „gazik“ s řidičem - vojínem základní služby z místního VÚ. Na tento „vůz“, tehdejší „záklaďák“ přednostně „lovil naše slečny vedoucí“ a jen „velmi příležitostně“ zajišťoval chod pionýrského tábora...

Písečná kosa s rybáři

…a tak to vypadalo na závětrné straně pláže s rybáři

Pokračování příště…

Karel Janků

* * *

Zobrazit všechny články autora