Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Sena
Náš tatínek vstával velmi brzy. Jakmile se zaèala kosit tráva, vyskoèil z postele u¾ nìkdy ve dvì hodiny. Ne¾ odešel do práce, byla jedna louka poseèená.
I my jsme v dobì senoseèe museli vstávat døíve. Ne¾ jsme odešli do školy, musela být pokosená louka rozházená.Èasné vstávání pøíliš milé nebylo, ale rozhazování orosené trávy, to byla nádherná práce! Louka vonìla trávou i mateøídouškou a všemi kytkami, které na ní rostly, mokré trsy trávy se lepily na ruce. Slunce u¾ svítilo, ale ještì nehøálo, nad hlavami nám zpívali ptáci...
Bìhem dopoledne se o sušení starala maminka, ale sotva jsme pøišli ze školy, u¾ jsme museli jít obracet nìkdy i dvakrát. Trochu pøeschlé seno jsme shrabávali do oslunù. Louka, svìtle zelená, byla poseta nìkolika ètverci naèechraného sena, které u¾ nabíralo barvu šedozelenou. K veèeru jsme ukládali seno do kup a kdy¾ bylo urèeno k trvalejšímu sušení - vìtšinou to byla jetelina - do ostrbí. Tenkrát se dìlaly ostrbì ze smrkù, a¾ pozdìji to byl kùl, do nìho¾ byly zasazeny drobné kolíky.
Bylo-li sluneèno a ještì po¾ehnáno teplým vìtrem, ukládalo se seno na pùdu u¾ druhý den. Muselo být poøádnì suché, proto¾e, nedej Bo¾e, kdyby se zapaøilo! Kolik chalup tak neš»astnì vyhoøelo!
Sušilo-li se seno u chalupy, nosívalo se na hùru v loktuších. My jsme mìli luk tak málo, ¾e jsme ka¾dý rok museli pronajmout louku na mìstském. Veliká louka byla u rybníka za špinerajem a na její usušení jsme se vypravovali na celý den. I to mìlo svùj pùvab, proto¾e jsme si mezi prací mohli odskoèit do mìsta.
Na dopravu usušeného sena se najímal furman. Pøijel s ¾ebøiòákem ta¾eným dvìma koòmi, seno se peèlivì ulo¾ilo a nám se dostalo velikého privilegia. Zatím, co tatínek odjel domù na kole, my, pomocné síly, jsme se usadily nahoøe na fùøe a vezly jsme se. Páni, to byla vzácnost! Stávalo se, ¾e se seno nesklízelo ihned na pùdu a vùz zùstal na dvoøe. Mohli jsme na nìm pøespat. Seno omamnì vonìlo , nad námi obloha posetá hvìzdami, obèas nám nad hlavou zašustìl netopýr. Sem tam nìkde zaštìkal pes. Spali jsme venku, ale pøece jenom pod dohledem rodièù. Jen ráno jsme se budili provlhlí rosou.
Kdy¾ jsme sušívali na horní louce nad chalupou, mìli jsme s tatínkem takový ustálený zvyk. Poslední kupku sena jsme ulo¾ili u¾ na setmívce, pak jsme se do její mìkké peøiny posadili a s pohledem upøeným na majestát Radhoštì, jsme si povídali. V¾dy úmìrnì vìku: pohádky, pozdìji pøíhody z první svìtové války, kterou tatínek pro¾íval jako osmnáctiletý chlapec, pozdìji jsme øešili problémy puberty a dospívání. Tatínek mìl dar nevídaného pøirozeného taktu a nikdy neøekl nìco, co by mì v tom vztahovaèném vìku mohlo urazit.
Po setmìní, kdy¾ na obloze zablikaly první hvìzdy, usedl pøed chalupou pod samou horou Franta Liïák s køídlovkou. Melodie se nesla nad námi dál a dál. A my s tatínkem jsme u¾ jenom mlèky naslouchali. Najednou tatínek pronesl tak z nièeho nic: “To¾, pujdìm! Maminka nás beztak budì potøebova»“! Táhlé tóny køídlovky nás vyprovázely a¾ na zápra¾í.
Hana Juraèáková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky