František Hrubín
* 17. záøí 1910
+ 1. bøezna 1971
Byl to básník, dramatik a prozaik, prùkopník moderní èeské poesie, také poesii pøekládal. To by se dalo struènì napsat o Františkovi Hrubínovi. 
Narodil se 17. 9. 1910 v Praze. Na poèátku první svìtové války otec musel na frontu a matka s dìtmi, Františkem a jeho bratrem se pøestìhovala do rodných Lešan v Posázaví. V roce 1922 Hrubín zaèal v Praze chodit na libeòské gymnázium, kde v roce 1932 maturoval. Ji¾ tehdy dával pøednost veršování pøed studiem. Po dobu studií psal verše, které byly zveøejòovány v èasopisech. Spøátelil se s Františkem Halasem, Jaroslavem Seifertem a Josefem Horou.
Po maturitì se nìjak nemohl rozhodnout, co chce studovat dál. Chtìl být uèitelem, zaèal studovat práva, pak pøešel na filozofickou fakultu, ale ani zde studia nedodìlal. Skonèil se studiem v roce 1934. Dá se tedy napsat, ¾e ¾il bohémským ¾ivotem. Styl jeho ¾ivota se zmìnil, kdy¾ s pomocí Josefa Hory dostal místo knihovníka v Praze. V Praze ji¾ zùstal. Jeho verše zaèaly vycházet kni¾nì, jeho první kniha „Zpíváno do dálky“ v roce 1933 je spjatá s posázavskou krajinou. Ta se prolínala hodnì do jeho tvorby.
Další sbírky na sebe nenechávaly dlouho èekat, „Krásná po chudobì“ v roce 1935, „Zemì po polednách“ v roce 1937, nesly v sobì jemnou lyriku milostného okouzlení a chvály krásy krajiny a domova. V roce 1939 se Hrubín o¾enil. Mìl dvì dìti, Jitku a Víta. Z bohéma Hrubína se stal rodinný èlovìk, rodina pro nìj znamenala hodnì, nesmírné bohatství a štìstí. Bìhem války vydal sbírku „Vèelí plást“ v roce 1940, „Zemì sudièka“ v roce 1941 a „Mávnutí køídel“ v roce 1944.
Protifašistické verše byly ve sbírce „Chléb s ocelí“, vydané v roce 1945 a „Nesmírný krásný ¾ivot“ v roce 1947. Jsou zde verše bojovné, bolestné, úzkostné a i optimistické. Ale zøetelné a jasné pochopení dìjinného procesu je v básnické skladbì „Jobova noc“. Hlavním tématem byla válka a verše byly také bìhem války napsané. Básník Job ¾ije ve staré zemi, sám a nemocen. Postava Joba není biblickou postavou, ale protiklad toho, co vyjadøuje slovo BOJ. Job sám byl nemocen zbabìlostí, neèinností, nerozhodností a váháním. Job je také bez srdce, nìhy, lásky a zášti. Tak¾e Job není typický prokletý básník. Ve sbírce básní Job nakonec zaniká se starou zemí a tím zaniká i jako básník individualista, který se distancuje od proudu tìch, kteøí utváøejí budoucnost.
Po osvobození republiky pracoval Hrubín krátce na ministerstvu informací a ji¾ od roku 1946 je spisovatelem z povolání. Na jeho popud vznikl èasopis „Mateøídouška“, který v letech 1945 a¾ 1950 spoluredigoval. A tím, ¾e byl otec dvou dìtí je také jeden z podnìtù, proè psal hodnì pro dìti, veršíky, pohádky. Psal i do dalších novin, jako Lumír, Lidové noviny, Literární noviny, Rudé Právo a další. V
roce 1956 vystoupil na II. Sjezdu Svazu èeskoslovenských spisovatelù, spolu se Seifertem s otevøenou kritikou na poúnorovou kulturní politiku. ®ádal tehdy propuštìní umìlcù, kteøí byli vìznìni za své názory a násilnì umlèováni. To mu pøineslo zákaz literární èinnosti, ale pomìrnì brzy mu bylo povoleno pøekládat, z francouzštiny, a i psát literaturu pro dìti. Tak¾e jeho tvorba procházela obdobími zákazù a vydávání sbírek.
V padesátých letech Hrubín objevil pro sebe a svou rodinu ji¾ní Èechy. Na radu pøítele Jiøího Trnky, koupil domek v Chlumu u Tøebonì a velice rád zde pobýval. Nechal se krajem inspirovat a nìkteré verše vìnoval Chlumu. Za to mu bylo také udìleno èestné obèanství. Dostal také nìkolik vyznamenání, Státní cenu v roce 1954, Státní cenu Klementa Gottwalda v létech 1958 a 1968, titul Zaslou¾ilý umìlec dostal v roce 1960, Øád práce v roce 1965, titul Národního umìlce v roce 1966 a cenu Marie Majerové v roce 1967.
Napsal hodnì sbírek, nejznámìjší je asi „Romance pro køídlovku“. Je to, podle mne, vrchol jeho básnické tvorby. Byla vydaná v roce 1962. V této sbírce se vrací Hrubín do mládí a znovu pro¾ívá konfrontaci ¾ivota a smrti. Hrubín v ní vzpomíná na svoji první lásku. Byla také zfilmována v roce 1966. Sbírkami „Chléb s ocelí“ a „Jobova noc“ se postavil do èela pováleèné poesie. Ve sbírkách „Hirošima“, „Promìny“, “Mùj zpìv“ a „A¾ do konce lásky“ reaguje na zvìtšující se nebezpeèí další války. Velkou roli v jeho tvorbì hrály dìti. Pro ty napsal spousty øíkadel a pohádek, „Øíkejte si se mnou“, „Zvíøátka a Petrovští“, "Øíkejte si abecedu“, „Modré nebe“, „Veselý pøírodopis“, „Špalíèek pohádek“ a další. Jsou v oblibì stále, o èem svìdèí tøeba to, ¾e „Špalíèek pohádek“ vyšel od roku 1960 ji¾ osmkrát. V roce 2006 vyšla kniha básní „Trávy“, je to její první vydání, doposud verše v kni¾ní podobì nevyšly. Tu bohu¾el nemám. František Hrubín napsal také jako reakci na smrt básníka Františka Halase v roce 1949 panychidu „Svit hvìzdy umøelé“.
„Co veršù rozsvítil jsi jako svìc,
abys a¾ za smrt vidìl bez dívání.
Zkoumaèi nicot. Nechals nakonec
svou rakev spustit k jejich ohledání.“
Sbírka vyšla v roce 1967.
Jeho poslední práce, „Lešanské jeslièky“, vánoèní baladu, napsal v roce 1970. Hrubín psal i prózu, tak tøeba „Zlatá reneta“, která byla také zfilmována v roce 1965, nebo „Buïme všichni básníky“. „Srpnová nedìle“ z roku 1958 je drama, takté¾ byla zfilmována v roce 1960, zrovna tak jako jeho „Oldøich a Bo¾ena“, èi „Kráska a zvíøe“, podle francouzské pohádky.
A nakonec:
Všichni jistì znáte písnièky z pohádky „Pyšná princezna“ z roku 1952 s Alenou Vránovou a Vladimírem Rá¾em v hlavních rolích. Ale víte také, ¾e píseò „Rozvíjej se poupátko“ je od Františka Hrubína? A nebo píseò, kterou zpívala Yveta Simonová „Mám ráda mìsíc bílý“ z roku 1965 je také od nìj. Pøiznám se bez muèení, já to nevìdìla…
František Hrubín zemøel 1. bøezna 1971 v Èeských Budìjovicích a je pohøben na Vyšehradì.
Pøipravila Olga Kotaèka, Nìmecko