Často jsme si s vnoučaty cestu z mateřské školy krátili cestu přes velké parkoviště před Kauflandem. Matěj rád rozpoznával značky aut, jako třeba Peugeot, Mercedes, Renault, BMW,Volkswagen.
Já, která spolehlivě poznám jen Škodovku, jsem se snažila nedat se zahanbit pětiletým kloučkem. Měla jsem na to fintu. Prostě jsem si značku výrobce přečetla. Evičku naše odborná debata očividně nezajímala, ba přímo nudila. Šourala se pomalu za námi a v duchu byla princezna. Už se těšila jak doma probere můj šatník i botník a krabičku s bižutérií a jakou kreaci nám předvede. To bylo zase její hobby.
Najednou přihopsala k nám s výkřikem:
„Babííííííííí já jsem našla drahokam! Dám si ho do korunky !“ V dlani svírala červené vybroušené sklíčko, jako kamínek do prstýnku, jenže větší. Vůbec mě nenapadalo co by to mohlo být.
„Kde jsi to našla Evi? No tady na zemi, já jdu hledat dál…“
Po chvilce přiběhla s dalším drahokamem, tentokrát zeleným. To už mi bylo podezřelé.
„Kde to prosím tě bereš, ukaž! No ten první na zemi, ale ten druhý, podívej, co jich tady je!“
Přistoupila k nějakému autu a začala prstíčkem dlabat vzadu vedle značky.
„Jejda Evi, to tam určitě není jen pro ozdobu, to nesmíš vydloubávat, musíme to okamžitě vrátit na místo!“ zavelela jsem a šla jí na pomoc. Jenže jsem se do té pomoci zřejmě moc opřela, auto najednou začalo pronikavě kvílet.
To byl teda okamžik hrůzy! Úplně jsem zdřevěněla a nevěděla co dělat. Co tak vzít rychle nohy na ramena?
Pozdě…
Už vyběhl z Kauflandu majitel vozidla a řval:
„Co to tam děláte, zloději, zmizte od mého auta!“
Naštěstí to byl táta od přibližně stejně starých dětí a celou situaci pochopil. Dal sklíčko, které označovalo, že má změřené emise zpět na své místo, ale doporučil nám, ať se příště nemotáme tak blízko kolem aut.