Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 

Srnec 1/3
 
Za hájenku nám chodil srnec. Parádní kousek v paroží. Kdo ví, kde se ten rod tady vzal. Po všech stránkách připomínal srnce karpatského. Vysoké, mohutné lodyhy, nádherná růžice a velice silné perlení, víc jak do půl lodyh. Šel už sice zpátky, ale ještě pořád byl krasavec. Jednoho z nich měl už na stěně náš hospodář – Toník Nováků. Byl to jeden ze dvou srnců, které střelil.
 
A jak byl ten „náš“ srnec sveřepý silák, tak byl i dokonalý profesor. Pokud nebyla doba odstřelu, pásl se provokativně za lísou*  k lesu a nechal dojít malého Honzíka až tak blízko k sobě, že klučinovi spadlo srdíčko i s trochou obalu do kalhot! S ukrutným nářkem běžel mámě do náručí. A „pan“ srnec se s klidem na to díval. Znali jsme ho všichni moc dobře, a když nebyl za plotem, něco nám chybělo a čekali jsme, až se ukáže.
 
V den odstřelu se ztratil. Louka osiřela. Prostě nebyl! Jako by mu někdo řekl: „Odedneška zdrhni!“ I toho Toníka jsem pomalu podezříval, jestli v tom nemá při svojí dobrotě prsty. Nemohl se samozřejmě ztratit úplně. Jen nějakou chvíli trvalo, než jsme se našli. Ale zajímavé na tom bylo, že vždy za deště.
 
Pršelo a byla mlha. Zdálo se, jako bychom s pražským Jirkou plavali v řídké vodě. Znal jsem ten pocit moc dobře z Jeseníků. Tamto bylo ještě hmatatelnější. Šli jsme po rampě od Bludova. Pod posedem u hráze Starého rybníka jsem zahlédl kus srnčího. Dalekohledem jsme si ověřili, že se jedná o našeho ztraceného souseda od hájenky. Stál na kraji rokle, ne dlouhé, tak sto až sto padesát metrů. Od polí byla krytá bezem a kameny mýťáku. Jasně jsme oba viděli, jak se do strže zatáhl.
 
Plán byl jednoduchý. Jinam, než do paseky na Kačenách asi nepůjde. Já nastoupím na konec zmoly za Vránovy, Jirka dojde po polích ke hrázi a pomalu mi ho natlačí. Z mého stanoviště bylo vidět na obě strany. Jirka začal postupovat a, jak se ukázalo, zbytečně. Srnec se nám ztratil, jako by se vypařil! Dodnes nevíme ani jeden z nás, jak se to všechno odehrálo. Jirka ani já jsme neviděli, že by se někam protáhl. Byla to jen minileč. Nejspíš se někde přikrčil a počal, až nadháněč přejde, jako zajíc. Promáčení a nakřehlí neúspěchem jsme do zelené hájenky přinesli zprávu, jak s námi vyběhl.

 
 
Zase pršelo. Ne tolik, ale přeci. Vzal jsem kulovnici a šel zkusit štěstí. Dan, jak mě viděl, vyrazil z boudy. „Tak ne, Danečku, budeš doma, půjdu sám.“ Moc a moc se pes dopálil. Napral se do boudy a „di si, i kdyby ses upískal, nevylezu. Nevíš, že myslivec je celý jen se psem?“ Se mnou to však nehnulo. Šel jsem sám. Pěkně potichu, po Zelené aleji. Perličky vody visely na jehličí a i na trávě. Mohl jsem jít proto tiše, jako duch.
 
U velkého krmelce byla obvyklá zastávka. Bylo zde vždy něco nového. Tentokrát to bylo odchlípené prkénko na střeše. Chce to jen pár hřebíčků a závada je odstraněna. Z paseky od vysokého buku jsem mimoděk zachytil jen tak koutkem oka pohyb. Načervenalá skvrna poskočila kulturou smrčků k cestě. Tak, kdopak to jde? Kulovnici dolů a pozor! Vydržet!
Dlouho trvalo, než se postavil na cestě na široko. Nebylo nijak daleko, ale ukvapená rána prokazatelně minula. Ze starého smrku za paroháčem se odloupla kůra skoro ve výši mých ramen. Oba jsme věděli svoje.
 
Klidně dál poprchávalo a kapky dál visely na větvičkách. Prošel jsem lísou kolem psí boudy. Vždycky tam byl k vidění – jak říkal Honzík – „čumák“. Dneska ne. Z boudy koukal zadek psiska a ten kupírovaný zbytek prutu se pohyboval ze strany stranu a neříkal, ale hulákal: „Heč, heč, harka, harka, nechal jsi mě doma, patří Ti to! V případě takového zbrklouna a prchlivce, jako seš Ty, je pes ještě víc nutný. Než bych se měl koukat na to, jak boucháš do oblak, tak bych raději udělal – baf! – a bylo by po ostudě! Ještě že jsem tam nebyl. Styď se sám – Ty bouchale!“
 
* Lísa nebo častěji líska je vypletená konstrukce původně z lískových (přeneseně i z jiných) prutů. Jde buď o rámovou stěnu s výpletem nebo o podložku pro sušení potravin, případně o plotový dílec nebo o košár (přenosnou ohrádku) pro ovce.
 
Pokračování příště…
 
Antonín Suk
* * * 
Koláž Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 11.01.2018  20:59
 Datum
Jméno
Téma
 11.01.  20:59 ferbl
 11.01.  11:54 Vendula
 11.01.  09:11 Von
 10.01.  19:38 Alena
 10.01.  05:23 Bobo :-)))