Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Dráteník
Praskla mi mísa. Bílá s vroubkovaným okrajem. Těsta, které v ní byla zadělána, by byla do Guinessovy knihy rekordů. Není problém koupit si mísu novou, ale právě takovou už neprodávají. A tak jsem si vzpomněla na dráteníka.
U nás se mu říkalo „dratař“. Chodíval pravidelně a v každé chalupě už měli pro něho práci připravenou. Děravé hrnce, prasklé mísy a kamenáče na mléko a smetanu, prostě vše, co se dalo poflikovat nebo černým drátem spojit tak, aby to bylo zase k užitku.
„Hrnce drrátovať“, ohlašoval svůj příchod do dvora fešný, zarostlý Kysúčan. Nevím, proč nám maminka za zlobení vždycky vyhrožovala: „Počkej, dám tě dratařovi“, když to byl tak pohledný chlap. Oblečení míval dost chatrné a kromě dřevěné krosny sebou nenosil vůbec nic. V krosně měl složené velké tabule plechu, před nimi byla zasunutá kola černého drátu. Ve spodní části měla krosna malé zásuvky, v nichž měl lepidlo, nůžky, kladívko a jiné nářadí, které ke své práci potřeboval
V létě pracoval na dvoře, v zimě v kuchyni. Usadil se na malou chlévskou stoličku – dojačku. Děravý plecháč dal na kovovou podložku, z plechu vykrojil dvě malá kolečka a prorazil do nich dírku. Obě pak namazal nějakým lepidlem, jedno dal ze spodní strany hrnce, druhé položil nahoru, vsunul do dírky nýtek a ten kladívkem rozklepal. Potom požádal maminku o trochu vody, nalil ji do hrnce a když neprotekla, s vítězným pohledem odevzdal svoje dílo. Hrnec v místě opravy nikdy netekl. Potom vzal do parády další nádobí. Nakonec si nechal drátování. Ruce s drátem omotávajícím mísu se mu jen kmitaly. Přibývala další oka a smyčky, pak konec drátu odcvakl a začistil, aby nedošlo k úrazu a opakovala se stejná procedura s vodou. Zadrátoval kameninové nádobí tak pevně, že se mohlo dále používat. Nádobí nebylo drahé, ale oprava byla levnější a muselo se šetřit každým grošem.
Pracoval obyčejně až do poledne a že byl pozván na oběd, bylo samozřejmostí. Pokud se čas nachýlil k večeru, nechali jsme ho i přespat.
Od pondělka do soboty putoval po celé dědině a jeho volání „hrrnce drátovať“ se neslo krajinou. Skoro v každé chalupě měli pro něho práci. Výdělek jistě nebyl valný. Co mohl chtít po lidech, kteří neměli ani na nový hrnec, byť byl tenkrát za babku, a raději ho dali opravit?
Přemýšlela jsem nad tím, proč ve mně vyvolala vzpomínku na dráteníka právě ta prasklá mísa a ne veliký kameninový krajáč, umně sešněrovaný černým drátem, který stojí léta letoucí v koutě naší chaty. Asi proto, že dráteník tenkrát opravoval jen věci denní potřeby a ne ty, které se už smetanou nikdy nenaplní, jako ten krajáč.