Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renonocy (59)
Další médium, které výrazně ovlivnilo život nejen můj, ale jistě každého z vás, je televize. Už jsem se před drahným časem zmínil, že mé první oboustranně aktivní setkání s tímto zázrakem techniky bylo už v roce 1947 na výstavě MEVRO. O šest let později v roce 1953 se objevily naše první černo-bílé televizory s úhlopříčkou kolem 20 cm. Po dalších devíti letech jsme pak na prvním televizoru s už poněkud větší obrazovkou, ve společném bytě s tetami mé první ženy, sledovali přenosy z krasobruslařského mistrovství světa v Praze v roce 1962, s nezapomenutelným trojitým lutzem Kanaďana Jacksona, s bravurní jízdou Kanaďanočechů Jelínkových a se zlatým tancem sourozenců Romanových. Podobné zážitky však už má kdekdo a tak bude určitě zajímavější, když popíšu, jak do televize pronikala naše předpověď počasí.
Zpočátku předpověď počasí přečetl hlasatel na konci zpráv, podobně jako v rozhlasu. Pak nějaký čas četl hlasatel předpověď mimo obraz a na obrazovce se objevovaly kreslené obrázky svatého Petra s různými obláčky a sluníčkem. Ty ovšem velmi často vůbec nekorespondovaly s předpovídaným počasím a tak už od února 1961 přišla na televizní obrazovky „revoluce“ v podobě živého vysílání s živým meteorologem. Průkopníkem byl RNDr. Rudolf Koubek, který začal vystupovat před kamerou každý čtvrtek navečer. V době jeho dovolených v roce 1961 ho zastoupili nejprve dva moji straší kolegové a vedoucí, o prázdninách v roce 1962 pak poprvé exhibovala už i moje maličkost.
Od roku 1965 se začala tato relace vysílat dvakrát týdně a od roku 1975 už denně, včetně sobot a nedělí. Postupně se tak na obrazovce začalo objevovat asi deset meteorologů obojího pohlaví. A od února 1985 až do 31. prosince 1992 jsme se v hlavní večerní relaci střídali před kamerou ob den se slovenskými kolegy. Jelikož jsem tvor velmi nesystematický, musím být upřímný a musím se zde přiznat, že tato přesná data čerpám z publikací svého dalšího kolegy – meteorologa-historika RNDr.Jana Munzara, jemuž tímto velmi děkuji.
Myslím, že bude zajímavé, když prozradím zákulisí těch našich prvních televizních relací.
V Komořanech jsme si po dopolední službě odpoledne připravovali jednotlivé mapy a psali asi tří až čtyřminutový scénář. Hodinu před živým vysíláním jsme museli být ve studiu ve Vladislavově ulici, tam nás v maskérně nadermakolovali, napudrovali a načesali, což nebylo nic pro mne, a pak jsme si ty mapy pomocí magnetů „nelepili“ na otočný trojboký hranol, na který bylo nutno i kreslit křídou – pro mne další složitý úkol, jak ukazuje dobová fotka. Stáli jsme před takovým pultíkem ve tvaru T, kterému se říkalo „antitrapason“ a v ruce jsme měli dlouhé ukazovátko, kterým se ukazovalo na mapách. Přitom do nás „prala“ světla reflektorů, protože tehdejší kamery nebyly nic moc!
Když se televizní zpravodajství přestěhovalo na Kavčí hory a začalo se vysílat barevně, naše relace se už předtáčela na záznam a televizní štáb se na nás vlastně učil používat novou techniku. Reflektory už tolik nehřály, ale zato jsme tu krátkou relaci někdy přetáčeli i třeba pětkrát či šestkrát, přičemž nejprve to většinou kazila technika a pak jako na potvoru i my!
Je ale na čase popojet a vzpomenout na to, jak pomaloučku prestiž televizních meteorologů rostla. Důkazem bylo, že koncem sedmdesátých let byli zváni meteorologové i do zábavných silvestrovských pořadů, moderovaných opravdu nezapomenutelným Vladimírem Menšíkem.
A tady mi nezbývá než se pochlubit, jak jsem se na tomto pořadu v roce 1978 podílel dokonce i „autorsky“. V závěrečné zdravici do nového roku zpívali protagonisté jednotlivých pořadů jakousi gratulační častušku a mně se dodaný text pranic nelíbil. Bylo v něm totiž něco o dešti, plavkách a podobných proprietách. I přinesl jsem na natáčení do zvukového studia svou vlastní sloku a – světe div se – byla přijata a hned jsme ji jako „meteorologické trio“ nazpívali. Při hlavním natáčení ve velkém studiu na Kavkách jsme pak sice mohli jen tak na playback (nebo to byl postsynchron?) otvírat ústa, ale my přesto aspoň trochu zpívali, k velkému gaudiu ostatních televizních mazáků. No - a závěr tohoto silvestrovského pořadu jsem mohl sledovat v Harrachově za hlasitých komentářů svých přátel. S laskavým dovolením si dovolím opět to dílko uvést, včetně televizní fotky.
Přejeme vám v příštím roce mnohem lepší klima,
vždyť nám letos propršelo léto ba i zima!
Přesto budem´ předpovídat denně jako dosud,
proroci vždy byli biti, to je i náš osud!
A ještě pár slov k tomuto Silvestru. Vidět pohromadě v akci režiséra Jána Roháče, výtečné orchestry a zpěváky, a zejména celou plejádu našich nejlepších herců, z nichž bohužel už celá řada odešla hrát na nebeské jeviště, to se podaří málokomu mimo tu jejich uměleckou sféru! V těch závěrečných dnech roku 1978 pak navíc končil – dnes bychom řekli „kultovní“ seriál – Nemocnice na kraji města s nezapomenutelnými doktory Štrosmajerem (Kopeckým), Sovou (Chudíkem), Cvachem (Vinklářem) a Blažejem (Abrhámem), a se sestrami Huňkovou (Janžurovou) a Inou (Čundrlíkovou). A aniž bych to tušil, s posledně jmenovanou jsme strávili ten inkriminovaný silvestrovský večer v harrachovské zotavovně Varšavjanka a dokonce jsem s ní tancoval!
Ale teď to hlavní, proč byl Silvestr 1978 tak výjimečný zejména pro mne, jako meteorologa.
Povětrnostní situace ve střední Evropě se totiž tehdy vyvíjela zcela mimořádně. Po několik dnů „viselo“ teplotní rozhranní na naší severní hranici a ještě na Silvestra odpoledne i Harrachově pršelo při teplotě asi +8 °C. Snad nikdo (kromě mne) nechtěl věřit lidem, kteří přijeli navečer z Liberce, že tam už odpoledne sněžilo a prudce se ochlazovalo. Přes Krkonoše se velmi studený arktický vzduch doslova propašoval jednotlivými průsmyky během první polovině noci a do rána mrzlo jen praštělo. Dopoledne pak téměř nikdo své auto nenastartoval. Během 1. ledna studený vzduch zavalil celé naše územ. Toto ochlazení uvítali zejména školáci a studenti, protože v lednu měli asi čtrnácti denní uhelné prázdniny! Pamětníci si toto ochlazení jistě dobře pamatují – v Praze se na příklad za necelých dvacet čtyři hodin ochladilo o 29°C.