Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jablková aféra
 
Jabloňové stromy. Jenom dvě slovíčka a co se za nimi všechno skrývá. Když na jaře jabloně krásně kvetou růžovými, plnými a voňavými květy, chodívám se na ně ráda dívat a obdivovat je. Povídám si s nimi a stromy, jako by rozuměly, mě odměňují radostí, pocitem souznění a později bohatou úrodou. Jsou snad v každé zahradě a rostou v hojné míře i ve volné přírodě. Také jsme měli na zahradě jabloně, o které jsme se starali, jak jsme nejlépe uměli. Vždyť takové zakousnutí do chutného jablíčka, kdo by mu odolal! Ale nevěřili byste, co nás kvůli jablkům potkalo. Ta byla prvním faktorem v oné památné události, druhým se zcela nečekaně stala naše babička.
 
Vyrostla na vesnici a tam nikdy nebylo dost peněz. Přesto postavila se svým mužem dům, který Milan později přestavil na kompletní bydlení pro dvě rodiny. Musela umět hodně počítat a využít všeho, co se nabízelo v přírodě a okolí. Nikdy nemyslela jenom sama na sebe a také teď chtěla přispět nějakou tou kačkou klukům na magnetofon, bez něhož nemohli žít. Z důchodu to jednoduché nebylo. Proto začala ve škarpě u silnice sbírat jablka, která nikdo nečesal a která ve finále vesele hnila pod stromy. Vždycky jich sebrala kárku a šup s nimi do výkupu v místní prodejně. Sbírala poctivě, penízky přibývaly a ona měla radost. Ale chybička se přece jenom vloudila. Babiččina činnost vzbudila pozornost na vyšších místech, kam se všechny záznamy povinně odváděly. Těch jablek bylo totiž tolik, že se v žádném případě nemohla urodit na jedné, byť velké, zahradě. Jak k nim přišla, to už se nikde nepsalo. Udána byla jenom váha a vyplacené peníze. A obě hodnoty vysoce překračovaly běžné poměry. Nebylo divu, že se o babičku začala zajímat policie. Vždyť co kdyby se jednalo o hospodářskou kriminalitu!
 
Jednou, hned jak jsem se vrátila z práce, se mě babička zeptala:
„Hani, nešla bys se mnou na kukuřici? Dneska ji sklidili a určitě bychom něco nasbíraly pro prasátko.“
 
Na to jsem slyšela. Uvařeno bylo od včerejšího dne, honem jsem se převlékla, povinný pracovní kostýmek pověsila do skříně a vymódila se, jak se na pole slušelo. Tedy gumáky, tepláky, starý, vytahaný svetr a na hlavu šátek, protože byl podzim a na strništích pěkně fičelo. Nikdo by v tom strašákovi nehledal vedoucí pracovnici. Stejně oblečená babička už na mě čekala venku s kárkou a obě jsme vyrazily po státní silnici, abychom se dostaly na pole za vesnicí. Byl na nás asi pohled, a kdo by nás neznal, určitě by nám dal korunu. To však nebylo v tuto chvíli důležité. Důležité bylo sebrat co nejvíce kukuřice, aby prasátko pěkně rostlo. Začalo poprchávat, ale to nám pranic nevadilo. Jenom jsme si pevněji přitáhly šátky a přidaly do kroku. Sotva jsme se dostaly z vesnice, zastavilo u nás policejní auto. Myslely jsme, že se asi chtějí na něco zeptat a zůstaly stát také. Z  auta vystoupili dva mladí policejní příslušníci a s úřední, vážnou tváří se zeptali:
„Která z vás je paní Štainerová?“
„Já,“ řekla hrdě babička.
„Já jsem také Štainerová,“ hlesla jsem a v duchu jsem začínala tušit, že se o nějakou nezávaznou informaci jednat nebude. Že to bude daleko horší.
„A která z vás kradla ta jablka?“ padla přímá a jasná otázka.
„To jsem byla já. Ale já jsem je nekradla, já jsem je sbírala ve škarpě.“ přiznala babička.
 
Hrdost byla ta tam a ona se začala se třást po celém těle.
„To povídejte někomu jinému, paní Štainerová. Vždyť vy jste natrhala a odevzdala do výkupu pomalu sto metráků jablek. A to už je přece zlodějina!“ Odporovali tvrdě příslušníci zákona.
 
Okamžitě jsem se přidala na její stranu a rozhodně prohlásila:
„Naše babička nic neukradla! Ta jablka stejně nikdo netrhá, padají na zem a hnijí. Jenom je sbírala ze země, než se zkazí docela.“
„A kde jste je sbírala, v jaké škarpě?“ následovala ihned další otázka.
„No přece v naší škarpě, jak jsme tam sekali trávu pro králíky. Teď už je ale celá zarostlá kopřivami. No jen se podívejte se, jaké mám z toho nohy,“ řekla s pláčem babička a vyhrnula si sukně vysoko nad kolena. Měla opravdu nohy celé požahané, opuchlé a červené.

„A proč jste tam chodila, když máte sami dost velkou zahradu? To vám nestačilo, to jste musela chodit ještě krást?“ obořili se na ni oba dva příslušníci. Byli neodbytní a nepříjemní. Nejvíce je asi popudilo to slovíčko „naše škarpa“, které se v éře socialismu nenosilo.

 
 
„Ale já jsem to nechtěla pro sebe. Já jsem to chtěla pro vnuky, abych jim přidala na ten magnetofon, co ho tolik chtějí,“ bránila se s pláčem babička, která si pořád v šoku držela vysoko vykasanou sukni.
„Tak si to vysvětlíme u nás na stanici. Pojedete s námi!“ rozhodli nezvratně příslušníci zákona. Naložili naši plačící babičku dozadu do policejního auta a odjeli.
 
Zůstala jsem na silnici sama s kárkou jako opařená. Rychle jsem se ale sebrala a rozběhla se domů. Manžel už byl naštěstí také doma a já na něj hned ve dveřích vyhrkla:
„Milane, policajti zabásli babičku!“
„Co to plácáš, co to meleš, co že se stalo?“
„Zastavili nás na silnici a babičku sebrali, že prý je zlodějka a krade jablka.“
„Jedeme za ní, to je přece blbost, to se musí vysvětlit! Ty se normálně obleč, já jdu vyjet s autem a jedeme za ní!“ V mžiku jsme byli vypraveni a vyrazili babičce na pomoc.
 
Když jsme však vyjížděli z vrat, zastavilo před naším barákem opět policejní auto. Krve by se v nás nedořezal a já už se viděla v kriminále nebo alespoň u výslechu kvůli neoprávněnému obohacování. Mé chmurné představy se naštěstí nesplnily. Z auta vystoupili dva jiní příslušníci, otevřeli zadní dveře a pomohli vystoupit i naší, už usměvavé a klidné, babičce.
„Děti, tak už jsem tady! Všechno se vysvětlilo a pan esenbé byl na mě moc hodný!“ volala radostně babička.
 
Naše překvapení neznalo mezí, ale to ještě nebylo všechno. Dočkali jsme se dokonce ještě omluvy za trapné nedorozumění ze strany policejních příslušníků.

A pak, že na světě není spravedlnost! Spíš to ale bylo tak, že pan esenbé na stanici byl výjimečně rozumný člověk. Uznal, že by z úrody stromů, o které se jejich zákonný majitel léta nestará, stejně nic nebylo a že jádro pudla je zřejmě někde jinde, než v naší babičce. Proto jí jenom doporučil, aby na jablka do škarpy už nechodila a ona se toho držela.

Takže zase všechno dobře dopadlo, ale jablka nám na rok pěkně zavařila. Bodejť by ne. Taková událost se na vesnici ihned rozkřikne, většinou si každý ještě něco přidá a z komára je potom velbloud. Nejvíce tím byl postižen manžel. Byl totiž zvyklý chodit v neděli po obědě na pivko a na partičku karet s kamarády. Těšil se na to celý týden a aféra s jablky ho málem o jeho radost připravila. Jakmile jenom otevřel dveře hospody, vždycky ho někdo přivítal otázkou:
„Copak, Milane, ty nejdeš dneska na jablka?“
 
Ostatní dobráci se hned rádi přidali s podobnými otázkami, až manžela přešla chuť na pěnivý mok a dlouho se nezdržel. Vracel se domů celý rozzlobený, mně to však proti mysli nebylo. Určitě by se nedělní odpoledne dalo strávit jinak a lépe. Bohužel, zůstali jsme při starém, protože jablková aféra odezněla, aby byla nahrazena zase jinou, novou událostí světového významu.
 
Hana Štainerová
* * *
Fotokoláž © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 04.05.2017  12:26
 Datum
Jméno
Téma
 04.05.  12:26 Václav
 04.05.  08:07 Von
 04.05.  05:52 Bobo :-)))