Babičko, a proč neumíš plavat? Vyptává se mě vnučka na koupališti. Je jí to hrozně divné, ona i její malý bráška plavou od ranného dětství. Když s nimi chodím k vodě, snesu jí jen po kolena, a úzkostlivě se držím zábradlí .
"Víš, ani tam, kde jsem narodila, nebylo žádné koupaliště, a nejbližší rybník, ve kterém se dalo koupat, byl vzdálený asi 15 km. Bylo nás v rodině 6 dětí a měli jsme jen jedno kolo.
To se ví, vždycky si ho vybojovali bráškové".
,"A co jste teda dělali o prázdninách, když jste nechodili na koupaliště?"
"Jéjda, děvče, pracovali jsme na poli. To bývaly zrovna žně, sekáči kosili obilí kosou, a my jsme ho srpem odebírali a vázali do snopů. Mívala jsem ruce celé dopíchané". Pak jsme chodívali mlátit, házeli jsme snopy do mlátičky. Bývalo tam horko a plno prachu".
Vnučka poslouchá, ani nedutá, vůbec si to nedovede představit. Pro ni jsou prázdniny časem sladkého lenošení, koupání, výletů i cest celé rodiny k moři.
"A co později, přece vždycky vyprávíš, že jsi ve 14ti z dědiny odešla".
"To ano, šla jsem hned po ukončení základky pracovat, a bydlela jsem na internátě, v tehdejším Gottwaldově. Protože mě moji rodiče nemohli finačně podporovat, dělala jsem si střední školu večerně".
"Tak zase nebylo moc času. Ale přece, jednou jsem se vypravila s partou kamarádek na čundr. To mně bylo myslím už 18 let. Kdesi jsme si půjčily stany a spacáky a vyrazily jsme na přehradu ŽELIVKU. Teď je z ní myslím nádrž na pitnou vodu, ale tenkrát se v ní smělo koupat. Nebylo tam hluboko, jen v některých místech. Děvčata, která uměla plavat si plavala jako rybičky, já a ještě jedna kamarádka jsme jezdily na nafukovacím lehátku. Vždycky jen tam, kde jsme mohly dosáhnout nohama na zem.
Jednou jsme se nechaly jen tak líně unášet proudem, a ani jsme si při povídání nevšimly, že nás odnesl doprostřed přehrady.
Kamarádka se náhle předklonila, a rukama zapřela doprostřed lehátka. Neuvědomila si, že se jeho konce vymrští, a obě nás shodí do vody.
Najednou jsem letěla ke dnu. Musela tam být hloubka nejmíň 10 m. Zřetelně jsem viděla jak se pod vodou vlní řasy a plavou ryby. Asi jsem leknutím zadržela dech a voda mě zase vynesla na hladinu. Neměla jsem se tam čeho zachytit, tak jsem jen vykřikla a zase se řítila dolů. Naštěstí někdo můj i kamarádčin křik zaslechl a vytáhli nás.
Ani už nevím jak, probrala jsem se až na břehu, a vím, že mě chytli za nohy a vylévali ze mně vodu.
Od té doby jsem měla z vody panickou hrůzu. Chodila jsem pak i po břehu s gumovým kruhem kolem pasu a do vody šla jen tam, kde mně sahala jen ke kotníkům. Pár lidí mělo v dalších létech snahu naučit mě plavat, ale vždy byla marná.
"Jo, to říkával děda, že ses ho tak vždycky křečovitě držela, že bys vás oba utopila. Ale to nevadí babi, mám tě ráda, i když neumíš plavat", hází mně vnučka laso a rozvíjí další teorie... "To je dobře, že tady jsi, kdyby tě tenkrát nevytáhli, nebyla bych ani já, ani brácha, směje se a skáče šipku do bazénu, zatímco co já sedím u schůdku a čvachtám si nohy...