Vždycky, když jsme v Kalifornii zastavíme se v městečku Mill Valley u mého dávného přítele, kterému jsme kdysi ve skautském oddíle přezdívali Ghandi . Musíme tam jet přes legendární Golden Gate, Bridge. Přítel tam žije už přes 50 let v typicky americkém dřevěném domě, někdy žertem nazývá své bydliště „Klánovice u San Francisca“. Pokud by rostly v Klánovicích eukalypty a v dálce šumělo moře, tak to bude trochu souhlasit.
Máme nesmírně rádi to krásné město San Francisco a známá píseň „I lost my hart in San Francisco“ byla možná napsána také tak trochu pro nás. Přes ten známý most jsme jeli už mnohokrát, ale skoro vždy má pro nás připraveno nějaké nové překvapení. Pokaždé nás čeká jiný pohled. Většinou po něm jedeme autem, ale dvakrát jsme dokonce přešli celý most pěšky. Což má své záludnosti.
Jsem přesvědčen, že mnoha lidem ( stejně tak i nám) při té pěší procházce po mostě přišla na mysl morbidní myšlenka, jaké by to asi bylo, přelézt zábradlí a skočit dolů. Pohled dolů do moře je totiž nesmírně vzrušující. Na mostě nejsou umístěny žádné zábrany, jaké známe třeba z Nuselského mostu v Praze, jen můžete, v určitém odstupu vidět cedule s nápisy - Krizová poradna, telefonní číslo, a výzvu:
„Ještě je naděje, zavolej“. Dále pak můžete číst neoddiskutovatelné sdělení, že skok bude mít fatální, teda osudové a tragické následky. Bohužel hluk provozu a stálý vítr, který na mostě fičí, by asi tu případnou telefonickou komunikaci trochu rušil. Představuji si hovor s aspirantem sebevraždy asi takto:„ Haló, už toho mám všeho dost a skočím dolů z mostu. Můžete uvést nějaký rozumný důvod proti?“ Ze sluchátka se ozývá svist větru a praskání: „Haló, haló, řekněte prosím své jméno a adresu, kde právě jste, přijedeme…“ opravdu nevím kolik takových hovorů k něčemu vede. Asi moc ne. A kdo se opravdu rozhodl, ten už nikomu nezavolá.
Jistěže mnozí z vás, už mnohokrát četli a viděli reportáže o tomto, pro San Francisco typickém mostě. Také mne pohled na něj při každé návštěvě Kalifornie znovu fascinuje. Nedalo mi to a začal jsem si shromažďovat různé informace, o které bych se teď se čtenáři, které to bude zajímat, rád podělil. Je bohužel smutná pravda, že žádné místo v USA tak neláká a nefascinuje sebevrahy jako právě tento most. Každých patnáct dnů, říká neúprosná statistika, se vrhne jeden člověk z mostu do hlubiny. Žádné jiné místo na světě, žádný most, věž, či kráter nemá takovou přitažlivost. Od té doby, co byly na Empire State Building i na Eiffelovce pořízeny zábrany, jsou tyto vyřazeny ze „soutěže.“ Stejně tak, jako Prince Edward Viaduct v Torontu se 400 skokany. Těch asi 1300 sebevrahů na Golden Gate Bridge, o kterých se s určitostí ví, (prý počítali jen do roku 1995, pak to vzdali), potřebovalo jenom 4 vteřiny k tomu, aby dopadlo z šedesátimetrové výšky, 140 kilometrovou rychlostí, na vodní hladinu. Což se mimochodem rovná pádu na betonovou plochu. Padá-li se nohama napřed, je prý malá naděje, že skokan vybavený nesmírnou dávkou štěstí, skok přežije. Jistá Sarah Rutledge Birnbaum byla jednou z oněch 26, kteří přežili, ale zkusila si po několika měsících skočit podruhé a to už se jí přežít nepodařilo. Štěstí se asi unavilo. Zábradlí mostu je jen 1.20 metrů vysoké, prý z toho důvodu, že konstruktér mostu Strauss měřil jen metr padesát. Fakt. Takže pro něj to zábradlí bohatě stačilo. Mimoto prý také suverénně prohlašoval, že z tak krásného mostu přece nikdo skákat nebude. Mýlil se. Prvním sebevrahem byl už za 100 dnů po otevření mostu 47 letý Harold Wobbler, veterán z první světové války. Přelezl prý zábradlí, mumlaje si pro sebe : „ Jenom sem, dál už nepůjdu.“Zajímavá je také skutečnost, že všichni sebevrazi skáčou na východ, tedy na tu stranu, kde je vidět země, ne směrem na otevřené moře.Statistika říká, že mezi sebevrahy převládají muži kolem 42 let. Žen je znatelně méně. Nejmladší sebevrah byl 14 letý chlapec a nejstaršímu muži bylo 84 let. Skokani umírají z nešťastné lásky, trápeni depresemi, nevyléčitelnými nemocemi, ze smutku, opuštěnosti, v afektu (jeden sebevrah zanechal sdělení, že mimo bolest zubů nemá ke skoku žádný jiný důvod). Všech dvacet šest kandidátů sebevraždy, kteří skok přežili, si prý skoro všichni během letu dolů uvědomilo, že nic v jejich životě nebylo neodvolatelné, vůbec nic, jen ten skok …
Skutečností je, že bylo už asi osm různých pokusů společnosti provozovatelů Golden Gate Bridge, Highway and Transportation Distrikt, zvýšit zábradlí a nebo instalovat záchranné sítě. Všechno ztroskotalo na tom, že by to bylo příliš drahé - a především také na trochu příšerné lokální pýše, která nedovolila „nejestetičtější most světa“ něčím takovým zohavit.
Když jsme po tomto mostě jeli poprvé, museli jsme myslet na všechny ty, kteří měli odvahu k pustit se do uskutečnění stavby tak jedinečné, do realizace tak odvážného plánu, který byl sice přijat s nadšením, ale trvalo to značnou řadu let než došel k uskutečnění. Zejména na houževnatého a nekompromisního konstruktéra J.B. Strausse.
Totiž, dlouhá léta se stále jen uvažovalo o spojení San Francisca s protějším poloostrovem Marin přes zátoku Golden Gate. Problém tvořilo především počasí a silné proudy v mořské úžině při odlivu a přílivu.Neméně problematická je hloubka zátoky a nutnost solidního zabezpečení proti zemětřesení - vzpomínky na ničivé zemětřesení v roce 1906 byly stále živé. Zároveň nesměla výstavba omezovat námořní plavbu a musel se také brát ohled na námořní základnu amerického námořnictva.
Dvě dobové fotografie zachycují různé fáze ze stavby mostu a myslím, že vhodně dokreslují oč se jednalo.
Joseph. B. Strauss z Cincinnati se všemi těmi problémy zabýval už od roku 1917. Dokonce navrhl novou konstrukci, na tehdejší dobu nebývalou. Jednalo se vlastně o vysutý most, jehož střed měl být zvedací, což byla tehdy převratná myšlenka, protože nikde na světě most zvedací v této velikosti a v tomto provedení neexistoval. Ministerstvo války tento návrh v roce 1924 v zásadně preferovalo, ale začátek stavby se z různých důvodů odkládal.. Stavba byla zahájena teprve po devíti letech. Povel k tomu dalo vlastně otevření vysutého mostu George Washingtona v New Yorku, v roce 1931. Tehdy se ukázalo, že podobné konstrukce jsou proveditelné. Vzhledem ke komplikovanosti této stavby povolal J. Strauss další odborníky ke konsultacím a spolupráci. Na snímku jsou odleva, Othmar Hamman, Dean C. Derleth, J.Strauss, Leon S. Moisseiff ( ten konstruoval most v Tacomě, který se v roce 1940 zřítil) a v pozadí, ten pán s fešáckým fousem, je Andrew Lawson z Kalifornské University. Také jim ještě pomáhali inženýři Charles Ellis a Leon Moissel. Šlo vlastně, jak by se nyní řeklo o logistiku celého podnikání. Každému je jasné, že to musela být práce několika různých odborníku, že by na to jeden člověk nestačil. Ale pan Joseph B. Strauss byl zvláštní človíček. Nesnesl, aby se mluvilo v souvislosti se stavbou mostu ještě o někom jiném, než o něm samotném. Čímž vznikla spousta hádek a zbytečných potíží. Ale vraťme se ke stavbě samé : Bylo potřeba zajistit výrobu lan, jenom kabely, které byly potřeba k zavěšení mostu, váží každý 11.000 tun. Každý nosný kabel sestává z 25.000 malých kabelů. Za výrobu těchto kabelů byla zodpovědná firma John A. Roebling z New Yersey. Dále bylo třeba koordinovat práce v obřím kesonu, který byl ponořen 350 metrů od břehu. Silné proudění totiž umožňovalo pracovat jenom 20 minut mezi odlivem a přílivem. Když byly všechny tyto problémy teoreticky vyřešeny, začalo se v lednu 1933 se stavbou. Zní to neuvěřitelně, ale přes veškeré problémy, způsobené velmi obtížnými podmínkami stavba pokračovala celkem rychle. Oba nosné pilíře jsou přibližně 227 metrů vysoké a sestavené z ocelových částí spojených 1,200 milionu nýtů, z nichž poslední byl vykován z ryzího zlata. V roce 1934 byly postaveny dva nosné pilíře a nyní se muselo začít s výstavbou vozovky, která byla zavěšena. Bylo potřeba natáhnout nosné kabely, které měly most nést. Kabely sestávaly celkově z 27.000 drátů o síle 5 milimetrů, což vedlo k tomu, že tak vznikl kabel o tloušťce 92,4 cm. V tehdejší době to byl nejsilnější kabel. Pro jeho umístění bylo potřeba zhotovit ještě pomocné kabely, které, pomocí lanovky přetáhly obří kabely z jednoho břehu na druhý. Veškerá výroba těchto kabelů trvala tehdy jenom 6 měsíců.
Co bylo také na tehdejší dobu nebývalé, byly bezpečností předpisy, na jejichž dodržování Joseph Strauss trval. Všude byly nataženy bezpečnostní sítě, které ale nezabránily tomu, aby při stavbě nezahynulo 11 dělníků. 19 montérů, kteří díky záchranným sítím pád přežili, založilo klub „Half-Way-To-Hell-Club“ čili Klub na poloviční cestě do pekla. Nebo tak nějak.
Také došlo k námořní nehodě, když velká loď s nákladem v mlze narazila na jeden pilíř a málem se potopila..
Při budování vozovky se muselo postupovat také opatrně. Aby nebyla porušena rovnováha, musely se části vozovky montovat současně na obou stranách pilířů a zároveň zavěsit na pojistná lana , která byla ve zdálenosti 15 metrů od sebe. Konečně nastala slavnostní chvíle a most byl dán 27. května 1937 do provozu. První den byl vyhrazen jenom pěším obyvatelům San Francisca. Celkem 200.000 lidí využilo této příležitosti .Procházeli se po mostě oběma směry a vychutnávali dosud nikdy nevídaný pohled na mořskou zátoku a své krásné město.
Druhý den otevřel president Franklin D. Roosevelt telegrafickým signálem přímo z Bílého domu silniční provoz mostu.
Hned první den bylo napočítáno 32.000 vozidel. V dnešní době je průměrný denní počet vozidel na mostě kolem 100.000. Zajímavé je, že až v roce 1971 byly náklady na stavbu mostu vyrovnány. Tomu se říká trpělivost. Při uskutečňování tohoto velkolepého projektu se uvažovalo vedle technických problémů také o estetickém působení a harmonii s krajinou. Tímto problémem a jeho řešením byl pověřen architekt Irwing Morrow, který vlastně navrhl onu markantní formu pilířů, které odpovídaly tehdejšímu oblíbenému stylu Art Deco. Proto je také most v odborných kruzích považován za největší existující objekt Art Deco. Barvu mostu prý určil také Morrow, je dokonce patentována pod názvem „International Orange“. Vznikla vlastně z původní antikorozní barvy, která se všem lidem tak líbila, že při pomyšlení na to, že by most měl být natřen šedě, jak bylo v té době pro podobné železné konstrukce obvyklé, či černo – žlutě, jak chtělo námořnictvo, hlasitě a vytrvale protestovali. Vyhráli. Oranžová barva také neobvykle dobře ladí s okolní krajinou.
Údržba mostu a jeho lakování zaměstnává stálou skupinu lakýrníků a odborníků, kteří neustále pracují ve výškách. Skladba barvy, původně olovnaté byla několikrát, z ekologických důvodů měněna. Most vyžaduje i jinou údržbu a ta stojí peníze. Proto se nyní, kromě dalších řešení, uvažuje to tom, že se bude vybírat mýtné na obou koncích mostu. Dosud platili jen ti, kteří vjížděli do San Francisca.
Most přestál i zemětřesení o výši 7.1 Richterovy škály a provoz na něm byl zastaven jenom třikrát v jeho historii, ne kvůli zemětřesení, ale pro silný vítr.
Je to vždy fascinující zážitek, jet v řadě aut, která si klidně plují po legendárním mostě. Na konci mostu v San Franciscu, kde je vybíráno mýtné, je každý automobilista bez výjimky vlídně pozdraven výběrčím, který s ním prohodí několik vět a s úsměvem popřeje příjemný den, či večer.
Joseph B. Strauss zemřel rok po uvedení „svého“ mostu do provozu. A tak nyní už může pozorovat veškeré dění na mostě jen jako bronzová socha, stojící na předmostí. Maličký pán se dívá a dívá na nekonečné proudy aut, pokud jeho zájem neupoutá jiný, daleko lidštější objekt.