Při prohlížení starých pohlednic se mi vybavila jedna vzpomínka. Dostal se mi do ruky pohled z Petrodvorce. Jsou tam nádherné fontány, park a i zámek - letní sídlo Petra Velikého. A tak jsem si vzpomněla na mou návštěvu v tehdejším Leningradu. Dlouhou dobu jsem si tehdy psala s jednou dívkou a ta mě a mou dceru pozvala na svou svatbu. Musím předeslat, že moje dcera ruštinu neuměla, celou školní docházku ruský jazyk procházela s „odřenýma ušima“ - se čtyřkou. Návštěvou jsem ji chtěla dokázat, že bude muset mluvit rusky, že jí nic jiného nezbude. Olga měla sestru, která byla tak stará, jako moje Ludvika, tenkrát jí bylo 12 let. Svatba se konala zrovna v době bílých nocí, tak jsem se těšila.
Protože to byla soukromá návštěva tak jsem nebyla vázaná na určitou trasu a mohla se volně pohybovat. Byla jsem tam tři neděle a viděla opravdu moc. Olga, tak se ta moje přítelkyně jmenovala, se mi hodně věnovala a nakonec i celá rodina. Projezdily jsme nejen Leningrad, ale i celé okolí.
Ze svatby tehdy nebylo nic, její otec musel do nemocnice a tak se svatba odložila. A při tom se mi vybavila jedna krásná vzpomínka - jak jsem vařila v Leningradě české knedlíky. Snažila jsem se jim vysvětlit, co to české knedlíky jsou. Ale, i když jsem tehdy uměla dost dobře rusky, nějak jsme se nemohli domluvit. Rozhodla jsem se, že jeden den jim uvařím nějaké naše jídlo. Se zásobováním to bylo tehdy dost mizerné, bylo to rok před olympiádou v Moskvě a tím i zásobování bylo ještě horší, než normálně. Vymyslela jsem se, že udělám fazolovou omáčku a knedlíky, k tomu nemuselo být žádné maso. To bych asi stejně tehdy v obchodě nesehnala.
Vypravila jsem se do města, sama, bez doprovodu. Musím připomenout, že nemám vůbec žádný orientační smysl, zabloudím naprosto všude. Ale vybavena papírkem s čísly autobusů a stanic jsem myslela, že to zvládnu. No, skoro se tak stalo. V obchodě jsem sehnala mouku, kvasnice i vajíčka, ty jsem dostala volně do sáčku a tím pádem je musela pořád hlídat, aby se nerozbily. Ale, protože jsem musela pro každou surovinu do jiného obchodu, tak jsem ztratila přehled, kde jsem. Stála jsem na ulici a marně vzpomínala, kde je stanice autobusu, kterým se dostanu zpátky do Kolpina. To byla čtvrtĄ města, kde jsme byly. Nakonec nezbylo nic jiného, než se obrátit na milicionáře. To bylo jednoduché, ti se nacházeli snad na každém rohu. A to byl kámen úrazu. Já u sebe neměla cestovní pas, v rozrušení jsem pomalu zapomněla ruštinu a tak mě nakonec odvedl pěkně na milici. Tam se mě ujal docela sympatický starší milicionář, vedoucí okrsku a tomu jsem dost nesouvisle vykoktala, co že se děje. Adresu se jménem rodiny jsem naštěstí u sebe měla. Musela jsem na milici nějakou dobu čekat, ale asi po dvou hodinách mne naložili s nákupem do jejich auta a dovezli až domů.
A nastal poprask!
Přijela jsem s milicionářem a už si asi všichni mysleli, že jsem snad něco provedla. Ale, vše se vysvětlilo a tak jsem nakonec ty knedlíky přece jen mohla uvařit. Vajíčka "přežila" taky. Knedlíky se mi opravdu tehdy povedly, nakrájela jsem je nití na plátky, k tomu omáčku ze žlutých fazolek na kyselo. A dávala na talíře. Moje divení nebralo konce. Olga a i ostatní si vzali knedlík do ruky a přikusovali k omáčce jako chleba. Holt – jiná země, jiný mrav. Ale jídlo chutnalo a i ta pochvala byla.
Milým překvapením bylo, že ten starší milicionář se objevil asi za dva dny znova a pozval mě s dcerou a Olgou na výlet do Petrodvorce. Jelo se tam po řece Něvě lodí zvanou raketa, ta krásně klouzala po vodě. Počasí nám přálo také, sluníčko svítilo a ten pohled na pozlacené sochy fontán od přístaviště směrem k paláci snad nezapomenu do smrti. A díky doprovodu milicionáře jsme také nemusely stát frontu na prohlídku paláce. Pořád tvrdil, že jsme u nich hosté a ti nemusí čekat.
Byl to opravdu nádherný výlet. A ještě k jednomu poznatku jsem tím došla. Normální lidi se domluví snad všude bez problémů. Jenom když se chce a je dobrá vůle z obou stran.
Byly to krásně prožité tři neděle. Moje dcera tam našla navzdory jazykové bariéře spoustu nových kamarádů. Po muzeích a po památkách se mnou moc chodit nechtěla a tak zůstávala většinou s Žanou a ostatními dětmi v Kolpinu. Když jsme odlétaly domů, nejen, že si vezla krásnou panenku, ale všechny děti na ni pokřikovaly: "ahoj a pšijed zas"… A tím mi moje dcera dokázala, že když se chce, domluví se lidé i bez znalostí jazyka.
Poznámka nakonec. S Olgou si píši dodnes, i když jsou to jen tak čtyři až pět dopisů ročně. Za rok po naší návštěvě se její dcera provdala, má dceru a ta už je dnes také vdaná. Olga se Sergejem jsou už pyšní prarodiče. Jak ten čas letí… ještěže ty vzpomínky zůstávají!
Olga Kotačka
Ke vzpomínce na krásná místa jsem vytvořila také prezentaci v Power Pointu. Třeba vám také připomene známá místa. O prezentaci si pište zde