Bylo nebylo...
aneb jak je užitečné mít známosti mezi bezdomovci
Už jsem toho měla plné kecky. Dokončila jsem úklid před nájezdem kritické čísti rodiny, tedy kritické hlavně ke stavu mých oken, čistoty podlahy a naleštěných zrcadel.
Od rána jsem nic pořádného nejedla, s vlasy svázanými v neřádném culíku, na sobě už notně ušmudlané triko z bývalé manželovy garderoby a kamaše.
Hotovo! Nesmírně jsem se těšila, že se svalím do ušáku, uvařím kafe, a budu vychutnávat uklizený byt (před likvidací té části rodiny, která nedosáhla věku pěti let).
Ještě vynést odpadky, měla jsem v předsíni čtyři plné pytle.
Nazula jsem si synovy tenisky, jednak proto, že byly po ruce – tedy po noze, jednak proto, že byly krásně zešlápnuté u paty, a tím pádem lehce obutelné. Těch pár metrů k popelnici nevadilo, že jsou o pět čísel větší.
Poučena předchozími zkušenostmi, jak trapná situace může nastat v podobných případech, kdy se zabouchnou dveře jsem popadla čtyři pytle, pečlivě zamkla, klíče pevně svírala v dlani, a seběhla těch pár schodů s vědomí, že to je dneska poslední výkon, který musím udělat. Pak už bude klid, mír a kafe.
Naše kontejnery nebyly kupodivu přeplněné až po okraj, jen divně páchly. Bylo období okurkové sezóny, čili zbytky různých zelenin v různém stupni rozkladu tvořily základ všeho materiálu.
Hodila jsem do kontejneru jeden pytel, druhý, třetí – a hups – s třetím pytlem zázračným způsobem zmizely v té změti uvadlých salátů, rozbředlých rajčat a tlejících kedlubnů i mé klíče od bytu.
Slyšela jsem tupé cinkání, jak klíče pozvolna díky své váze klesaly co nejblíže ke dnu.
S posledním pytlem a posledními zbytky sil jsem zůstala stát zcela bezradně před vozíkem, s otázkou – co teď?
Vrhnout se do kontejneru, vyházet odpadky, a probojovat se až ke dnu, k mým klíčům? Představa, že se nořím do té změti různých zbytků všeličeho jsem ztuhla.
Naklonila jsem se dovnitř, a rychle jsem odstoupila.
To nedokážu …. bědovala jsem. To nezvládnu…
Rychle jsem probírala jiné možnosti.
Kdo má ještě moje klíče?
Rodiče, kteří jsou ve Vídni. Dost od ruky.
Kamarádka, která je po posledním zneužití mého bytu pro své mimomanželské hrátky (jak odsouzeníhodné!) ještě nevrátila, ovšem ona se také ještě nevrátila z dovolené s dětmi u moře.
Sousedka, které jsem klíče dát chtěla, ovšem zatím nedala, jelikož jsem to pořád odkládala.
Syn byl někde mezi Prahou a New Yorkem.
Jsem v pytli.
Že bych se spustila po okapu od sousedů? Požární žebříky, nad kterými vždycky projevuji údiv v zahraničních filmech nemáme. Bydlím ve třetím poschodí – od střechy i od země tedy dost daleko, abych podnikala jakékoliv kaskadérské kousky.
Řešení nemám.
Do háje! Nezbývá, než se propracovat jakoukoliv metodou na dno kontejneru!
Bezradně jsem se rozhlížela kolem, a jako naschvál, nikde ani noha. Byl podvečer, lidstvo tlelo u televizních přijímačů.
Bylo mně do breku, byla jsem vzteklá, a hlavně zcela, ale totálně zcela bezradná!
Pokusila jsem se odstranit vrchní část pytlů s odpadky a docílila jsem pouze toho, že se protrhly, a jejich obsah zasypal ještě více mé proradné klíče od domova, bezpečí, klidu a kafe.
Jestli budu muset volat hasiče, aspoň že mám doma uklizeno, utěšovala jsem se hloupě.
Teď jsem si uvědomila, jak asi působím, a jak bych zapůsobila na případné bezpečnostní a jiné složky.
Při odskoku s odpadky jsem si opravdu nepřipustila, že bych potkala živou duši, a můj úbor, nalíčení i účes skutečně nebyly vhodné k jakémukoli společenskému styku.
Působila jsem jak bezdomovec. A k tomu pološílený.
Snad ta myšlenka, snad zásah vyšší moci – nevím, ale kde se vzala, tu se vzala...
Jediná postavička, která se v mém zorném úhlu objevila, se mně značně podobala. Schýlená postava s vozíkem, hráběmi a tyčí. Mířila přímo ke mně.
„Dobrý den“, tichým hlasem promluvila osoba.
„Dobrý den“, odpověděla jsem tak, jak mně doma učili.
Bleděmodré oči pod čepicí se na mne zkoumavě podívaly. Odhadovaly, zda jsem konkurence, přízrak, nebo tajný agent KGB, velmi dobře maskovaný.
V tom mně to došlo. Pravidelná „údržba“ našich kontejnerů v podobě osůbky, která hledala v odpadcích to, co se ještě dalo využít pro její přežití. Zrovna nedávno jsem vyhazovala už pro mne nepotřebné oblečení, a s vědomím existence těchto lidiček jsem ho nehodila do kontejneru, ale v pytlích položila vedle. Byly tam kabáty, deka, i bundy po synovi.
Človíček měl na sobě mně velmi známou bundu – ano, byla to ta „naše“! On to ovšem nemohl vědět. Já si připadala jako v blbém filmu.
„Prosím vás, upadly mně do kontejneru klíče od bytu, můžete mně půjčit ty hrábě?“, duchaplně ze mne vypadlo.
„Já to prohrábnu“, odvětil v „naší bundě“ ustrojený človíček. „V kterém místě?“
Ukázala jsem mu pravděpodobné místo výskytu mých klíčů k domovu.
Trvalo to snad dvě, tři minuty. Praxe se nezapře – pár šikovných pohybů, a než jsem se nadála, klíče byly venku.
Nevím, jestli ten človíček tušil, jakého problému mne zbavil, ale mé upřímné děkování mu určitě udělalo radost.
Usmál se na mne bezzubým úsměvem, a já si říkala – pomocnou ruku většinou najdete tam, kde ji vůbec nečekáte. Napadlo by vás někdy, že bezdomovec, kterého obcházíte obloukem, vám někdy může velmi, velmi pomoci?
Mně do té doby nikdy.
Dagmar Jarošová
Další články: