Nakupujme u odborníků/Slůvko Nakupujme u odborníků
„Dobrý den, prosím jednu jízdenku podle tohoto výpisu“, podávám do okénka pokladny na nádraží legitimaci na slevu a papír s výpisem z internetu, na kterém mám vytištěný nejvýhodnější spoj do vesničky na jižní Moravě. Je tam datum, číslo a název vlaku, kterým chci jet, i přesný čas odjezdu.
„Je ten vlak podobný Pendolinu?“ pokládám upřesňující otázku. Přesvědčovali mne totiž, že do Brna jezdí tento pohodlný rychlovlak taky, ale jmenuje se kupodivu jinak.
„Jó, JE to Pendolino“, ujistí mne paní pokladní „a na kdy to chcete?“
„To máte na tom papíru. Kolik to bude stát?“
„To počkejte, to ještě nevím“ praví dáma od lístků, chvíli studuje papír a pak pilně ťuká na klávesnici počítače.
„Tak to máme sto dvacet osm a osmdesát šest, dvě stě čtrnáct korun, máte to přes Olomouc.“
„Počkejte, já nechci přes Olomouc, pojedu přes Brno.“
„Ale to budete mít dražší“ opáčí paní pokladní.
„To mi nesmí vadit, jinak bych musela pořád přestupovat!“
Vím to, našla jsem si i ten druhý spoj, přestupuje se celkem pětkrát. Ale proč mi to říká, má přece před sebou ten papír!
„To víte, že byste musela přestupovat“ souhlasí vřele paní pokladní a znovu ťuká do klávesnice “…musela, několikrát!“
Nechápu její konání.
„Tak proč mi navrhujete Olomouc?“ „…a to ten vlak jede ve stejnou dobu?“ pokouším se jejímu počínání přijít na kloub.
„Nééé, ten jede úplně jindy …tak to máme přes Brno, je to dvě stě třicet čtyři korun. Sto čtyřicet korun jízdenka a osmdesát šest místenka.“
Vytahuji z peněženky peníze, její jednání však pořád nechápu.
„Ale proč…proč jste mi nabízela…vždyť jste měla ten výpis…?“
Paní těžce, jakoby z posledních sil, otočí k okénku svou silně přetíženou židli a podívá se zpod ztěžklých víček na obtížnou zákaznici.
„No co, co proč? Ono mi to tam tak vyskočilo!“
V tu chvíli jsem pochopila častá upozornění: Zkontrolujte si zakoupené jízdenky i vydané peníze – na pozdější reklamace nebude brán zřetel.
Kontrolovala jsem hodně dlouho a dosud kroutím hlavou.
***
Slůvko
Každý z nás má ve svém soukromém slovníku slova oblíbená, neoblíbená, slušná, uhlazená, častěji či méně často používaná; dobře známe i slova takzvaně nevhodná. I nejzdvořilejší člověk ukrývá ve své tajné přihrádce výrazy, které ve slušné společnosti nelze užít, přesto použita ve správné chvíli jsou (ach, jak velmi!) ulevující.
Vyskytuje se však jedno slůvko, s nímž si už léta nevím rady. Je mi dost nemilé a matoucí, protože pokaždé znamená něco jiného. Však ve Slovníku spisovného jazyka českého zabírá toto zvratné zájmeno osobní v mnoha variantách víc než jednu stránku.
To nepříjemné slůvko – mnozí, zvláště podřízené osoby mi to potvrdí – je jaksi obojetné. Ono sice nabízí uklidňující jistotu řešení – v tom je stálé a neměnné – na druhé straně však v sobě skrývá přehršel otázek, balík problémů, úkolů a vlastně i pokyn k jejich vykonání či vyřešení, obvykle pro shora jmenované. Ne, nemám ho ráda, obzvlášť když ho vyřkne šéf nebo manžel. Proti všem gramatickým pravidlům je v takové chvíli právě tento výraz ve větě pro mne svým významem nejdůležitější.
Utkala jsem se s tímto slovem a jeho významem v praxi už tolikrát, že mám někdy při seznamování chuť říci:
„Těší mne, že vás poznávám. Moje jméno je SE.“