Biblické příběhy (19)
MEDITACE O BOHU ZÁKONA
„Hledejte mne a budete žít!“ (Am 5,4)
Na první pohled by se nám mohlo zdát, že sotva která doba přála víře a Bohu tak málo jako naše století. A přece si troufáme říci, že naše materialistické století stojí na prahu veliké duchovní proměny. Všechny „revoluce“, jimiž náš technický věk procházel, měly svá adjektiva: mluvili jsme o revoluci energetické, nukleární, zelené, kybernetické, genetické... ta největší bude rozhodně spojena s přídavným jménem „metafyzická“. Lidstvo uprostřed svých krizí dozrává totiž k přijetí nové víry a věda, která se v posledních staletích halila do materialistických hávů, se začíná dostávat do nových sfér chápání. Jestliže totiž první fyzikální zákony vedly člověka k jednorozměrnému vidění, k studiu pohybu hmatatelných těles v trojrozměrném prostoru, nyní se ocitá věda sama v mnohadimenzionálním světě. Studuje pochody, které jsou „zdravým rozumem“, na nějž jsme vždycky spoléhali, nepochopitelné. Hranice mezi hmotným a nehmotným se počíná stírat a lidský rozum se přizpůsobuje vnímání, chápání neviditelného. Čím hlouběji se lidské poznání noří do tajemství hmoty, tím blíž má k překlenutí násilné propasti mezi hmotou a duchovní stránkou člověka. Tato propast byla mimochodem vykopána v raném období fyziky, která neměla nejmenší ponětí o dnešním slovníku nukleárních badatelů. A objevem energetického pole lidských bytostí, „studené plazmy“, jak se někdy říká, se ocitla věda sama v přímém doteku s lidskou duší.
Není zřejmě náhodou, že všichni tvůrci nukleární fyziky dospěli na práh víry, i když přirozeně věřili po svém a většinou mimo tradovaná dogmata. Za všechny formuloval svérázný přístup k Bohu katolický filozof Michel Novak ze Stanfordské univerzity v USA. „Povznáším-li příležitostně svou mysl modlitbou, pak nikoli k nějakému Bohu, kterého bych mohl vidět, slyšet anebo nahmátnout. Má modlitba směřuje k Bohu v chladné a neproniknutelné polární noci, jakou doposud znali jen nevěřící.“
Ostatně Novakovo pojetí je blíž pojetí Starého zákona než všechny obrázky vousatého muže nad knihou hříšníků. A je také blíž pravdě než nejčastěji používaný symbol trojúhelníku, suplující představu Boha. Jakákoli snaha o konkrétní představy musela totiž selhat již proto, že „není možno myšlence poznati něco většího než sebe“, jak napsal kdysi William Blake. Starý zákon tento fakt chápal před tisíci lety právě tak dobře jako my dnes.
Bůh, nejvyšší řád kosmu, není (a sotva kdy bude) spočítatelnou rovnicí a jeho poznání není závislé na važitelných, měřitelných důkazech vědy. K cestě do hlubin kosmu a naší duše je však nezbytná naše životní zkušenost, která nás otevírá velkým tajemstvím, a tedy Bohu. Hovořit o této otázce s patnáctiletými, dvacetiletými mladými muži, kteří se brání víře, by bylo ztrácením času. Víra je totiž především věcí osobního zrání... teprve v jistém okamžiku, kdy se rozhlížíme zpět po kumulovaných zážitcích a zkušenostech vlastního života, si počínáme klást otázky po smyslu, po řádu, který by všechno prožité a prožívané uspořádal. A již v tomto okamžiku, při formulování svých otázek mimoděk nalézáme Boha. „Nehledal bys mě, kdybys mě nebyl už nalezl.“
Mnoha našim současníkům ovšem víra v Boha, v tuto nadosobní moc, připadá pověrečnou. Je však pozoruhodné, že týmž obyvatelům naší planety zdaleka tolik nevadí, že podléhají nadosobní síle pozemské moci, která postrádá řád, která se nám v předivech svých funkcí jeví jako anonymní a nevypočitatelná síla.
Poučíme-li se z textu Starého zákona, pak pochopíme, že víra v Boha je záležitostí nesmírně jednoduchou. Stačí si přiznat, že svět není poslední skutečností, že má svůj smysl, a zkušenost sama nás přesvědčí o tom, že světu smysl nedává honba za pozemskými statky, koloběh výroby a střídání společenských systémů. Jen tehdy, je-li svět víc než příležitostí ke krátkému pohodlnému životu, má cenu v tomto světě bojovat a žít.
Člověk by i v boji o život selhal, jak říkal Bertrand Russel, kdyby byl přesvědčen o nesmyslnosti tohoto života.
Druhá cesta k Bohu vede pak přes etický kodex a hledání dobra na tomto světě. Izraelský prorok Ámos vyslovil kdysi tyto dvě výzvy: „Dotazujte se Hospodina a budete žít!“ (Am 5,6) „Hledejte dobro a ne zlo a budete žít...“ (Am 5,14) Z premis vyslovených dávným prorokem lze pak snadno sestavit řadu, v níž mezi dobrem, životem a Bohem budou rovnítka. Budeme pojednou blízko chápání antického filozofa Platóna, který ideu dobra povýšil na nejvyšší místo světa idejí.
Podívejme se však na stránky Starého zákona, abychom se seznámili s biblickým pojetím Boha. To, co je tu do očí bijící, je fakt, že si lidé od nepaměti kladli se stejnou naléhavostí jako my jednu a tutéž otázku: Kdo je Bůh? Vzpomeňme si na Jákoba, otce dvanácti pokolení, který se po dvacetileté práci u svého tchána vrací do země svých otců. U řeky Jaboku, jak víme, dochází k nočnímu zápasu mezi Jákobem a Bohem, „Jak se jmenuješ?“ (Gn 32,28) naléhá na neznámého Jákob. „Proč se ptáš na mé jméno?“ (Gn 32,30) odpovídá Bůh dotazem. Jinými slovy bychom mohli říci: Co ti poví moje jméno? S podobným dotazem se na Boha obrací otec legendárního biblického siláka Samsona Manóach. Když mu neznámý slibuje narození hrdinského soudce Izraele, Manóach se ptá: „Jaké je tvé jméno?“ (Sd 13,17) Odpověď zní tentokrát přesněji: „Proč se ptáš na mé jméno? Je podivuhodné.“ (Sd 13,18)
Konečně do třetice klade tutéž otázku Mojžíš. Když se na Sinaji setkává se Stvořitelem v hořícím keři, tuší, že se jej Hebrejci budou vyptávat na autora biblické zvěsti. „Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ (Ex 3,13) „Jsem, který jsem,“ (Ex 3,14) odpovídá hlas z hořícího keře. Řekni toto Izraelcům: „Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců...“ (Ex 3,15)
Již předtím praotci Izraele – Abrahamovi – řekl Bůh téměř stejnými slovy: „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou...“ (Gn 17,4) Kdybychom chtěli tuto myšlenku převést do současné mluvy, opsali bychom ji zřejmě slovy: Co ti záleží na jménu? Podstatné je, že jsem, a fakt, že jsem, musí být východiskem pro tvé konání.
Židé si ovšem uvědomovali, že Bůh, toto velké mystérium Zákona, je těžko postižitelný slovy. Každá konkrétní představa musela být mylná a nutně sváděla na scestí. Proto druhý bod Desatera zakazuje zpodobování Boha, a proto Hospodin na Sinaji říká Mojžíšovi: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“ (Ex 33,20) Tímto textem není zřejmě řečeno, že by člověk tváří v tvář Bohu musel zemřít, spíše tušíme, že s představou Boha se nemohou lidé vyrovnat, dokud žijí v poutech pozemského života. Prorok Izajáš říká doslova, že „jeho rozumnost vystihnout nelze“. (Iz 40,28) „Výšiny nebes, hlubiny země a srdce králů nelze prozkoumat,“ dodává kniha biblických přísloví. (Př 25,3)
A přece nás Starý zákon nenechává zcela bez odpovědi. Když se Mojžíš v hořícím keři ptá na Boží jméno, Bůh mu odvětí slibem vysvobození: „Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ (Ex 3,10) Povolává Mojžíše k vedení židovského společenství a vyhlašuje své rozhodnutí vysvobodit Židy z otroctví. Jinými slovy: na cestě, ve splnění těchto slov poznáte, kdo jsem. Bůh je prostě přítomen tam, kde je lidská ruka napřažená k činu, kde jsme vyzýváni jít kupředu dějinami, cestou vysvobození. Půjdete-li, budu s vámi, slibuje, a budete-li mě chtít poznat, poznáte mě na své cestě. Promlouvám k vám skrze proměny světa.
Tato představa Boha byla ve starověkém světě revolučním obratem lidského chápání. Všechna pohanská božstva byla totiž vázána na určité místo – pojila se ke krajině (například k Olympu), k jednotlivým městům, řekám. A bylo jakousi slušnou nutností přijmout víru nového božstva, jakmile člověk vstoupil do sféry jeho teritoriální jurisdikce. A tu se tedy pojednou beze všech filozofických spekulací vynořuje Bůh pokroku a dějinného času.
Tento Bůh je pro Židy sledem událostí, jimiž kráčela historie, která začala stvořením a spěje k završení. Nejen Bůh, ale i Kristus půjde osou událostí, bude poutníkem na cestě a také archa úmluvy se od počátku stane mobilní. Jak revoluční byl tento obrat, zjistíme porovnáním Starého zákona s úvahou antického myslitele Marca Aurelia, který napsal, že „ti, kdo přijdou po nás, nezažijí nic nového a že dřívější pokolení také více neviděla...“
A tak tedy máme před sebou Boha Exodu, který jde stále ve „sloupu oblakovém“ před člověkem, aby mu vytyčil cestu. Ukazuje prstem k následování a vyzývá člověka k aktivnímu činu v dějinách. „Já sám půjdu s vámi,“ (Ex 33,14) říká Bůh Mojžíšovi. Proto se tolikrát objevují v bibli apely, vyzývající člověka k pohotové odpovědi na danou situaci. „Nyní jdi...“ dovídá se Mojžíš. „Vstaňte, vyjděte,“ říká Bůh vůdcům Izraele o poslední noci egyptského pobytu. „Buď rozhodný a udatný,“ (Joz 1,9) dovídá se Jozue, který má vést lid přes rozvodněný Jordán, „neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš!“ (Joz 1,9) Slova „vzchop se a buď odvážný“ se tu záměrně opakují čtyřikrát za sebou.
„Jděte obsadit zemi,“ zní výzva zapsaná v páté knize Mojžíšově. I Jákob slyšel něco podobného, když se dovršila dvacetiletá služba u tchána Lábana. Slyší příkaz: „Vyjdi teď hned...“ Ezdrášova kniha, která zaznamenává léta po návratu Izraele z babylónského zajetí, cituje apel: „Vstaň! Vzchop se a jednej!“ „Vyjděte, přikazuje se v knize Nehemjášově a Izajáš slyšel podobně znějící pobídku: „Jdi a řekni lidu tomu...“ „Probuď se, probuď, povstaň Jeruzaléme...“ (Iz 51,17) „Pryč, pryč odtud, vyjděte z Babylóna...“ (Iz 52,11)
A když se prorok Jeremjáš těmto jasným příkazům k činu brání a porovnává své schopnosti se silami malého dítěte, slyší: „Neříkej, dítě jsem, nýbrž kamkoli tě pošlu, jdi a vše, co přikáži, mluv.“ (Jr 1,7) „Dejte se do díla, neboť jsem s vámi,“ dostává příkaz prorok Ageus (Ag 2,4), který bojuje o obnovu jeruzalémského chrámu. „Zamyslete se vážně nad tím, co se dálo...“ „Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraelce,“ dovídá se slavný soudce Gedeón. (Sd 6,14)
To je jen několik náhodně vybraných pasáží z Písma – všechny citáty lze však převést na jediného jmenovatele. Bůh je tu představen jako síla, která vede člověka k vzdáleným horizontům budoucnosti. Je to Bůh činu a proměn.
Zároveň se nám tu vyjevuje ještě jiná stránka Boží podstaty – totiž záruka, že smyslu Bůh bude s námi tam, kde budeme usilovat o naplnění výzvy, Zákona, etického řádu. V tomto se nám na stránkách bible klade rovnítko mezi víru a důvěru, že člověk ve svém úsilí není sám, že pravda a dobro vítězí, jak nás přesvědčují starozákonní texty a vlastní zkušenosti, a že člověk, který se pro toto vítězství, a tedy za Boha obětuje, nezíská nic menšího než život sám. Odsud pramení naše odvaha k riskantním krokům života a jistota, že „hvězdy“, jak psali starověcí filozofové, bojují za spravedlivého člověka. A tak tedy Bůh, který byl pro antickou filozofii pojmem pro spekulativní diskuse, se v starozákonním podání stává záležitostí přesvědčení a záruk.
Konečně biblický Bůh je vtělení řádu a Zákona. Zatímco olympská božstva učinila z dějin sled rozmarů a osobních zápletek a zatímco se bohové před Trójou chovali jako fanoušci sportovního utkání, Bůh Izraele „ zjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta a dává mu chléb a šat“. Je nám vůdcem, zákonodárcem a soudcem, je všudypřítomný v našich bližních, hlavně mezi těmi, kdo očekávají naši pomoc. A odtud tedy plyne stálý biblický refrén: výzva k hledání dobra a k proměně světa ve smyslu vyšších mravních nároků Zákona.
Bůh je tedy i novým kritériem, úhlem našeho nazírání na celý svět a na sebe sama. Člověk v biblickém zorném poli přestává akcentovat všechno to, co v nás umírá, a orientuje se na investice v oblasti duchovní, tedy na to, co v nás zemřít nemůže. Krom toho toto kritérium přenáší naše dnešní usilování daleko za horizont našeho vlastního pozemského bytí, neboť vnáší do světa pojem věčnosti.
Bez tohoto pohledu na věčné trvání by přestala být budoucnost naším časovým rozměrem, svět by ztratil smysl a životní úděl by se proměnil ve lpění na životě za každou cenu. Takovýto život je však jen živořením slabých – jichž je kolem nás víc než dost.
A posléze v zorném úhlu víry, Zákona a věčnosti dostanou i věci kolem nás pravou velikost, své přesné dimenze a relace. To, oč jsme byli ochotni usilovat ještě před nedávnem, mnohé pochybné pseudohodnoty, rázem klesnou na žebříčku našich životních priorit.
Takový je tedy Bůh Zákona, který v dějinách oslovuje člověka. „Kde je tvůj bratr?“ (Gn 4,9) ptá se Kaina. „Kde jsi?“ dotazuje se Adama. (Gn 3,9) Kam jsi se to dostal, člověče? Tyto otázky se vynořily již na úsvitu biblických dějin. Překonaly však mnohá tisíciletí a se stejnou aktuálností oslovují dnes a denně nás. Jak na tyto otázky odpovídáme my?
Příště: Život jako cesta.
Původní ilustrace nazarénské školy pro tisk upravila © Olga Janíčková.
Slavomír Pejčoch Ravik