Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otýlie,
zítra Zdislav.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

POVÍDAČKY  (28)
 
Letní relax
 
Jednoho červnového dne bylo úmorné vedro.Většinu dne schovaná doma, nořila jsem se do bazenu a zalejvala kytky, hlavně růži stolistou, která letos zmohutněla a kvete stovkami voňavých květů.  Vypěstovala jsem ji z pahýlu, vyrýpnutého u plotu jedné zahrádky a připomíná mi stejný keř, jaký býval u nás doma za altánem u plotu.

Večer přišla mela. Zahrada byla vmžiku plná ledových krup a servaného listí, někde v okolí popadaly i stromy a  všude vypadl elektrický proud, v celém středočeském kraji, a opravovali to ještě celý čtvrtek.
 
V noci ze středy na čtvrtek 26. června  jsem ovšem špatně spala, vstala jsem tedy brzy a protože proud pořád nešel, jela jsem ranním vlakem do Týnce, že si tam dám kávu. Ale proud nešel ani tam, tedy jsem si koupila včerejší rohlík a zapila ho vodou, sedla jsem si na nádraží na lavičku, krmila vrabce a četla si celou hodinu a půl, než přijel zpožděný Pacifik na Prahu. Ve vlaku jsem usnula, tvrdě jsem usnula. Probudila jsem se, dojíždějíc do Braníka, ale já jsem chtěla vystoupit ve Zbraslavi!
 
Dobře, vystoupím tedy v Braníku. Chuť na kafe už byla tak neodbytná, že jsem se poprvé v životě odhodlala vejít do nádražní restaurace, kupodivu příjemné; kávu mi dali do hrnečku  keramického krásně modrého a  já si s ním sedla venku na slunce, ještě mírné, popíjela jsem, hleděla na siluetu branického pivovaru (bejvávalo) a čekala, až zas přijede nějaký vlak zpět ku Zbraslavi.
 
Přijel vlak dobříšský, nastoupila jsem a urputně se bránila novému usnutí, protože přejet do Dobříše, to by už bylo zu moc. Ve Zbraslavi vešla jsem na most už za plného slunce a byla jsem ráda, že mám na hlavě klobouk; ovšem zavál vítr a klobouk mi uletěl. Velké štěstí: snesl se k zemi. Kdyby se byl vznesl, skončil ve Vltavě přímo pod keltskou Závistí. Jaký osud to mohl být! Šla jsem rovnou do čekárny zubárny, venku připalovalo.
 
Sedím, čtu si, sestra paní Wíznerová mě konečně zavolala a usadila do křesla. Bylo však právě poledne a obě dámy se uklidily do vedlejšího budoáru, obědvaly tam a štěbetaly, uklidněné mým sdělením, že si musím ještě vyčistit zuby, neboť díky neproudu netekla doma ani voda.
Křeslo je tu pohodlné. Zavřela jsem oči a usnula. Siesta skončila, doktořice Rektořice zahájila torturu a při tom mi vyprávěla, já jenom občas hekla ééé  nebo ááá, jako že nesouhlasím nebo naopak souhlasím. Sestra Wíznerová požádala mě o třicet korun, věnovala mi jednu reklamní zubní pastu a já vyšla z budovy do parného dne. Od jisté doby nikam nespěchám, v poklusu byla bych ještě dohonila vlak popolední, ale proč vlastně?
 
Došla jsem na neútulné zbraslavské náměstí, vešla do příjemně chladné cukrárny a schovala se u stolku pěkně v koutě s obligátní zmrzlinou, dortíčkem a kávičkou. Glykemii si změřím večer. Tam jsem seděla a mlsala a četla si a koukala do novin, zda jsem náhodou nevyhrála ve Sportce nějakou zajímavou sumu. Zase nic, počkám do neděle.

Po hodině jsem sbalila své saky paky a šla vzhůru rozpálenou ulicí, na jejímž vrcholu mě lákala drogerie, že si tam koupím šampon. Místo drogerie byl tam, ejhle, sexshop. Dala jsem se dosud nepoznanými uličkami s kopce dolů k mostu, ale přehnala jsem to. Vyšla jsem na silnici, oblouk mostu majíc nad hlavou. Pořád s sebou nosím foťáček, ale jak ho jednou nemám, hned sakra objeví se zajímavé téma - ten nádherný oblouk. A všude při silnici popadané křehké rozložité stromy ořechů. Vydrápala jsem se na most, došla volným krokem na nádraží a radovala jsem se, že mé útrapy končí. Za 15 minut přijede vlak a za hodinku už budu doma!
 
A tu vyšel na nástupiště pan výpravčí v červené čepici a bílé košili. A pravil z očí do očí - promiňte, prosím, vlak z Vršovic bude mít 10 až 15 minut zpoždění. Nic  nového, ráno to bylo stejné u vlaku z Čerčan. Začetla jsem se do knihy a tu pan výpravčí se objevil znovu. Je to mladý muž, drobnější postavy, milého chování. Ví, co se patří, červenou čepici měl na hlavě i v tom vedru a pravil - promiňte, prosím, vlak z Vršovic bude mít zpoždění asi 50 minut.

Nevydržela jsem a optala se - pane výpravčí, a proč vlastně takové zpoždění? Ten milý člověk se malounko zarazil a potom přece jen pravil - On zmizel strojvůdce a tak vlak nemůže jet.

Tedy: zažila jsem na trati Posázavského Pacifiku už leccos, že došla nafta, že upadlo kolo, že upadly dveře, že padly stromy na trať, že každou chvíli místo vlakem jedeme autobusem, protože trať se opravuje, že tunely se opravovaly třikrát déle než se kdysi budovaly ... ale že zmizel strojvůdce?
 
Dál jsem si četla, ale pořád se mi ta otázka mezi řádky vracela. Když se červená čepice objevila znovu se smutným konstatováním, že vlak pořád ještě stojí ve Vršovicích, že nevyjel, zeptala jsem se - jak může zmizet strojvůdce? A pan výpravčí se svěřil, krče při tom rameny a gestikuluje rukama - on nastal chaos, jeden strojvůdce nepřišel včas a tak se šíbovalo se strojvůdcema z vlaku do vlaku a nakonec jeden chyběl! A tak náš vlak tam stojí.

Zahleděla jsem se na tajemnou Závist nad nádražím - to byste, Keltové, koukali! A čas plynul a vedro houstlo a voda v lahvi mi docházela, když pan výpravčí vyběhl ze své kanceláře vesele a volal na celé nádraží  - za deset minut je tady, za deset minut je tady vlak!

Vlak opravdu přijel. Strojvedoucí svalnatý s dlouhými blond vlasy připadal mi jako Viking. Že by ho sehnali z takové dálky tak rychle?
 
Text a foto: Olga Janíčková
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 12.11.2019  09:52
 Datum
Jméno
Téma
 12.11.  09:52 Jana
 11.11.  11:27 Vesuvjana díky
 11.11.  09:30 Jarmila
 11.11.  08:38 Von