Chvála ticha a zvuku
Ticho – tranquility, silence, silentio, silenzio, silencio, tišina… Tento opravdu možná nejbáječnější stav prostředí, které nás obklopuje a ve kterém musíme žít, má snad ve všech jazycích ještě celou řadu synonym, o čemž se každý může přesvědčit v libovolném slovníku. Je to jistě zcela oprávněné, neboť ticho není jen jedno, ale naopak – tich je nespočet! A tak se může na první pohled zdát, že chválit ticho je úkol snadný, nebo že je to dokonce nošením dříví do lesa či sov do Athén. Pravý opak je však pravdou, nemusí to být totiž vůbec snadné. Vezměme to ale z gruntu!
Nejprve bychom si měli připomenout, že tak jako na naší milé zeměkouličce vlastně neexistuje absolutní klid, tak i těžko hledáme absolutní ticho. Zvuk je totiž mechanické vlnění, které se šíří prakticky jakýmkoliv prostředím a vyvolává sluchové vjemy u živých tvorů. Ticho je pak absolutní absence zvuku a to je možné pouze ve vakuu.
A teď pozor! Abychom mohli mluvit o zvuku, musí být to vlnění vytvořeno nějakým zdrojem, ale pak ještě musí existovat speciální receptor-přijímač, který to akustické vlnění přijímá. A tak zcela paradoxně, i když při samém vzniku vesmíru – při „velkém třesku“ - musel být zcela jistě rámus doslova neslýchaný, nelze vlastně ještě tak nějak přesně mluvit o zvuku, neboť ho nikdo a nic nemohl a nemohlo zaregistrovat! Různé podobné kravály a rámusy pak trvaly na naší Zemi několik miliard let a o „plnohodnotném“ zvuku podle definice lze hovořit, až když si první živočiši vyvinuli sluchové orgány. Prostě tehdy přišli pozemští živáčkové na to, že by bylo velmi prospěšné vyvinout si sluch, aby byli s předstihem informováni jak o pohybu možné potravy, tak o pohybu predátorů, kteří by je mohli sežrat. A představte si, že to bylo asi před 260 ti miliony let!
Jako obyčejně Matka Příroda přitom nekladla své fantazii meze, a tak různí tvorové si vyvinuli své sluchové orgány na nejnemožnějších místech svého těla. Některé druhy hmyzu poslouchají tykadly, jiné druhy mají místo našeho ušního bubínku membrány na „holeních“ předních nožek a další na nejrůznějších částech těla, včetně – s prominutím – na zadku!
Také my lidé nemáme uši jen proto, aby nám nespadl klobouk na nos, ale jsou to naše veledůležité zvukové receptory. Pro někoho jsou uši navíc přímo ozdobou hlavy – hned po už zmiňovaném nose, jiný se za ně třeba i stydí. Někomu uši sluší, někomu méně, některé naše drahé polovičky mají zejména ušní lalůčky přímo vybízející k laskání a žužlání, i když my sami máme třeba ušiska jako karfiól. Ale zpět k věci! Protože a jelikož si my človíčkové zřejmě musíme komplikovat doslova všechno, přisuzujeme jednotlivým zvukům různá jména – od rámusu až po rajskou hudbu. Co je chvályhodnější je snad jasné...
Tak – a teď s hrůzou zjišťuji, že stále připomínám pouze zvuk, tedy naprostý opak ticha, a přitom hned na začátku jsem uvedl, že i ticha jsou různá a je jich nespočet. Pro člověka je na příklad ticho v prostředí, kde se vyskytuje akustické vlnění s méně než šestnácti kmity a s více než asi dvaceti tisíci kmity za sekundu, nebo chcete-li za vteřinu. Podobně jsou na tom i ptáci, zatímco různá zvířata mají zejména horní hranici slyšitelnosti a tedy začátek ticha posunut. Na příklad psi asi na 50 000 a netopýři dokonce až na 100 000 kmitů za sekundu!
Ale to není všechno, na ticho se musíme podívat ještě i z jiné strany. Všichni dobře víme, že máme celou řadu tich, tu více, tu méně chvályhodných, a musím položit řečnickou otázku – jak zní název tohoto fejetonku? Takže - hodno chvály je zcela jistě velebné ticho v kostele, s chválou bychom ale jistě váhali například u ticha jako v hrobě. Podobné je to pak u někdy zlověstného ticha před bouří, nebo hrozivého ticha po bitvě, kterážto ticha jsou na naši chválu asi také poněkud problematická. Docela zajímavé je ale například takové ticho po pěšině. A to jsem se dostal docela efektně na jakýsi „oslí můstek“ k samému závěru této poněkud chatrné chvály.
Zejména my dříve narození jistě dáváme přednost tichu před hlukem, protože víme, že ticho léčí – a zadarmo prosím! Nemůžeme pochopit, že současná omladina bez sluchátek na uších nedá ani ránu a neudělá snad ani krok, zatím co my prcháme před smrtícími decibely, kam jen to je možné a často se nám to ani nepovede.
Jakožto tichošlápek samozřejmě nejsem hoden poeticky ani beletristicky popsat a chválit velebné „téměř ticho“ v přírodě, narušené jen bublajícím potůčkem v lukách, tlukotem slavíka pod bílými obláčky v parném letním dni či tichým šelestem větru a švitořením lesního ptactva v korunách stromů, nemluvě už o tichu vánoční zasněžené noci. Každopádně já osobně jako teplomil chválím nejvíce letní ticho někde v lese na mechu a třeba i u mraveniště, abych měl vleže co pozorovat!