POVÍDAČKY (18) Cestujte vlakem, dokud to jde!
Na zítřejší den vyhlásili železničáři stávku, proto jsem dnes dojela do města nakoupit potraviny, dokud mašinka jezdí. Naplnila jsem svou pojízdnou tašku, zvanou Andula, jak to šlo, nejhlouběji byla uložena pětikilová husa.
Asi jsem se nějak divně motala s husou v kolejišti, protože ke mně z perónu přišel sám pan výpravčí a konejšivým hlasem se mě ptal, kam jedu? On bude zítra také stávkovat?
A tu už přijel vlak a z otevřených okének se linuly zpěvy.
Dominoval refrén: Píchni ho, řízni ho, pusť mu krev, Píchni ho … Cestujte vlakem, dokud to jde!
***
Na nádraží
Na nádraží ve Zbraslavi přijela maminka s kočárkem, znám ji z vlaku dobře. Vždy oblečena v něčem bílém, žlutobílé krepované vlasy do půli zad jí kolem hlavy vytvářejí auru.
V kočárku se svíjela holčička ďáblíček. Jakmile zastavily, holčička sjela dolů na zem, jako blesk vběhla do kanceláře výpravčího (vstup nepovolaným osobám zakázán), a vzápětí vyletěla ven s plácačkou pana přednosty v ruce.
Po delším zápasu, kdy matka vlasatice volala Leontýnko Leontýnko, dostal pan přednosta své žezlo zpět.
A tu vyšel z jeho kanceláře člověk, v ruce pytlík s buřty zřejmě z mikrovlnky, usadil se v rachtající nákladní lokomotivě velikosti jílovské radnice a v té mohutné výši spokojeně jedl.
Že na něj přednosta stanice píská a ukazuje zachráněnou plácačkou
ODJEZD, evidentně nevnímal. Přednosta pískal čím dál usilovněji, až se mu tváře nadouvaly a tlusté tělo hrozilo puknout.
NIC. Vzdal to. Došel k lokomotivě a zabouchal pěstí na to monstrum.
Náklad se rozjel.
***
Nezastavíme!
Senior pas je bumážka, která dovoluje občanům nad sedmdesát let cestovat kdykoli kamkoli státní drahou zadarmo, pokud senior zaplatí na rok dopředu šestset káčé. Tuto výhodu jsem si opatřila a od té doby se mě každý průvodčí ptá, kam že jedu?
To prý proto, aby mašinfíra v té stanici zastavil.
Jinak se jede dál, tedy na naší trati, kde teď převážně jezdí jeden vagonek motoráček sem a tam.
Dnes přišel známý pan průvodčí bez čepice! Měl pěkně ostříhaného ježka, snad se chtěl cestujícím pochlubit? Ukázala jsem mu bumážku a on pravil – kam to bude?
Já pravím, co on ví, že do Přívozu. Pan průvodčí na to bez úsměvu – ale musíte bejt aspoň dvá, jinak nezastavíme!
Čepici si nenasadil celou cestu. Měl ji vůbec?
Tyto povídačky vznikly před patnácti roky, jsou ze života; napsala a nakreslila či vyfotila je s potěšením Olga Janíčková