Začal jsem boxovat po vojně. Dodnes mám mezi boxery přátele. Chtěl jsem umět boxovat, abych mohl bránit rodinu a slabé. Bral jsem ten sport poctivě. Denně jsem trénoval, nekouřil jsem, nepil a změnil jsem se k nepoznání. Neměl jsem lehké začátky. Každý z mých soupeřů měl o hodně více utkání a mně se třásla kolena, ač jsem dělal statečného. Odchován knihami Jacka Londona, chtěl jsem být silný muž. Neměl jsem mnoho zápasů, dvakrát jsem vyhrál přebor Středočeského kraje v roce 1961 a 1962 a dostal jsem se i na Mistrovství Československé socialistické republiky. Boxer Kovačič ze Sokolova mi dal direkt a já jsem proletěl mezi provazy na stůl rozhodčích. Kladenský kovák, časopis zaměstnanců Spojených oceláren, o mně napsal:
„Josef Fousek je rohovník (tenkrát se říkalo boxerům rohovníci. Boxer znělo příliš zápaďácky. V Sovětském svazu se říkalo potápěčům – podvodníci), který je tvrdý a má ránu.“
Jak to redaktor myslel, jsem se nedozvěděl. V Děčíně jsem dostal od boxera Vorlíčka úder, který mne uspal K.O. Jirka Krampol tvrdí, že jsem po tomhle knokautu začal psát básně. Rosťovi Osičkovi, svému kamarádovi, boxerovi a trenérovi, jsem vyprávěl o svých krocích mezi čtyřmi provazy.
V kladenské sokolovně jsem nastoupil do ringu proti elegantními Pražákovi, svěřenci trenéra Rademachra. Můj soupeř byl typem blahobytného synka – vypasený, v nových boxerských botách, tričko s nápisem PRAHA, dlouhé barevné ponožky. Na tváři měl roztomilou bradavici a z ní vyčuhovaly tři žertovné chloupky. Byl blonďák a tvář mu hýřila svěžestí. Zkrátka krev a mlíko. Já jsem vypadal v porovnání s ním k politování. Trenýrky jsem zdědil po boxerech, kteří byli již dávno v penzi. Na nich se vedle znaku SONP KLADNO skvěl vybledlý nápis TJ DOLY KLADNO. Každou chvíli s i nás brala pod sebe jiná organizace. Tílko, které mělo barvu špatně vypraného hadru na nádobí, jsem měl uvázáno na zádech na uzel, aby mi nepadala ramínka.
Začalo první kolo. Pražák mne honil po ringu, utíkal jsem, kryl se a zavěšoval jsem se, neboli chodil do klinče. Sál, kde seděly spousty mých příznivců, mlčel. Pražák se pokaždé, když mne trefil, ukláněl a pohrdavě se usmíval. Tancoval jako baletka a otloukal mne. Můj otec, stodvacetikilový tesař, seděl v první řadě a zoufal si. Ve chvíli ticha, kdy mne soupeř otloukal, vyskočil táta ze sedadla a zakřičel:
„Pepiku, neboj se ho! Bij ho kulaka!“
A ve mně vzplála třídní nenávist… a prohrál jsem.
Z knihy "Pojďte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE